Šrámy

4. února 2016 v 21:21 | Girri |  Vlastní tvorba
Na tvůrčím psaní jsme dostali za úkol vymyslet si a napsat životní příběh nějakého náhodného cestujícího v dopravním prostředku. Když jsem jela den potom tramvají do školy, zahlédla jsem z okna ženu, kráčící po chodníku. Byla to blondýna, těžko říct jakého věku, ale mladá. Pravou rukou si přidžovala tašku s notebookem na levém rameni a jak se tou rukou objala, vypadala, jako když se izoluje od okolního světa. V šedém oblečení vypadala strašně uzavřeně. A přestože nebyla v tom dopravním prostředku se mnou, rozhodla jsem se, že napíšu právě o ní.
Ať se vám to líbí,
Girri



ŠRÁMY
Co si pamatuju, vždycky jsem bývala klidná a tichá. Jen tak něco mě nerozčílilo. Jako dítě jsem si hrála většinou sama a nevadilo mi to. Postupem času jsem si vyvinula závislost na nejrůznějších věcech, které se pro mě staly samozřejmostí, především lidech. Na mé sekretářce, která mi vařila kafe, svých podřízených, občas i svých kamarádkách, když jsem něco potřebovala zařídit. A na svém partnerovi.
V posledních měsících jako kdybych se zase stala dítětem. Nikoho nepotřebuju. Všechno si zastávám sama. V novém zaměstnání spoléhám jen na své schopnosti. Mám pocit, že nikomu nemůžu věřit. Už ne. Ne po tom, co jsem zažila.
Celý můj způsob života je teď mnohem jednodušší. Snídaně, práce, oběd, práce, sezení s psycholožkou, odpočinek, večeře, spánek. Za posledních osm devět měsíců se vlastně nic nezměnilo. Ovšem v porovnání s mým dřívějším životem je to jako když se z dlouhé plavby na lodi dostanete na souš. Když chodíte, jako by se pod vámi svět houpal. Je to úplně jiné a vy si musíte zvyknout. Pomáhá mi psycholožka. Mám nové zaměstnání, nižší plat a horší pracovní podmínky. Ztratila jsem většinu přátel. A co hlavně - partnera.
Když nad tím teď přemýšlím, nevím, co jsem dřív od života očekávala. A už vůbec nevím, co od něj očekávám teď. Moje existence se soustředí pouze na jedno. Srovnat se.

Muž, kterého jsem milovala, se jmenoval Jiří Berger. Žili jsme společně čtyři roky v malém bytě v Praze. Vždycky byl trochu náchylný k alkoholu, ale já myslela, že ho to dokážu odnaučit. Vyzkoušela jsem všechno, co mě napadlo a i to, co mi poradili jiní, ale nic nezabralo. Naopak mi přišlo, že čím víc se snažím, tím více Berger zpochybňuje moji osobu. A čím více k pití tíhl, tím hůře se choval. A tak se stalo, že jsem o něj pomalu ztratila zájem.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Bylo těžké s ním vydržet, ale odstěhovat jsem se nemohla. Neměla jsem dostatek peněz. A navíc - nerada to přiznávám - jsem se ho začala bát. Házel věcmi a sprostě na mě řval, když jsem něco udělala špatně. Měla jsem strach, že kdybych mu řekla, že už pro mě není tím, kým býval, zaútočil by na mě už ne jen slovně.
Slíbila jsem si, že až získám peníze, nějak se odtamtud dostanu.
Tou dobou jsem se čím dál tím víc zdržovala se svými přáteli. Občas jsem chodila s kolegyněmi do kavárny, ale můj nejlepší přítel byl odjakživa Kryštof. Scházela jsem se s ním párkrát do týdne, znali jsme se ze střední a vždycky jsme si dost rozuměli.
Nikdy jsem ho nebrala jinak, než jako kamaráda, nebyl vlastně vůbec můj typ, ale po tom, co jsem dala Bergerovi sbohem, viděla jsem v Kryštofovi najednou všechno to, co Berger postrádal. Schopnost naslouchat, bezstarostnost, ostrý, avšak neškodný smysl pro humor, přátelskost. A tak nějak jsem se do něj zamilovala.
Jako v případě mého snoubence jsem se ale rozhodla nic nedávat najevo. Nikomu, ani jemu samotnému, jsem se ani slůvkem nezmínila, že mezi naše přátelství něco vstoupilo. Chtěla jsem se hlavně dostat od Bergera co nejdál. Pak můžu myslet na nějaké další vztahy.
A tak mi dny proklouzávaly mezi prsty a čas plynul. Pracovala jsem přesčas. Berger pil a nadával. Kryštof byl jako vždy chápavý. Až jednou jsme seděli v takové lepší hospodě a on mi mezi řečí oznámil, že odjíždí na měsíc na pracovní cestu.
Pravděpodobně nevěděl, jak jsem na něm byla tou dobou závislá. Měsíc bez jeho neustálé podpory jen s Bergerem se mi zdál jako věčnost. A tak jsem s Kryštofem zůstal ten večer trochu déle. Nic jsem samozřejmě nepodnikla. Jen jsem si chtěla aspoň trochu vynahradit ten ztracený čas. A potom, co jsme se v jedenáct rozloučili, jsem se ještě vydala na procházku do parku.
Lampy zářily a já přemýšlela. A čím víc jsem tak chodila kolem dokola, tím víc se mě zmocňovalo zoufalství. Takhle přece nemůžu žít. Beze smyslu. S člověkem, který mi ubližuje.
Začaly se mi třást ruce. Mráz mě kousal do konečků prstů. Rozbrečela jsem se. Pak jsem se rozběhla a běžela jsem dlouho až domů. Prý se člověk během uvolní. Ale to se nestalo. Doběhla jsme ke dveřím a jediné co jsem chtěla, bylo zahučet pod peřinu a zůstat tam navěky.
Výtah byl právě někde hrozně vysoko. Vyběhla jsem do našeho patra. A tam na nejvyšším schodu stál Berger.
Tvář měl úplně rudou a smrděl levným alkoholem. Ještě si pamatuju ten štiplavý zápach, když došel ke mně a spolu s chuchvalcem slin vyplivl: "Kdes byla?"
Neodpověděla jsem. V mém nervovém zhroucení mě to naprosto zaskočilo. Vůbec jsem nechápala, co se děje.
"Tak kde?" zařval. "TEN KRETÉN! A TY - ŠTĚTKA! ODPORNÁ, HNUSNÁ! NENÁVIDIM VÁS VOBA! VODPREJSKNĚTE SVINĚ -" Začal se dusit záchvatem kašle. Pak zničehonic jeho ruce vystřelily k mému krku a šíleně ho sevřely.
Pokoušela jsem se nějak povolit ten stisk. Nic. Šlo jen sýpat. A Berger cenil zuby a šíleně zpitý se smál.
Hořela mi kůže. Hořely mi i plíce. Všechno bylo v jednom plameni. Samá bolest. Stmívalo se. Před očima mi blikalo. Černá. Chodba s bílými stěnami. Černá. Špinavé paže a tmavá podlaha. Černá.
"Bože! Bergere! Okamžitě ji pusťte! Alice!"
Ruce na mém krku nepatrně povolily. Možná se mi to však jenom zdálo. Sebrala jsem poslední zbyteček kyslíku a kopla Bergera mezi nohy.
Okamžitě mě pustil. Ztratil rovnováhu a… zřítil se pozadu dolů.
Pozorovala jsem, jak se jeho vyděšené oči otáčejí v sloup, zatímco jsem sama upadala do bezvědomí.

Soudila jsem se tři měsíce. Zákon zezačátku stál proti mně. Přesvědčil je až můj rudý pohmožděný krk a výpověď sousedky. Od té doby je však všechno jako sen. Celý můj život, stejný, ubíhají dny, týdny, měsíce, samá čísla, obklopuji se jimi a jenom ty mi dělají společnost. Ta chodba, ten zápach jeho košile, dohání mě to ve dne i v noci. Už nemůžu s nikým navázat vztah. Co to je, milovat někoho? Zažila jsem to, ale jaké to bylo, to už si vzpomenout nedokážu. Emoce mě většinou míjí velkým obloukem, anebo mě napadají přímo. Nejhorší je ta prázdnota. A ten pocit, když si vzpomenu na ta zároveň osvobozující, zároveň nekonečně svazující slova.

Zabití v sebeobraně.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ubauba Ubauba | 5. února 2016 v 13:46 | Reagovat

Píšeš vážně skvěle

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama