Fanfiction

Za Froda!

19. září 2014 v 22:46 | Plačící anděl
Chtěla jsem napsat něco spontánního, krátkého a aby to nebylo o Doctorovi Who. Takže tady to je. Velká bitva o osud celé Středozemě. Je tam dost krve, takže nečtěte, pokud jste slabší povahy.
(Toto není slibovaná hobití povídka, ta ještě bude. ;-)

"Za Froda!" Aragorn, vysoký muž na koni zařval mocným hlasem a vyrazil do boje. V Orvenovi vybuchl příval energie ve stejnou chvíli, jako se skřetí armády vrhly mezi lidi. Začala vřava. Orven na nic nečekal. Věděl, že musí bojovat. Vytasil z pochvy nijak nezdobený, ale dobrý meč zvaný Lakomec. Byl lehký a kromě sečných ran se s ním daly dělat i bodné, aniž by si bojovník vykloubil ruku.
Orven sekl do nejbližšího skřeta. V tu ránu ho postříkala černá krev. Horká. Syčela. Uskočil právě v čas, aby se vyhnul zahnutému kusu oceli. Otočil se a spatřil dalšího skřeta. Bodnul, ale vedle. Příšera se zasmála krátkým, hrubým smíchem. "Lidi," odplivl si skřet, ale než slina dopadla na zem, byl mrtvý. Lakomec se o něj postaral.
Orven bojoval dál. Nevšímal si oděrek a ranek, které mu způsobovaly tupé zbraně skřetů. Sekal. Bodal. Řval. Na živu ho udržovala jediná myšlenka: Není důležitý. Bojoval tady pro Froda. Pro odvážného malého hobita, který zachrání celý svět. Bojoval pro něj, ale Frodo ani nevěděl, že existuje. A přesto mu Orven mohl pomoci. Pomůže Frodovi zničit Saurona.
Najednou ležel na zemi. Nevěděl, jak se tam ocitl. Jediné, co teď bylo důležité, byla odporná šedohnědá hlava, která se nad ním skláněla. Skřet napřáhl meč. Něco zašeptal, ale nebylo mu rozumět. Pak seknul.
Třesk! Ránu zastavila krásná trpasličí sekera. Její majitel právě udolával tři nepřátele najednou. Trpaslík měl hnědé vousy a vlasy, kterými prorůstaly šediny. Krátce na Orvena mrkl a pak zmizel v někde mezi bojujícími. A v tu chvíli Orven věděl, že tu trpaslík zemře.
Vzpamatovával se. Zjistil, že je na kraji bitvy a nikdo kolem něj o něj nemá zájem. Zamyslel se. Mohl by se z bitvy ulít. Počká, až bude vyhráno a pak se zase přidá ke svému vojsku, odcházejícímu domů. Ale pak se zastyděl. To by nebylo správné. Dnes tu zemře se ctí.
Rozzlobil se. Teď teprv to pro něj začínalo. Bojoval dál. Už zase. Pravidelné seky, třesk Lakomce o laciné zbraně nepřátel. Ryk a smrt, krev a pot. Už si na to zvykal. Už nevnímal nic jiného. Bylo to jako když kopete jámu. Nejdřív spíš škrabete hlínu a nedokážete si zvyknout na těžkou práci. Pak ale najdete rytmus a už to jde jako po másle. Zabíjet.
Orven teď bojoval se čtyřmi skřety zároveň. Pořád uhýbali a hráli si na honěnou, takže za chvilku byla pětice vzdálená od ostatních bojujících asi čtyřista metrů. Konečně se Orvenovi podařilo dva zabít. Další dva ještě odolávali. Bylo to hrozné. Orven, který celou dobu nic necítil, teď uklouzl po krví zbrocené trávě a svalil se na zem. V tu ránu jím projela ostrá bolest. Uvědomil si všechny ty rány, které má na těle, to množství krve, která z něj vytekla a zjistil, že umírá. Bude konec. zabije tyhle skřety a umře. Jasná věc.
Zároveň se však uklidnil. Už nemá co ztatit, protože všechno je ztraceno. Přestal se bát. Jako by na všechno hleděl z dálky. Rozmáchl se a přeseknul skřetí těla v půli. A pak se mu vlastní meč zapíchl do břicha.
Nechápal to. Nechápal, jak se to stalo. Zkroutila se mu ruka, a jak do ní narazil mrtvý skřet, meč byl uvnitř. Orven se vylekal. Překvapilo ho to.
Kleknul si. Spatřil, že bitva už utichá. Všude ležely mrtvoly, ale tam v dálce Hora Osudu rudě zářila.
Najednou se celá země zachvěla. Ozval se příšerný zvuk, jako by něco vybuchlo, a taky že ano. Prsten byl zničen. Orven to věděl. Frodo vyhrál. Dílo je dokonáno. Může v klidu zemřít.
A tak schoval hlavu do dlaní a myslel na to, že se potká se všemi těmi vojáky. S těmi, co dnes zemřeli. Setkají se a zajdou do nějaké hospody. Popovídají si s hobity a s trpaslíky a možná si i zazpívají s elfy. Všechno bude v pořádku. Bude šťastný a Středozem s ním.

---
OK, pusťte se do mě. Přeju hezkej víkend. :)
P. A.

Blížící se stín 5

10. září 2014 v 11:06 | Plačící anděl
Ahoj! Vyskytl se mi takový problém, nemůžu se přihlásit na blog.cz. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ovšem Chlapeček se mi nabídl, že bude moje články zveřejňovat za mě. Takže děkuju. :)
Komentovat pořád budu. A teď už si můžete přečíst Blížící se Stín 5. Minule to skončilo tím, že příšera skočila na Doktora. Vyvázne z toho živý? A co Leia?

Blížící se Stín 4

30. srpna 2014 v 13:25 | Plačící anděl
S touhle částí tak spokojená nejsem. Jsem si vědoma toho, že nepíšu nijak skvěle, ale nemám možnosti se zlepšovat, protože postrádám kritiku. :(
Ovšem tak špatný tenhle příběh zase není, takže se pusťte do čtení příběhu o Doktorovi a Leie a o nebezpečí, které na ně číhá na planetě Kochab v zábavním parku. Předchozí díly naleznete tady: 1 2 3

Blížící se Stín 3

27. srpna 2014 v 20:07 | Plačící anděl
Na povzbuzení jedné uživatelky na Wattpadu jsem se začala víc věnovat téhle povídce, takže to teď asi bude to hlavní, co budu přidávat. :)
Vyrobila jsem poměrně amatérský banner, takže kdybyste mě chtěli podpořit a čtete tuhle povídku, můžete si ho dát na svůj blog.
povídka je pod perexem

Blížící se Stín 2

26. srpna 2014 v 21:35 | Plačící anděl
Druhý díl (dalo by se říci třetí) Blížícího se Stínu (na Wattpadu povídku najdete pod názvem Oncoming Shadow) je konečně tady! Omlouvám se za zpoždění.

Blížící se Stín

30. června 2014 v 13:55 | Plačící anděl
Vyrobím si menší "tabulku", kterou budu možná dávat ke každé povídce. Pro vaší orientaci a pro sebe.
Název: Blížící se Stín
Autor: Plačící anděl
Žánr, zaměření: Sci-fi, Fantasy, Doctor Who fanfiction
Doba psaní: Hodně dlouho, už to píšu asi dva měsíce, vždycky taky dva odstavce najednou. Dnes jsem to konečně dopsala.
Další části: Tato povídka je volným pokračováním k příběhu Neočekávané setkání. Další části budou, ale ještě nevím kolik.
Spokojenost: (Tohle je kritérium hlavně pro mě, abych se podívala na rozdíly.) 84%

[příběh pod perexem]

Ostrov ve tmě - Z vesmíru

23. června 2014 v 15:59 | Chlapeček s plynovou maskou
Ahoj,
napadlo mě, že dopíšu něco jako vysvětlení k té povídce. Jak to viděl vesmír, co se dělo.

Upozornění!!!!!-čtěte až po povídce!!!!!!
---------------------------------------------------
Psal se rok 68 003. Už po několikáté se SRV (spojené rasy vesmíru) snažilo vyčistit prostor pro vybudování největší planety s prodejem DNA v celém vesmíru. Tato mo'da vznikla na základě řady pokusů a nyní byla veřejnosti přístupná. Kdokoliv si mohl (velmi draho) pořídit DNA jakéhokoliv žijícího nebo vyhynulého druhu. Mohli jste s nástroji, které už 1000 let dostávaly i malé děti (něco jako naše lžíce) zmutovat svoje domází "zvířátko" (méně inteligentnější druhy vesmíru) nebo sami sobě přidat nějakou tu schopnost. Zpátky k planetě. Před rokem už byla zničena poslední planeta v těch místech, ale nyní se náhle vynořil malý ostrov. Téměř zničená planeta. Prázdná. Polovina byla ustřelená a obyvatelé mrtví. Zázrakem se vyhnula zkáze. Veliké vesmírné stroje, připravené ke stavbě, musely být odvolány. Aby byla planetka nadobro zničena, rozhodl předseda rady (kterému se nesmyslně říkalo ugen-generál), že tuto planetku neodstřelí, ale jen "vymažou". Na planetku spustili jistou látku, která se objevila u hvězdy AZ167 po výbuchu její oběžné hvězdy zvané 167. Tato hvězda měla ve svém okolí podivnou radiaci, která zničila letouny z veškerých materiálů. Po výbuchu hvězdy se povedlo s využitím určitého plynu tuto radiaci zhmotnit (ne úplně, ale byla přeměněna do plynného skupenství) a přenášet. Nyní byla první možnost ozkoušet jak funguje. Zpočátku skvěle. Polovina půlplanetky mizela a až nyní se ukázalo, jak byli tehdejší obyvatelé hraví. Jedna část časoprostoru byla narušená a zeslabená. Na tom místě se kdysi jeden vynálezce pokusil přenést pomocí svého stroje. Dostal se pryč i zpátky, ale nevšiml si onoho vedlejšího účinku. Tak byla oběvena další chyba radiace. Byla natolik jeddinečná a silá, že z zeslabení vznikla trhlina. SRV to okamžitě zaregistrovalo a vědci vylali nejlepší technologie, aby tu trhlinu uzavřely. Jak se dalo předpokládat, cýsledek byl více než skvělý. Planeta mizela a všichni byli vklidu, dokud nespatřili utíkat po poslední části planety člověka. Okamžitě začali znovu pracovat. Vytvořili umělo, uzavíratelnou trhlinu a nasměrovali tu dívku zpět. Lidé byli totiž už téměř vyhubeným druhem a sám pan ugen-generál jednoho měl. Lidé byli totiž jeden z oněch středně inteligentních druhů. Ne, že by byli hloupí. Mohli být velikým impériem (také si to o sobě mysleli), ale byli tvrdohlaví a odmítali komunikovat. Ostatní rasy se tedy rychleji vyvíjeli. Zajímavý byl způsob chovu těchto "malých" ras. Musela být vytvořena miniplaneta s umělým prostředím a muselo o ni být dobře pečováno. Vysadily se druhy, na ktreé byla ta rasa zvyklá, poté pár jedinců a už jste měli svůj chov. Planetka většinou obýhala vaši planetu a vy měli speciálně vybavenou loď na chov. Tak tedy dívku pomalu (protože žila velmi daleko v naší době) přenášeli. Jenže než byl přenos připraven, trhlina "vsákla" modrou budku a také je. Plačící anděly. Radiace ještě ze zmizelých míst nevyprchala a tak tam andělé byli. a blížili se. Dotkli se jeho. Doktora a stáhli se kolem dívky. Každou chvíli je ale zastavila.
-
Doktor se mezi tím ocitl mezi spoustou podivných mimozemšťanů. Byl tam. Na planetě 555. Prásk. Vstal a rozhlédl se. Byli mrtví. Ten hluk je zabil. Smutné. Prošel domem vylezl na střechu a rovnou na zeď. Bude si muset dlouho počkat než planetka vpluje do staveniště. Naštěstí bylo v domech jídlo. Ano, jedli zeleninu a ovoce. Takže čekat mohl.
-
PŘENOS DOKONČEN. Hlásal obrazovka vesmírné základny SRV i když jiným jazykem. Bylo načase. Radiace už téměř vše zničila. Dívka zmizela. Bude si to pamaovat jako sen. Radiace byla přenesena pryč a ono pole, které vytvořila, brzy zmizelo. Plačící andělé byli zničeni při stavbě, protože už nikdo okolí neprohlédl.
Ta DNA planeta fugovala velmi dlouho a spousty mimozemšťanů se zmutovalo. Všichni byli spokojení. Tedy skoro. Ta dívka na to nikdy nepřišla a pořád jí to vrtalo hlavou.

Ostrov ve tmě

21. června 2014 v 11:55 | Chlapeček s plynovou maskou
Ahoj,
po dlouhé době vám zase píšu. Je mi líto anděla. Proč? Doufala, že někdo přijde (těm, co chodí děkuji). Není to důvod? Asi ne. Ale nechce se mi myslet na to o co všechno (prázdninama) přijdu, když jsem nemocná. Naštěstí se mě pustila jistá potvůrka jménem tvůrčí krize. Přišla mamka a řekla, že můžu napsat něco na blog abych se nenudila. Zeptala jsem se co. V tu chvíli mě najednou napadly hned dva příběhy. Vstala jsem z postele a hned k počítači a psát. Předtím jsem na to něměla sílu, teď mám chuť. Snad to stačí. :) Začátek příběhu trochu oponuje názvu, ale to potom pochopíte.

-------------------------------------------------------------

Protřela jsem si oči. První, co jsem viděla byla stará, bílá budova. Závěsy zatažené, dveře zavřené. Vypadala obydleně, ale nikde se nic ani nehlo. Ticho. Rozhlédla jsem se. Stála jsem v ulici plné bílých domů. Najednou jsem ucítila v zádech čísi pohled. Otočila jsem se. Nikdo tam nestál. Náhle se ulice začala nořit do tmy. Tma pohlcovala domy. Rozběhla jsem se opačným směrem. Netušila jsem, proč běžím. Tma není nebezpečná. Normálně ne, ale já cítila, že tohle město není na zemi. Jakoby bylo malým ostrovem ve vesmíru. Ta tma byla neskutečně prázdná. Ona domy nezakryla. Ty domy zmizely. A dlažba, a lampy. Všechno. Najednou mě zastavila zeď. Otočila jsem se. Byla jsem zoufalá. Tma nade mnou splývala se zdí. Náhle se ozval mě známý zvuk. Za chvíli odněkud seskočily dvě postavy. Slyšela jsem je. "Doctore?" "Fantasti-" Zahleděl se do tm. Jeho tvář změnila výraz."Dívej se do tmy." zašeptal, když zjistil, že ho pozoruji. Zahleděla jsem se do tmy a pochopila. Byl tam. Ne, byli. Objevili se odnikud a bylo jich čím dál víc. Andělé. Plačící andělé. " To není možné, kde se tu vzali? " podivila jsem se. " Oni- " začal Doktor, ale větu nedokončil. Byl pryč. Přiskla jsem se ke zdi. Nemohla jsem vidět všechny. Byli všude. Chtěla jsem vědět, co tu chtěli. Kde se tu vzali. Jak se sem dostal Doktor. Všechno. Ta temnota. Kde ta se vzala. Mohlo se stát cokoliv. Mohla jsem se objevit kdekoliv a jakkoliv žít. Ale to ne. Život byl krutý. Vlastně mě zachránil ale i tak. Já se prostě musela probudit.

Neočekávané setkání

26. dubna 2014 v 19:42 | Plačící anděl
Rozhodla jsem se po delší době napsat povídku do challenge/projektu od Scrat. Challenge se jmenuje One day with one Doctor. Byla bych ráda, kdybyste mi napsali o mém stylu psaní něco do komentářů, potěší mě to a pak svoje psaní ještě zlepším. :)
---
Seděla jsem na židli. Venku bylo ošklivo - teploměr ukazoval asi třicet stupňů, sluníčko pálilo a bylo strašné sucho. Nevylezla jsem ven celý den, jen jsem tak posedávala, jedla, pila a sledovala seriály. Mezi nimi byl i můj nejmilejší seriál Doctor Who. Právě jsem přerovnávala titulky a uvažovala, jestli si je spíš neodeberu a nebudu koukat jen v angličtině, když tu mě přemohla žízeň. Rychle jsem tedy vstala a utíkala do kuchyně.
Voda proudem stékala do vysoké skleničky. Přes její hukot jsem něco zaslechla. Znělo to tak přerývaně... Tardis! To je přistávání Tardis! Video se asi muselo spustit samo od sebe...
Okamžitě vypnout vodu a běžet do pokoje. Podívat se na obrazovku - "Co?"
Seriál byl stále stoplý tak, jak jsem ho zanechala. Ale zvuk Tardis zněl dál. Tu se kolem mě začalo něco zhmotňovat. Ne! Ano! To nemůže být pravda, prostě nemůže!

Andělé na Andělu 2

10. března 2014 v 18:17 | Plačící anděl
Omlouvám se za nepřítomnost. :) Přináším druhou a poslední část Andělů. A tuhle je odkaz na první část.

"Jonáši, opravdu jsi cvok," prohlásila Helena panovačně.
Jonáš si povzdychl. "Proč mi nevěříš? Je to přece všechno docela jasný ne?"
"Jediný, co je na tomhle jasnýho, je, že nepatříš do normální školy."
Jonáš se hodně, ale hodně dopálil. Tváře mu zrudly do jasné červeně. Prohrábl si vlasy. Má riskovat, nebo ne? Mohli by oba zemřít... Nakonec se rozhodl.
 
 

Reklama