Uvažujeme

REBOOT

2. prosince 2015 v 20:00
Ahoj všichni!
Pravděpodobně zase čekáte nějaké nudné kecání o tom, jak nestíháme a jak jsme líné. Ale pozor! S tím my hodláme nadbro skončit. Jak to? Čeká nás totiž velká změna.

Blog oslavil své druhé narozeniny!

2. prosince 2015 v 17:58 | Chlapeček s plynovou maskou
Ahoj všechny šípkové růženky i nesmrtelní draci a vůbec všechny bytosti, které se dožily probouzení našeho blogu. Určitě jste si všimli, že se tu nic neděje a najednou nějak moc obě žijeme realitou (a nebo jinými sociálními sítěmi, že ano). Takže jste sem skoro nebo úplně přestali chodit. Proč to tedy píšu, když není nikdo, kdo by četl (nechte mě plakat nad mou nezodpovědností a leností). Protože věřím, že se mezi vámi našli dosti kouzelní tvorové, kteří vytrvali. A možná se i divili, proč najednou neslavíme narozeniny...no, to je na dlouho (prostě jsme byly obě moc líné psát článek, hluboce se omlouváme). A teď přichází věta, na kterou všichni čekají a moje kecy jenom zdržují, takže bych to mohla říct hned. Všechno nejlepší!!! Už jsou to dva roky, co sem píše Anděl a dva roky, co sem píšu já. Prostě krása! Vydrželo nám to ale dlouho (i když, asi jen díky vaší trpělivosti)! A protože pokaždé (čtěte loni) bylo napsáno cosi speciálního...bude tomu stejně i dnes. A co vás všechny nejvíc zajímá? No, jak jsme se seznámily. A i kdyby vás to nezajímalo, nenapadá mě nic lepšího. Hurá na to!

Fakty o nás

5. října 2015 v 15:12 | Plačící anděl, Chlapeček s plynovou maskou
Ahoj, ahoj!
Pokud tohle čtete, znamená to, že jste buď náhodní návštěvníci, nebo jste hrozně trpěliví milí pravidelní čtenáři našeho blogu a za to vám z celého srdce děkujeme.
Předpokládáme, že jste si všimli, jak mizíme a zase se objevujeme, nepíšeme komentáře ani články a obecně prostě kašleme na blog. Mám pocit, že jsem se teď probudila z nějakého snu a uvědomila si, že vlastním s Chlapečkem blog, mám ho ráda, mám ráda jeho očtenáře a pisatele ostatních blogů a nechci, aby to tu jen tak zůstalo ležet ladem. Navíc se blíží druhé narozeniny našeho blogu a děsí mě skutečnost, že za ten rok se tu skoro nic neudálo. V neposlední řadě mám pocit, že jsem se za tu dlouhou dobu neaktivity hrozně změnila nechci, aby mě někdo viděl v nějakém jiném světle (čtěte lepším). ;)
Tudíž jsem přišla na takovou ani ne tak originální, jako spíš zajímavou věc. Každý už někdy slyšel o tagu, kde na sebe prozradíte padesát faktů; jednoduše o sobě dlouho mluvíte a ostatní se o vás hodně dozví. Tak mě napadlo, že by každá z nás napsala 25 faktů o sobě a 25 faktů o té druhé. A realizovaly jsme to:

Existují důležitější věci

13. června 2015 v 21:39 | Plačící anděl
Vy, kteří bydlíte v Praze, jste si ve středu možná všimli krátkého přerušení provozu trasy metra B. Někdo zase skočil do kolejí, pomyslela jsem si, když se ke mně ta zpráva dostala, a plánovala jsem, jak se jinak dostat do školy. Prostě a jednoduše tyhle věci už ignoruji. Každou chvíli metro nejede kvůli nějakému sebevrahovi. A když ty lidi neznáme, prostě jejich smrt přejdeme. Proč bychom se také měli trápit každou smrtí. Na světě umírají tisíce lidí každý den. Je to přirozené.
Jenže. Po pár dnech, kdy už na ten incident úplně zapomenete, otevíráte blog.cz, že byste třeba mohli napsat nějaký článek a na úvodce - "Tragická smrt blogerky." Obrázek zastávky metra na Andělu. "24 letá Katka H. oznámila na blogu svou sebevraždu." Věci se vám v hlavě okamžitě spojí.
Přihlásíte se a rychle, trochu zděšení, se vracíte na hlavní stránku. Když jsem to viděla, první, co mě napadlo, bylo: Proč ji nikdo nezastavil? Když vydala článek, proč jí SAKRA nikdo nezastavil? Nebo se o to aspoň nepokusil?
Pak, když jsem si ho přečetla, jsem pochopila, že to nešlo, protože vyšel pár minut před tím, než se zabila. Ale i přesto. Opravdu nikoho neměla? Nikoho, kdo by se o ní zajímal? Nikoho, kdo by se snažil, aby zůstala naživu? Nikoho, kdo by jí utěšil? Nebo snad všechno odmítla?
Jako pouhý čtenář jejího vzkazu si v podstatě nemůžu odpovědět. Můžu být smutná, můžu se naštvat na autory urážlivých komentářů pod jejím článkem, můžu se ptát, jestli by chtěla, aby její slova četl téměř každý, kdo se dostane na blog.cz. Nijak mi to nepomůže. Jí už vůbec ne.
Ale přesto. Tahle událost by některým z nás mohla ukázat aspoň kousek pravdy. Víte, my, lidi s dobrým zázemím, minulostí a přáteli, řešíme svoje miniaturní problémečky a ani nás nenapadne, že právě teď někdo s obrovskou bolestí skáče pod koleje. Brečíme a hádáme se kvůli kravinám, kvůli známkám, iPhonům a snobským názorům na povrchní věci. Kritizujeme ostatní jen proto, že se nudíme a oni zrovna nevyhovují nějakým stupidním normám. Chceme víc, i když už máme příliš.
Někdy si říkám, že moje spolužačky všechno moc řeší. Někdy mám lidí kolem sebe plné zuby, protože nedokážou věci prostě jen tak hodit za hlavu a vážit si toho, že se mají líp, než většina světa. Chápete to? My máme internet! Máme nejméně třikrát denně plnohodnotné jídlo. Máme svojí vlastní postel. Máme rodinu, která nás má ráda a stará se o nás, i když ne vždy tak, jak bychom si představovali. (Oni to ale myslí dobře.) I když jsme někdy šikanovaní, máme přátele a rozhodně se pořád máme líp, než někdo jiný.
Na Filipínách trpí lidé. V Africe trpí lidé. V Afgánistánu trpí lidé. Na Ukrajině. A koneckonců i tady, ve střední Evropě, v České republice, trpěla Katka. Inteligentní, citlivá a statečná.
Neříkám, že kvůli tomu, že někdo trpí víc, nemůžeme být smutní pro svoje malé problémy. To je kravina. Je to jako kdyby vám někdo řekl: Nesmíš se smát, když je ti dobře, protože některým lidem je líp. (To není z mých úst.) Ale když se sobecky trápíme nad naprostou ZBYTEČNOSTÍ, mohli bychom si uvědomit, jak dobře na tom vlastně jsme. Jsme na tom sakra dobře. Mohli bychom si konečně začít vážit toho, co máme.
Doufám, že z dnešní generace vyrostou inteligentní lidé. Že třeba vývoj lidstva pokročil natolik, že si uvědomíme všechny ty hrůzy, poučíme se z minulosti, akceptujeme možnosti. Mohli by se z nás stát lepší lidé. Mohli bychom být nová naděje pro lidstvo.
Sbíráme informace. Čteme zprávy, sledujeme televizi, posloucháme rozhovory, pozorujeme lidi. Když nasbírané informace dokážeme správně zařadit, je to obrovský přínos. Dělejte vše, abyste byli chytřejší. Dělejte vše, abyste si uvědomili, co je důležité, a to co je méně, v tom polevte. To je jedna z věcí, které někteří lidé nedokážou pochopit a pak zahlcujeme své mozky zbytečnými informacemi místo toho, abychom se učili třídit ty užitečné.
Katka H. byla jen malou kapkou v moři sebevrahů. Přehlédnutelnou kapičkou v oceánu trpících lidí.

Tenhle článek je jen malou kapkou v obrovském oceánu podobných.
A doufám, že je také poslední kapkou něčí trpělivosti. Opravdu. Budu milovat toho člověka, který si řekne: "Mám dost. Jdu s tím něco udělat." A udělá to. Ten si zaslouží obdiv lidstva. I vy si ho můžete zasloužit. Maličkostmi.

Váš trochu nasraný,
Plačící anděl

Oslava zničení Prstenu

9. června 2015 v 15:33 | Plačící anděl jako hobit Gilly Pytlík
Ahoj! Jak už asi víte, mám tak trochu spisovatelský blok, nebo jak se tomu říká, tudíž psát je teď pro mě trochu těžší. Vůbec se nemůžu soustředit na text jako na celek a dělá mi problém sestavovat věty, aby na sebe navazovaly. Nevím, čím to je, snad to brzy přejde. Ale nevadí. Pokusil jsem se napsat článek o Oslavě zničení Prstenu, který už dlouho slibuji. Budu psát v mužském rodě, neboť jsem měl tu čest stát se na jeden víkend hobitem. Tak čtěte! :)

Černobílý svět TT

26. května 2015 v 15:03 | Chlapeček s plynovou maskou
Náš život není kniha ani film. Nemůžete všechny postavy rozdělit na dobré a zlé a obléknout je do černé a bílé, tedy, naopak. Ani postavami nejsme, protože každý píšeme svou knihu, svůj život a i když tam je spoustu postav kolem nás, o nich nerozhodujeme nic. To jak napíšeme svojí knihu ovlivní příběhy ostatních.

*EPIC COMEBACK*

23. května 2015 v 19:28 | Plačící anděl
*oslavné famfáry*
こんにちは!
Jak se všichni máte? Ano, já vím. Já vím. Nepřidala jsem článek víc než dva měsíce, za což se vám hluboce a upřímně omlouvám. Omlouvám se i sobě samé, protože celou tu dobu mě to hrozně užíralo. Jenže já jsem prostě neměla sílu ani chuť psát. Jenom občas jsem se dokopala k pár odstavcům o Oslavě zničení Prstenu a pak jsem načala asi dva články, ale jinak nic. Možná to byl takzvaný spisovatelský blok, možná to bylo proto, že jsem objevila kouzlo anime a četla super knihu, takže jsem se věnovala plně tomu, možná proto, že jsem se orientovala spíše na Wattpad a Ask, ale prostě jsem nějak vůbec nebyla aktivní. Ani na většině mých oblíbených blogů jsem nekomentovala, za což se také omlouvám a nedivila bych se, kdyby jste si mě vymazali ze spřátelených (obzavláště Anie a Michelle).
Jak už jsem nakousla, mám rozepsanou spoustu článků na nejrůznější témata. Chtěla jsem, aby první článek po takové době neaktivity byl o Oslavě zničení, ale vzhledem k tomu, že nejsem schopná ho dopsat a navíc zjišťuji, že je docela nudný, přepíšu ho totálně od začátku do konce a teď vám píšu tento článek, abyste si aspoň nemysleli, že jsme s Chlapečkem odešli a už se nikdy nevrátíme. :)
Abych však nepsala jen nějaké omluvné žvásty, můžete se podívat na moje pokusy o kreslení manga (či anime) postav.

5 věcí, kterých se nejvíc bojím

7. března 2015 v 15:34 | Plačící anděl
K napsání tohoto článku jsem se inspirovala u skvělé blogerky Em Age, jejíž články mě někdy nutí se zamyslet, někdy si naopak odpočinu, zasměju se a často jí musím dát za pravdu. Doporučuji vám se na její blog podívat.

Pět věcí, kterých se nejvíc bojím. Nejsou zrovna obvyklé, ale věřím, že se mi nevysmějete. Nejsou seřazené podle toho, co mi nahání strach nejvíc, jenom tak, jak jsem si na ně vzpomněla.

Písničky, které mi hrají hlavou

11. února 2015 v 18:45 | Plačící anděl
Nečekejte žádné hlubokomyslné žvásty o tom, že hudba je lék a jak jí děsně miluju. Obojí je sice pravda, ale na napsání takového článku se necítím, jsem unavená. Pěkně se mi to ale hodí k tématu týdne. :)
Skladby, které si třeba za chvíli pustíte (nebo taky ne, já někdy mám s pouštěním videí hrozný problém, prostě se toho občas tak nějak bojím. Nevím proč.) jsou převážně ty, které jsem objevila nedávno, nebo jsem si je teprve nedávno oblíbila a které si poslední dobou pouštím pořád dokola, protože mi to prostě dělá dobrou náladu (dobrou náladu mi také dělají Harry a Ginny, čtu zrovna Prince dvojí krve). Existuje spoustu dalších úžasných písniček, ale ty nesplňují kritéria, abych je mohla dát do tohohle článku.

Informační kecy

25. prosince 2014 v 22:20 | Plačící anděl
Ahoj všichni!
Tak nejdříve začnu přáním. Doufám, že jste všichni měli krásné Vánoce, nebyli jste nemocní (jako já) a pořádně jste si to užili. Mějte hezký zbytek svátků a šťastný nový rok.
Děkuju Polly a Irith a Delfi a všem ostatním, kteří psali povídky za skvělý projekt Vánoce ve Středozemi. Bomba! (I když jsem moc nekomentovala...)
Děkuju vám všem za milý komentáře (k jakejmkoli článkům na našem blogu) a děkuju lidem, který znám v reálu za úžasný dárky (docházej mi přídavný jména :(), mezi nimi třeba plakát s dvanáctým Doktorem a Clarou, kniha Závoj smutku, Aliance, Osm Světů-Včelí lid, kuchařka, nůž, taková hřející lahev, barvy na textil (budu dělat trička) a ještě další, které už ani nebudu jmenovat, každopádně jsem za ně ráda stejně, jako za ty jmenované.
Hm, to byla taková sentimentální část tohoto článku. Druhá bude, hm, víceméně taky citová. (dělám "hm" jako první Doktor)
Chystám osmý díl Blížícího se Stínu. A kromě toho, že je osmý, tak je také POSLEDNÍ. Trochu spoiler, ale co. Takže lidi, komu z vás má povídka přirostla k srdci, máte smůlu. Ale bude to bomba, slibuju. Vlastně už je to napsané, jen čeká na pár ohlasů, opravení logických chyb a pak už si budete moct se slzami v očích číst. Možná to přidám už dnes v noci, možná zítra, ještě nevím. Každopádně se mějte hezky. A sorry, že nikde moc nekomentuju. Nějak nemám náladu, ale vynasnažím se. :)
 
 

Reklama