Zachránit sebe...

17. dubna 2016 v 23:35 | Girri |  Žijeme
Řeknu to hned, stručně a jasně: můj kamarád se pokusil spáchat sebevraždu. Byla jsem u toho a bezmocně jsem přihlížela, jak ho kamarádka zachraňuje.


Nebudu vám vykládat úplně všechno, prostě jsme se my tři sešli, abychom cvičili na hudební nástroje. Erik (budeme mu tak říkat) byl už od začátku vynervovaný, já a Klára jsme na něj byly už předtím kvůli něčemu naštvané a tak došlo k několika výkřikům, načež on odešel z místnosti a ztratil se.
Po nějaké chvíli jsme se ho vypravily hledat. Nikde nikdo. Klára upírala vykulené oči na otevřené okno.
Vyběhly jsme do deště, rozdělily se a hledaly. Nic. Padlo několik sprostých slov. Napadlo nás běžet ještě jinam, jiným směrem. Skoro jsme nepromluvily. Za chvíli nám oblečení promoklo a Klára měla na sobě jen krátkou sukni a plátěnky. Vytáhla mobil, že Erikovi zavolá a běžela někam směrem ke skále. Já se vydala prohlédnout dětské hřiště, když tu slyším ji slyším vykřiknout Erikovo jméno. "Slez dolů!"
Bože. Běžím za ní. Nejdříve se koukám na vrcholek skály. Nikde žádná postava, chystající se skočit. Od úpatí skály se ale vrší jakýsi násep, dole složený z kamenů, nahoře z hlíny a pařezů. A nahoře na tom náspu je Erik. Šplhá nahoru na skálu.
Obě běžíme za ním. Drápeme se strmým srázem nahoru mezi nějakými střepy. Strašně to klouže. Za mnou se valí malé laviny štěrku. Klára je rychlejší, už Erika skoro dohonila. Nepadlo ještě ani slovo. Kameny teď přecházejí v hlínu, která je ještě méně schůdná. Několikrát mi sklouzne noha, zachytávám se kořenů. Klára Erika dohonila, ten se ze všech sil snaží jí utéct. Tam, kde jsou oni, už je hlavně holá skála pokrytá vrstvičkou zeminy. Vyrůstají z ní tenké stromy. Klára křičí na Erika, co to dělá.
Už mě od nich dělí jen pár metrů, ale zastavuji se u malého keříčku. Nevím, jak dál. Erik už je skoro navrchu na skále, kde se nachází cesta, když tu - "Doprdele, co to děláš?" Erik leží břichem k zemi, nohy roztažené směrem dolů. Takto se zasekl o strom. Klára je u něj. "Eriku, co to děláš? Proč to děláš?" Zoufale se na mě obrací. Nevím, co mám dělat. "My tě přece máme rádi," chytá ho za ruku. On se jí vysmýká a druhou rukou se snaží někam dosáhnout. Okamžitě pochopíme, o co se snaží. Chce se odtáhnou od stromu. Směrem dolů.
"Ne!" vykřiknu.Vůbec nevím, co teď. Vlastně jsem úplně klidná. Můj kamarád se právě snaží zabít a co já dělám? Zírám na šedou oblohu a obrysy paneláků a v srdci mám úplně prázdno. Nemít etické zásady, možná se usměju nad absurditou tohoto výjevu. Ale vážně. Nepanikařím. Nic strašného necítím.
Erik se chytá trsu trávy. Posune se od stromu. Celou dobu bezhlasně brečí. Už už se přehoupne a spadne, ne, prosím ne- Klára ho však drží. Leží na skále a vší silou ho tahá k sobě. Je těžký. Kdyby neměl nohu zaháknutou o stromek, už se kutálí ze srázu dolů. Všemožnými slovy se ho snažíme přesvědčit, aby se uklidnil. Ujišťujeme ho, že ho máme rádi. Já většinou tak nějak vím, co říct, ale dnes mi mozek vypovídá službu a říkám jen úplně kraviny. Snažím se dostat blíž k nim, ale nemůžu, kamení se mi sype pod rukama. Klára už ztrácí síly. Dlouho Erika neudrží. A on se ještě víc snaží vyklouznout jí.
"Eriku, my zavoláme policii, jestli toho nenecháš," úpí Klára.
"Mám ji fakt zavolat?" napadne mě.
Klára se na mě podívá. "Asi jo."
"Spíš hasiče, ne?"
"Zavolej sto dvanáctku."
Vždycky jsem se bála telefonování. Srdce mi vylétne do krku, ale vzápětí jsem zase úplně klidná. Dobře. V duchu si připravuji, co řeknu. Své jméno, kde jsem, můj kamarád chce skočit ze skály. Utírám si úplně zabahněné ruce do kalhot, abych si neušpinila mobil. To je ode mě neskutečně sobecké. Jak můžu na něco takového myslet? V téhle situaci?
Seru na to, šmatám na obrazovku špinavýma rukama a klikám tlačítko tísňové volání. Ještě předtím, než naťukám číslo 112, vzhlédnu. "Mám teda?"
Klára se obrací na Erika. "Zavoláme sto dvanáct."
A v tu chvíli, konečně, se Erik pustí trávy a nakloní se zpátky ke Kláře. Proběhne mezi nimi pár slov. Jde dolů. Už nechce spadnout.
Teď teprve, jak se pomalu uklidňuji, si všímám, jak strašně silně mi tluče srdce. Strkám mobil do kapsy a ulevuje se mi. Erik i Klára slézají, nebo spíš po zadku sjíždějí kluzkou skálu. Mně cesta dolů dělá větší problém, ale nakonec jsme všichni zase zpátky v budově.
Erikova první slova byla: "Proč jsem to sakra udělal?"

Pokud si myslíte, že tohle byla nějaká má povídka, mrzí mě, že vás musím vyvést z omylu. Tohle se doopravdy stalo. Já, Girri, jsem se škrábala na skálu a koukala, jak už mojí kamarádce dochází síly a za chvíli toho kluka určitě pustí.
Poslední dobou jsem se cítila hrozně. Měla jsem pocit, že se mi všechno rozpadá pod rukama. Vlastně jsem si myslela, že mám asi opravdovou depresi. Každý den každého víkendu jsem propadala hysterickým záchvatům a každý všední den jsem brečela, neschopná dělat cokoli jiného, než tupě zírat do obrazovky nebo se sama sebe prát, proč chci umřít. Když jsem se probouzela, když jsem jela do školy, když jsme se bavila s lidmi, které mám ráda, pořád jsem za zády cítila tu prázdnotu.
Ale po těch minutách na skále, kdy jsme byla v ohrožení života všichni tři, nejen "Erik", který chtěl skočit, mám pocit, že to nějak opadlo. Ano, cítím se docela otupěle, ale tento víkend jsem ještě nebrečela a pocit zoufalství se vytratil. Říkám si, jestli je to opravdu tím, a trochu se bojím, že to si jen nějaká deprese dělá přestávku. Ale budu to brát pozitivně.
Kdo ví. Možná jsou Fukaseho slova z písničky SOS pravdou a zachránit jiného opravdu znamená zachránit sebe.

Don't you let your heart grow numb to everyone
Oh child, listen to the sound of silence
Saving someone else means saving yourself
It's true, and I'm sure you know it too

Vaše,
Girri
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | Web | 1. května 2016 v 0:02 | Reagovat

Jsou chvíle, kdy se člověk nečekaně dotkne života. Vy jste udělaly něco úžasného, protože se vám ho povedlo zachránit. To se ne vždycky zadaří...Jestli můžu k tomuněco dodat, tak mám jednoho velmi vzdáleného známého, kterého nedávno řekněme justičně vykonstruovaným zločinem vyhodili z práce na univerzitě, když na tom nebyl psychicky nejlíp. Pak se pokusil o sebevraždu a dneska je na jednom oddělení za Prahou. Cokoliv, co píše, má nádech cynismu a nějak nevím, jak s takovými lidmi jednat, jak jen, jak jenom se jim dá pomoct?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama