Vlastní tvorba

Básnička: O boji s Morgothem

30. března 2016 v 16:56 | Girri
Zdravím vás po tak dlouhé době! :D
Dnes jsem se snažila uklidit ve skříni a v rámci toho jsem procházela svou starou složku, kam jsem si dávala komiksy, básničky a všelijaké podobné věci, které jsem dříve tvořila. A co jsem nenašla! Asi čtyři roky starou básničku o boji s Morgothem, nedokončenou, načmáranou na kousku papíru. Silmarillion už jsem dlouho v ruce neměla, tudíž nemohu ověřit správnost děje, ale přišla mi docela vtipná a na to, že jsem jí psala já, taky celkem rýmovaná. :D Říkám, psala jsem to asi v jedenácti letech, takže žádnou kvalitu neočekávejte, spíše naopak, ale snad se pobavíte.

Šrámy

4. února 2016 v 21:21 | Girri
Na tvůrčím psaní jsme dostali za úkol vymyslet si a napsat životní příběh nějakého náhodného cestujícího v dopravním prostředku. Když jsem jela den potom tramvají do školy, zahlédla jsem z okna ženu, kráčící po chodníku. Byla to blondýna, těžko říct jakého věku, ale mladá. Pravou rukou si přidžovala tašku s notebookem na levém rameni a jak se tou rukou objala, vypadala, jako když se izoluje od okolního světa. V šedém oblečení vypadala strašně uzavřeně. A přestože nebyla v tom dopravním prostředku se mnou, rozhodla jsem se, že napíšu právě o ní.
Ať se vám to líbí,
Girri

Čekáme

31. ledna 2016 v 16:20 | Girri
Lavička na zádi trajektu byla mokrá, ale přesto jsem si na ní sedla. Jemně mrholilo. Moře kolem by bylo úplně neslyšné, nebýt lodního motoru, který hučel přímo pod námi a vytvářel na temné hladině šedivou pěnu. Za námi svítil vstup do hloubi lodi, kde spali všichni naši spolužáci. Vedle nás postávaly nějaké cizí holky a tiše mezi sebou promlouvaly cizí řečí. Už se úplně setmělo a na levoboku se střádaly bouřkové mraky jako veliká zeď.
"Bude nám to trvat ještě tak jedenáct hodin," prohlásila Anča unaveně.
Neodpověděla jsem. Zírala jsem na černou pevninu za zádí, jak se od nás vzdaluje. Možná by v té tmě ani nebyla rozpoznat od oblohy, nebýt všech těch světel. Na tomhle ostrově žijí milióny lidí. Doposud jediný způsob, jak se jim přiblížit, bylo přejíždět pohledem těch pár centimetrů na mapě a doufat, že jednou i já budu součátí té malinké inkoustové tečky s nápisem Londýn.
A teď jsem tady. Opouštím tuhle dříve nedosažitelnou zemi po několika dnech, které jakoby byly součástí jednoho velkého snu. Nemůžu uvěřit, že se to opravdu stalo.
Ale člověk očekává, že když se mu vyplní sen, jeho nitro bude naplněno a jeho neukojitelná touha zmizí. Vstala jsem a pomalu došla z zábradlí. S hrůzou pozorovala zmenšující se světla a... Něco mi došlo.
Tohle mi nestačilo. Odjížděla jsem, ale nějaká část mě samé zůstávala tam na obzoru. Nechci se vrátit, uvědomila jsem si. Začaly mě pálit oči. Rychle jsem zamrkala a snažila se myslet na něco jiného. Nechtěla jsem se rozbrečet před kamarádkami. Teď řekly mé jméno.
A tak, než jsem si sedla zpět na lavičku, jsem vyslala dopředu nadějnou myšlenku: "Já se vrátím."
A z šumění moře a pískání větru mi Anglie odpověděla: "Budu na tebe čekat."
Potom se pomalinku, jako by se jí nechtělo, přehoupla za obzor a ztratila se mi z očí.


Zdravím vás! Po delší době konečně přišla nějaká inspirace, a to zrovna v době, kdy máme tohle téma týdne. Povídka, nebo jak bych to nazvala, popisuje moje rozpoložení, když jsme odjízděli ze zájezdu do Anglie. V podstatě se všechno odehrálo úplně stejně.
Zjistila jsem, že čím více čtu, tím častěji mám chuť něco tvořit. Takže teď od sebe čekám trochu lepší výkony. Hmm, uvidíme. (:
Malá maturita je za námi, obě máme, až na Girriho matiku, nadprůměrně dobré výsledky. Jsme hrozně rády, že jsme přežily tohle šílené období ve škole, snad i vy se máte dobře.
Užijte si zbytek neděle,
Girri

Sára, díl druhý

28. září 2014 v 18:07 | Plačící anděl
Ahoj všichni. Konečně jsem napsala druhý díl Sáry. Je trochu nudný, ale věřím, že vás to neuspí. Mám trochu divnou náladu, tak doufám, že se to zlepší. :) Mějte se!

Otevírám oči.
Předemnou se rozprostírá místnost. Není v ní žádný nábytek, jen dveře a nějaká studená věc, ke které jsem... přivázaná? Proč jsem přivázaná? Udělala jsem něco špatně?
Ale tímhle bych se neměla zabývat. Nechávám to být.
V mém zorném poli se objeví nějaká postava. Má na sobě bílý plášť. Jako bych ji odněkud znala. Tímhle bych se asi také neměla zabývat.
"Řekni své jméno!" poručí Bílý plášť.
V hlavě mi to šrotuje. Jakoby jedna z částí mého mozku chtěla vyslovit jiné slovo, než ke kterému se chystám. Je to krátké slovo. Začíná na "s". Zvláštní. Zaženu to slovo někam do hlubin mysli.
"Mé jméno je voják číslo 15 630," odpovím. A to krátké slovo někde v mé hlavě zavibruje.
"Vojáku, zařaď se do linie. Jsi přidělen do oddílu padesát B."
Něco mi říká, ať ho neposlouchám, že je můj nepřítel. Ale po chvíli se stejně rozejdu k výtahu. Jediní nepřátelé jsou ti, proti kterým mám za úkol bojovat.
Zmáčknu tlačítko. Naleštěné kovové dveře výtahu se rozevřou a já vejdu dovnitř. Kabina je obrovská, mohlo by se do ní vejít tak sto lidí. Podlaha trochu vrže a její šedá barva se odráží v zrcadlech na stěnách.
Bílý plášť, můj velitel, nastoupí za mnou a zvolí knoflík s nápisem -17. Výtah se okamžitě zavře a rozjede dolů.
Když dojedeme do mínus sedmnáctky, dveře se opět otevřou a my vycházíme ven. Velitel mě vede černými chodbami. Cestu si okamžitě zapamatovávám.
Netrvá to dlouho. Zastavujeme. Velitel zmáčkne tlačítko na stěně. Před námi se najednou rozevírá rozsáhlý prostor. Je tam všude tma, ale rozeznávám siluety postav. Jsou v hibernaci, oznamuje mi mé mozkové informační centrum.
Velitel rozsvítí světla. Změna není příliš velká, ale aspoň vidím, kam šlapu. Dojdeme ke skupince hibernovaných vojáků. Stojí vždy ve čtvercích osm krát osm nebo čtyři krát čtyři. Čtverce mají mezi sebou vzdálenost asi tří metrů na každé straně a táhnou se kam až oko dohlédne. V některých chybí třeba jeden nebo dva vojáci a u jednoho takového právě stojíme.
Velitel přiblíží ruku k jednomu v vojáků, jako by se chtěl dotknout jeho tváře. Ukáže se však, že nahmatává ochranou kupoli. Když se jí dotkne, přes celý její povrch se přelije modrá záře. Spolu s ní se objeví malá destička s několika tlačítky. Bílý plášť jedno z nich zmáčkne a povrch kupole zmizí.
"Zařaď se, 15 630."
"Rozkaz," odpovím a stoupnu si vedle jednoho vojáka. Teď si ho můžu v šeru prohlédnout. Je oblečený v hnědé uniformě. Mám ji na sobě taky. Nemá vlasy. Rozhlédnu se. Všichni jsou holohlaví. Z nějakého důvodu mi to přijde divné. Nechápu proč. Záleží na tom snad?
Velitel znovu obnoví kupoli a zmáčkne další tlačítko. Chvíli se neděje nic a já jen poslušně stojím, ale najednou se odněkud začne valit hustý kouř. Přičichnu, abych ho identifikovala, ale v tu ránu na mě přicházejí mdloby. Aha, uvědomím si. Je to hibernační plyn. Budu tu stát jako všichni ostatní a ve spánku čekat, až mě povolají do války.
Mně jako vojákovi to přijde normální, ale nějaký hlásek, kousíček mozku, kousíček vědomí zešílí. Dává příkaz mým rukám, aby začaly bušit do kupole, chce, aby má ústa křičela. Potlačím to, nemám proč to dělat. Co se to se mnou děje?
Než si na to stačím odpovědět, plyn mě celou zahalí. Zhluboka se nadechnu. Usínám.

Dobrý zlý 2

27. září 2014 v 20:32 | Chlapeček s plynovou maskou
Ahojky, poslední dobou jsem byla mimo a neschopná dělat cokoli. Držela si mě angýna...Konečně se mi ulevilo a tak jsem se dokopala k napsání pokračování k téhle povídce. Díly budou kratší, ale snad se vám i tak budou líbit. Tak tady je: ,,Už se to nese" zavolala Jane. Usmála se na malého Timma ,,Něco si přej". Timmy se zamyslel. Po chvilce vesele sfoukl svíčky. ,,Copak sis přál?" zeptala se ho. ,,To se neříká" zasmál se. ,,Noták, zůstane to mezi námi" odporovala a začala ho lechtat. Timmy se k ní naklonil a zašeptal: ,,Aby tu s námi mohl být na Vánoce tatínek." Do očí jí vhrkly slzy. Nikdy nepozná tátu. Timmy se narodil jen o hodinu po jeho útěku. Oběma jim chybí. Usmála se ,,Možná se ti to splní". Tiimmy ji objal. Byla jeho nejlepší maminkou. ,,Objímat můžeš potom" zasmála se ,,ještě dárky". Timmy nadskočil. Jena odkudsi vylovila pár balíčků. ,,Tenhle je ode mě" podala mu jeden ,,a tenhle za tatínka". Timmy začal trhat balící papír. Z jednoho dárku vyndal měkkého medvídka. ,,Jé, tohle je nejhezčí méďa na světe" přitulil se. V druhém dárku bylo velké auto. ,,Teréňák!" Timmy popadl auto a začal s ním jezdit po pokoji. Pak na něj posadli medvídka a jezdili spolu. ,,Už bys měl spát" řekla Jena a položila auto do krabice. ,,Auto a méďa taky?" zeptal se. ,,Taky" usmála se na něj a přikryla ho peřinou. Dali si dobrou noc a Jena odešla do svého pokoje. Zahleděla se z okna. Nad pustou krajinou se skláněl měsíc. Kdesi houkala sova. ,,Dobrou Tome" zašeptala...

Dobrý zlý

18. září 2014 v 10:30 | chlapeček s plynovou maskou
Kratká povídka, co vznikla z volného času...možná bude pokračování...pokud chcete...
UPOZORNĚNÍ: Je morbidní a trošku nechutná (ne nedělají to tam) ...

Sára

24. srpna 2014 v 12:31 | Plačící anděl
Tma.
Světlo.
Tma.
Blikající zářivky na stropě. Světlo.
Stojím přivázaná k něčemu hladkému a černému. Nevím, kde jsem. Je tu jen šedá místnost. Bez oken. U dveří stojí postava. Bílý plášť. Vydá se ke mně. Nemohu přemýšlet. Právě jsem se probudila. Nic necítím. Jen zmatení. Je to sen?
Dojde až ke mně. Má mysl se pomalu zotavuje z úleku. Přemýšlím jasněji. Kde jsem se tu vzala? Co tu dělám? Nemůžu se pohnout. Postava vytahuje nůž. Je dlouhý a leskne se. Modře. Krásná barva... Co se to se mnou děje? Potřebuji myslet. Myslet. Pokouším se promluvit.
"Co?" Na víc se nezmůžu. Je to šok.
"Sklapni." Zní to jako zasyčení. Uvědomuji si, že to vyšlo z úst člověka v bílé kápi. Nevidím mu do obličeje.
"Kde to jsme?"
"Říkám SKLAPNI!" Druhé slovo se odráží od stěn jako gumový míček. Vibruje mi v uších. Jsem zmrzlá strachy.
Byla jsem v posteli! Doma, a teď jsem najednou tady. Všímám si, že to, k čemu jsem přivázaná, je černý kvádr kamene. Lesknou se v něm fialové žíly. To mi ovšem nepomůže.
Muž, hádám, protože hlas ženy zní jinak, odloží nůž na zem. Trochu, ale jen trošičku mě to uklidní. Nechystá se mě zabít v příštích několika vteřinách. Mám ještě trochu času. Začínám se vzpouzet. Ocelová lana kolem mě mi to ale nedovolují, a navíc mi bolestivě rozedírají kůži. Nechávám toho.
Muž jde ke mně blíže. Jeho bledý prst se blíží k mému čelu. Dotkne se mě.
Prásk. Mám pocit, jako by se mi měla rozskočit hlava. Jako by mě skenoval. Chytne mě vztek. Nenávist k tomuhle příšernému stvoření. Strach opadá. Zařvu: "Přestaňte!"
Bolest povoluje. Muž se stáhne. Potichounku, skoro neslyšně si pro sebe zašeptá. "Ty se nám budeš velmi hodit."
Hodit na co? Prosím, ne! Co se mnou udělají? Jsem snad v nějaké továrně? Jsem experiment? Pokusná myš?
Bílá ruka se obtočí kolem nože. Zvedne ho. Ostří mám teď přímo před obličejem. Zabije mne. Je to jasné. Smrt. Vím to. Z očí se mi začnou kutálet slzy. Jsou horké. Pálí. Jedna mu skápne na hřbet ruky. Zasměje se a přiblíží nůž ještě více k mému čelu. Mlátím hlavou o kámen za sebou, jen abych se dostala od té zbraně dále. Přes oči mi spadne kadeř hnědých vlasů. Mých vlasů.
"Nebude to bolet," řekne. A bodne.
Opravdu to nebolí. Projede mnou sladký klid. Nic se neděje. Mám v čele nůž. A co?
Celým tělem se mi teď rozlévá teplo. To jak mnou projíždí chladná ocel. Vím to, ale nic to se mnou nedělá.
Muž si strká nůž do kapsy. Už není modrý. Je rudý od krve.
A tu se něco mění. Teplo chladne. Tam, u mého pravého ucha. Něco se děje. Jako kouř se něco rozlézá ve mně. Pluje to, šedivé a drsné. Obklopí to pravou půlku mého obličeje. Najednou na jedno oko nevidím. Teplo je pryč. Zpanikařím. Snažím se bojovat. Křičím. Ječím. Řvu. Temnota si ale vždycky najde cestu.
Pravá polovina mého těla už mi nepatří. A přesouvá se to na druhou. Sevře se mi žaludek. Srdce bije pomaleji. Druhá plíce se zmenší. Ústa a nos přestávají fungovat. Nemohu dýchat. Nemohu dýchat! V hlavě se mi zatemní. Myšlení je tak složité! Proměna už je skoro dokončena. Cítím to. Teď už nevidím nic. Kouř se šine po mé levé tváři, chytá pramínky vlasů a pálí je. Dostává se až k uchu. Vím to. Vím, že až tam dojde, zemřu. Jistojistě.
Vím, že jsem bojovala. Právě teď vím, že bojuji. Vím i to, že budu bojovat ze všech sil.
Budu bojovat. I když už jsem prohrála.

---
Na tohle opravdu potřebuji něčí názor. Tudíž vám předem děkuju za každý komentář. Mám v plánu napsat pokračování, ale nejsem si jistá, jestli je to dobré.

Pro Fredericka

2. června 2014 v 2:00 | Plačící anděl
Napadla mě taková zajímavá věc - napíšu povídku k Tématu Týdne, ovšem bude se týkat všech témat, navržených v příslušné anketě. Dominantní by mělo být to odhlasované téma, ale stejně jsem sama na sebe zvědavá, jaké se promítne nejvíce. Hezké čtení přeju. :)
Píšu ti
Zakázáno
Co bych nevyměnil/a
Odněkud někam
Takový ten pocit - tohle by mělo být to dominantní

9. května...

9. května 2014 v 16:02 | Chlapeček s plynovou maskou
Zdravím,
přináším vám povídku. Je tématicky zaměřená. Užijte si jí. Budu vděčná i za kritiku.
--------------------------------------
Všechno bylo rozmazané. Všichni tak moc spěchali. Každý něco nesl, položil, nesl a tak pořád dokola. Najednou se ozval silný hlas. Děti se skrčily, dospělí naslouchali. Hlas poroučel a vykřikoval. Děti se rozhlížely, ale neviděli nikoho mluvit. Náhle se všechno zatřáslo. Slabší část hradby se rozletěla na kusy. Všude hořely pytle, rostliny, lidé. Ti, kdo stáli blízko se s výkřikem zhroutili. Vzduch se naplnil strachem a úzkostí. Přijely tanky. Německé. Všude se střílelo a hradba z pytlů po chvíli podlehla. K vystrašeným, ale odvážným lidem se blížila ta veliká kovová monstra. Jak mohli být tak bláhoví? Jak si mohli myslet, že je zastaví? K čemu bylo těch pět dní vzpouzení se a dřiny? Náhle všechno oslepil výbuch světla a obrovská vlna prachu drtila všechny přítomné. Zase a zase. Německých tanků ubývalo. Objevovaly se větší. Nikdo ale neměl strach. Všechny to uklidnilo. Začali milovat veliké tanky, které je zachránily. Ruské tanky. Muži se radovaly, děti výskaly a ženy sbíraly šeřík, který házely na zachránce. Všichni byli šťastní. Náhle a nečekaně. Nemělo to ale trvat dlouho. Psalo se 9. května 1945.
-------------------------------------
Chlapeček s plynovou maskou

Život lidí mimo Zemi

3. dubna 2014 v 18:06 | Plačící anděl
Píše se rok 2509. Asi třetina obyvatelstva Země podniká zatím největší demonstraci v dějinách lidstva. Této skupině, která čítá přibližně čtyři miliardy lidí vadí tolik věcí! V téměř polovině zemí se zkouší praktikovat takzvaný nový komunismus, který je vlastně dost podobný tomu starému, akorát se ho lidé snaží šířit jemnějším způsobem. Bohužel, nevede se jim. Katolická církev se rozděluje. Jedna část se vrací do doby Jana Husa-začínají prodávat odpustky a žijí si až příliš rozmařile. Druhá zůstává skromná. Skromní jsou také lékaři. U většiny z nich vzrůstá ledabylost ke svým pacientům. Potraviny jsou moc drahé. Pronájem vznášedel též.
Tohle jsou hlavní důvody, proč se rozhodla zmíněná třetina (později si začali říkat Novolidé, nebo Alimeliané) udělat šílenou věc. Nejdříve to ovšem nandali zbytku Země. V Praze například byly za tento rok provedeny tři defenestrace. Jedna z nich dopadla katastrofálně-prezident vypadl z nejvyššího patra své vznášející se vily. Dále Alimeliané zbořili Eiffelovu věž a pokosili pět nejvyšších amerických budov. (A mnoho dalšího.)
V únoru roku 2511 odlétá deset vesmírných křižníků co nejdál od Země. Novolidé provedli, co chtěli a teď se stěhují nejlépě tak na pár světelných let daleko.
Bohužel jim plán nevyšel. Ať to bylo příčinou nějaké sabotáže, nebo jen něčí neopatrnosti, či snad osud tomu přál, aby se tak stalo, osm z desíti křižníků na cestě ztroskotalo.
Tato událost se přeživším vryla hluboko do srdcí. Cítili takový smutek a vztek! Pád miliard do nekonečna vesmíru byl přikazován tajné pozemské organizaci, která však podle dobrých zdrojů právě podnikala atentát na krále Klitanie (Klitanie vznikla rozdělením Saúdské Arábie na Klitanii a Arabský Saúd.)
Zbylí Novolidé zažili takovou ztrátu, že už nechtěli pokračovat v cestě dál. Asi na půli cesty mezi Zemí a Marsem zakotvili, a z oceli, plastu a dřeva zde nějakým zázrakem vybudovali víceméně placatou malou planetku. Nevěděli, jak ji pojmenovat. Nová Země jim přišla jako trapné jméno, a tak s pojmenováním planety nijak nespěchali. Zatím se totiž začal řešit jiný problém.
Novolidé byli natolik zdrceni ztrátou milovaných přátel a příbuzných, kteří zahynuli při cestě sem, že požadovali krutý čin. Nejenže chtěli po vědcích, aby vymazali všem obyvatelům nové planety vzpomínky na Zemi a katastrofu, ale také chtěli, aby byly Novolidem odstraněny emoce. Zatvrdili se totiž, protože tak silné pocity už nechtěli znovu zažít.
Tento návrh byl, ke smůle Alimelianů, odhlasován jako velmi dobrý. Za několik měsíců už nikdo na této planetě (později ji stejně pojmenovali Novozemě) necítil strach, ani bolest ani smutek. Ztratili však i radost, lásku a naději. A také víru, že jednoho dne se objeví někdo moudrý. Někdo, kdo jim všechny emoce zase vrátí.
 
 

Reklama