Píšeme

Jako pampeliška

12. července 2015 v 13:03 | Plačící anděl
Konnichiwa!!
Jsem teď v nějaký akční náladě, takže se pokusím napsat a přednastavit nějaké články, než mě to zase opustí. Ještě že Chlapeček je teď víc aktivní. :D
Dneska sem dávám povídku trochu jiného žánu, než obvykle píšu a strašně mě zajímá, co na to řeknete. Nelekněte se toho japonskýho jména.
Mějte se a užijte si prázdniny!
Plačící anděl
(povídka pod perexem)

Už nikdy...

1. července 2015 v 18:21 | Chlapeček s plynovou maskou
Miloval jsem jí víc než co jiného, dal za ní život a nakonec byla moje všechno. A věřte mi, bylo to krásné...

Já a kapka, kapka a já TT

8. června 2015 v 20:23 | Chlapeček s plynovou maskou
Ahoj, jsem tu znovu a tentokrát na téma týdne nevypotím úvahu. Zkusím něco povídkového, z čeho si každý odnese svoje. Doufám :-D

Naše povídky do olympiády z češtiny

29. ledna 2015 v 20:13 | Plačící anděl a Chlapeček s plynovou maskou
Ahoj!
Obě jsme se zúčastnily školního kola olympiády z českého jazyka, jehož součástí byla i část slohová. Chlapeček byla šestá a Anděl byla druhá. Obě jsme byly za své slohy pochváleny naší paní profesorkou na češtinu, což nám udělalo radost a teď se neustále předháníme, čí sloh byl lepší. Vypadá to ale, že Chlapečkův, protože za něj dostala o bod víc než Anděl.
Každopádně ať už byl lepší kdokoli z nás, můžete si přečíst obě práce. Zadání bylo Pohled z okna a měl převládat popis.

Sen

7. ledna 2015 v 15:33 | Plačící anděl
Ahoj!
Po nějaké chvíli jsem zase tady a tentokrát s krátkou povídkou. Jiné povídky kromě BsS tu už dlouho nebyly a tahle je navíc z reálného života, žádná fantasy ani sc-fi. Jinak se omlouvám těm, kerým slibuji povídky a furt nic, námět na hobití povídku vymyšlen, jen ještě zpracovat, nad Scratinou povídkou ještě přemýšlím.
Ještě jedno upozronění, možná spíš pro Chlapečka nebo pro ty, co mě znají z Asku: Povídka nepojednává o mně! Možná by se vám to mohlo zdát, ale když mě znáte pořádně (což ostatně platí u Chlapečka), nejsem si zase tak podobná s hlavní hrdinkou. V našich snech ano, ale ona je mnohem závistivější. No, nechte se překvapit.

Ellnien aneb až budu velká, napíšu knihu

2. listopadu 2014 v 10:23 | Plačící anděl
Ahoj! Dneska bych vám chtěla ukázat jednu starší povídku a povědět něco o tom, že chci napsat knihu. :)

Jistě, každý bloger by rád napsal knihu, já vím, jsem jen další bílá ovce v davu. Jenže já, na rozdíl od ostatních mám naprostou představu o tom, o čem kniha bude. Mám vymyšlený příběh, postavy, prostředí a předlohu. Předlohou se mi stala jedna povídka z doby, kdy mi bylo asi jedenáct, měla jsem takový mizerný blog (viz pomalu se blížící článek k výročí narozenin blogu) a začínala jsem aktivněji psát. Nic jsem v povídce neupravovala, tady jí máte i s chybami a vším možným.

Ptáci flétny
Ellnien brečela jen trochu, ale stačilo to, aby přes slzičky skoro neviděla. Byla v šedivém pochmurném světě zlých lidí a zamčených dveří, když to za oknem, u kterého stála, byl rozsáhlý vesmír plný barev a tvarů. Ohlédla se. Za ní byl malý chladný pokoj, ani trošičku útulný. Holá našedlá zeď, šedý stůl, železná palanda a bílé dveře. Jediné, co pokoj trochu zpestřovalo, byly odlesky záře barevných hvězd na stěně za ní. Jinak nic.
Ellnien vzdychla, fňukla, bílým kapesníkem si otřela slzy a vklouzla pod tenkou špinavou přikrývku. Ani se nenamáhala převléci, umýt, nebo najíst. Tady jí bylo všechno jedno.
Usínala, ale ještě ne úplně. Pozorovala odlesky světélek a snila, co je za oknem, v jiném světě, daleko od tohohle šedivého pokoje. Položila hlavu na polštář a už spala. Ne klidně, s úsměvem na rtech, ale smutně a tíživě.
Většinou se jí zdály noční můry, podobné tomu, co se dělo tady, v tomhle světě, ale teď to bylo něco jiného.
Probudila se. Protřela si oči a hledala původce jejího probuzení. Nikde nic.
A tak znovu položila hlavu na polštář, když se to ozvalo. Líbezná melodie fléten, asi pěti. Trhla sebou a najednou jako by jí zvedla neviditelná ruka, vyletěla z okna (které se samo otevřelo) ven. Vesmír kolem byl duhový a zářivý. Tolik barev Ellnien v životě neviděla! A ty tvary! Ovály, čtverce se zaoblenými rohy, kruhy - dokonalé, jako od kružítka- a spoustu úžasných planet a planetek, neznámá souhvězdí a taky ti, co hráli na flétny. Vypadali jako vysocí dospělí lidé. Tři ženy a tři muži, ale nebylo to dost dobře rozeznatelné, protože měli všichni dlouhé vlasy.
Ellnien je neznala, ale letěla s nimi dál galaxií, až doletěli k obrovské černé tečce, která s zvětšovala. Ellnien nikdy neviděla černou díru, ale tenhle název jí hlavou prolétl, aniž by ho někdy v životě slyšela.
Podivní lidé změnili trochu svou melodii, teď už nebyla radostná a veselá, na kterou by člověk mohly poskakovat a smát se. Tahle byla také šťastná, ale i pomalá, dojemná a místy i ponurá. Taková "melodie vínové barvy".
A najednou se začaly dít ještě zvláštnější věci než před tím. Z fléten (každá byla jnak veliká) začaly vyletovat barevné bubliny a ty se pak měnily v opravdové věci.
Z pikolky černovlasé paní vylétla zelená bublina a utvořila zalesněný kopec. Z další flétny blonďatého mladíka vyprskla žlutá zářivá, která se rázem změnila ve slunce. Takové, o kterém se Ellnien ani nesnilo. Jasné a mladé.
Další žena, hnědovlasá, vykouzlila modrého ptáka s dlouhými křídly a maličkým tělem. Teď už před nimi stály kopce a kopečky, v údolí rybník a daleko, daleko za obzorem zapadající nebo vycházející slunce, ke kterému směřovalo hejno pestrobarevných ptáčků s velikostí těla jako vrabci, ale s křídly orla, akorát že úzkými.
Byla to neskutečná krása, jenomže trvala krátce.
Ellnien se probudila a cítila hluboký smutek. Jak jen mohl být ten svět tak krutý? Ráda by se podívala- co ráda? Bylo to její největší přání, podívat se tam, kam směřovali ti ptáci.
O chvilku později se probudila v Praze úplně obyčejná holka Klára. To byl ten nejzvláštnější sen, který se mi kdy zdál, myslela si a vylezla z postele.
----
No, tak to vidíte. Nejsem si jistá, kdy onu knihu napíšu. Možná začnu už tento rok, možná vznikne až v dospělosti. Mám takové tušení, takovou intuici, která mi říká, ať jí nepíšu teď. Ať počkám, až budu umět psát hodně dobře a až budu mít trochu víc rozumu. Pak teprve toto dokonalé dílo :D vznikne. Už se těším. Sice to bude trochu škoda, protože nebudu tak slavná jako Máca Remeňová (Osm Světů), která je mimochodem strašně sympatická, mám o ní podepsanou knihu a už se těším na druhý díl, ale zato to bude mnohem lepší, než kdybych to napsala teď.
A o čem to vlastně bude? Bude to sci-fi a fantasy dohromady, hlavní postavy budou dvě cca dvanáctileté (věk promyslím) dívky, jedna jménem Klára, druhá bude ona Ellnien, ale jméno změním na Anja. Nechám vás napnuté a víc vám neřeknu. Historii toho, co se událo před dějem knihy si můžete v trochu jiném podání a trochu pozměněně (divný slovo, prostě to ještě pozměnim) přečíst tady.
Mějte se!
Plačící anděl

Alsia

30. října 2014 v 5:55 | Plačící anděl
Tuto povídku jsem psala asi před rokem a půl. Myslím že na to, kolik mi v té době bylo, je to hodně dobrá práce a i na můj současný věk bych se odvážila říct, že je fajn. :) To ale posuďte sami. (Až na to, že nevíte, kolik mi je, MUHAHAHAHA)
Jméno Alsia čtěte jako alša. Povídka má asi pět stránek, ale věřím, že to aspoň někdo dočte. Jako obvykle za to ode mě máte imaginární objetí a klíč od TARDIS. Jo a záruku, že vás nepošlu do minulosti svým dotekem.

Opuštěné děti

18. října 2014 v 8:13 | Plačící anděl a Chlapeček s plynovou maskou
Ahoj všichni! Přidáváme článek o něčem, co jsme nepsaly přímo na blog, ale do češtiny. Téma slohovky bylo Opuštěné dítě, mělo to být realistické vyprávění. Každá jsme to pojala trochu jinak a vy si můžete přečíst oba příbehy.
Tento napsala Chlapeček a pod perexem je Andělův:

SAMA SE SVOU HVĚZDOU
Rozčilené hlasy se rozléhaly místností. Ozvala se rána. Výkřik. Silný výkřik. Pak bylo ticho. Dlouho. Mrtvé ticho. Prázdné. Temné. Do toho ticha se ozval vrzavý zvuk. Dveře starobylé skříně, plné ornamentů se pomalu otevřely. Bledá nožka se dotkla podlahy. Velká hnědá očka se pomalu rozhlížela. Stála tam dívenka s roztrhanými šaty, asi pětileté dítě. Sama. Malá místnost, která byla jejím domovem, se hodně změnila. Bylo šero, staré závěsy zatažené. Nábytek rozházený. Deky i matrace zmizely. Na stolku nestál budík. Židle měla zlomenou nohu. Talíře byly rozbité. Dívenka sledovala smutnou místnost. Přišla jí zvláštní. Moc prázdná. Udělala pár kroků. Nejistě si prohlížela tu spoušť. Všechno bylo jiné. Moc jiné. Moc prázdné. Tolik věcí proběhlo dětskou myslí, skryto za nevinným pohledem. Kde byla maminka? Tatínek? Jediní lidé, které znala? Které milovala? Kam šli? Kdy přijdou? Co se stalo? Pamatovala si jen tolik, kolik je pro malé dítě důležité. Maminka říkala ať je hodná. Tatínek, že je jeho holčička. Kdepak jsou? Posadili ji do skříně a pak se ozvaly kroky… Po její tváři se kutálela slza. Pro tu první, malou kapku nebylo těžké najít si cestu jemným obličejem dítěte. Slza skápla z tváře. Dopadla na obrázek ležící u malých nožek. Zničený. Mezi střepy. Opatrně se ho dotkla. Maminka a tatínek na fotce měli trošku potrhané tváře. Proč leží na zemi? Měli by být na zdi. Smát se na ni. Střepy jim ale zničily úsměv. Jakoby oba plakali. Dívenka mlčela. Smutně se dívala na obrázek, který se ztrácel v slzách. ,,Mami? Tati?" prázdná místnost vracela tichou ozvěnu. Byli pryč. Nevěděla, co udělá. Nevěděla, co má dělat. Nevěděla, že by něco takového měla vědět. Byla moc malá. Plakala. Pokusila se odejít. Dveře byly zamčené. Okno bylo vyskoko. Opatrně pátrala očima po místnosti. Pod skříní ležel kus látky. V něm našla bochník chleba. Pomalu ho jedla. Přemýšlela, jak jen je takové dítě schopné. Stále víc si uvědomovala, že je sama. Dojedla poslední kousek. Zadívala se na látku. Nejspíš byla kdysi kabátem. Teď ale vypadala jako deka. Teple. Útulně. Opřela se o zeď a přikryla se. Náhle něměla rodičě. Neměla jídlo. Neměla cestu ven. Neměla nic. V té dětské mysli, ale nebylo zlo. Nebyla tam minulost. Nebyla tam budoucnost. Tak tam dlouho jen mlčky seděla a sledovala dvěře. Vedle zničeného obrázku. Vedle staré skříně. Nadechla se ,,ma-mi, ta-ti?" zašeptala ,,čekám…". Tak tam jen dlouho seděla. Sama. Vedle zničeného obrázku. Vedle staré skříně. Zabalená v dece. V šedé dece s malou žlutou hvězdičkou…

 
 

Reklama

Rubriky