Děkuju za sebe, děkuju za svět...

6. února 2016 v 13:40 | Amit |  Žijeme
Nejsem hodně krásná. Nejsem chytrá. Nejsem nejmoudřejší. Nežiju v nejlepším světě. Nevím, co je nejlepší. Nemám na všechno nejlepší názor. A nic z toho ani jednou mít nemusím. Ale jedno bych opravdu, ale opravdu chtěla být.


Po dlouhé době se mi podařilo vyskytnout se na Kalově mostě v ranních hodinách. Nebe přecházelo z tmavě modré do spousty jiných barev, racci se probouzeli a slunce s nimi. Jak jsem tam tak stála a sledovala střelák, uvažovala jsem, kdo jsem, o svém životě a o tom, co mám.

Jsem holka a žiju v Praze. Když zprůměruju schopnost vidět svých očí, vyjde mi celkem slušné číslo (2.5 dioprtie na oko :D). Takže se dá říct, že vidím celkem slušně. Mám trochu křivé zuby, ale to značí, že jsem je nikdy neměla křivé tak, abych měla rovnátka. Mám zkrácený svaly, šlachy, nebo co na nohách, takže se už dva roky neohnu k zemi, ale znamená to, že mám nohy, můžu chodit a běhat. Mám pár zlozvyků, mimo jiné si křupu prsty. To ale znamená, že mám ruce a že jsou ještě v pořádku. Dobře mám slabý, krátký, trochu bezbarvý vlasy, ale mám je. Jsem naprosto nedokonalá, ale to jsme všichni. Pořád ještě žiju a to je fajn. Musím chodit do školy, ale aspoň jsem při smyslech a mozek mi jakštakš fachá. Takže vlastně jinak, můžu chodit do školy a ve výsledku je to vlastně velký plus. Protože jsem holka a stejně je mi to dovoleno a třeba nejsem ani tak blbá.
Jak jsem řekla, žiju v Praze. Vždycky mi města vadily, ale najednou se mi podařilo dívat se jinak. Naše paneláky nejsou tak vysoký, aby zakryly oblohu. Doprava není tak hlučná, aby přehlušila ptáky. Ještě jsme nezastavili řeku. Praha je pořád dost zelená, aby tu zůstala sem tam veverka, sýkorka a jinej pták. Dobře, sem tam tu jsou psí exkrementy, ale znamená to, že vyděláváme dost, abychom si mohli kupovat psy, a že jim jetu ještě celkem dobře. Máme historii, za kterou se nemusíme stydět. Spoustu památek, který jsou sice slušně označkovaný holubama, ale máme je. Památky i holuby. Můžeme být hrdý, že naše Nové město zachránilo Prahu před morem. A že ten kus zdi na kraji Petřína, kterej si říká Hladová, zachránil kopec lidí před smrtí hladem.
Nebudu rozebírat náš svět, snad jenom, máme se tak přiměřeně, že se dokážeme hádat, kdo má víc hlíny, která mu říká Pane, a kdo má víc peněz, kterejch se nenažere. Jsou tu i lidi, který jsou na tom zle, ale svět na tom tak zle neni, takže se zatim vždycky našli lidi, kteří je šli zachraňovat.
Víte, nic z mýho života nidky nebylo dokonalý. Ani já, ani Praha, ani náš svět se všema válkama a nenávistí. A i kdyby bylo, mám pocit, že bych nebyla vůbec ale vůbec spokojená. Jediný dokonalý, co jsem našla, je Bůh. Zamilovala jsem se. A hlavně, všimla jsem si (na tom Karlově mostě), že jsem ty nohy, oči, město i svět dostala. Že nejde nevěřit na zázraky, když sama jeden jsem. A že svět je úžasnej a fascinující. Že kdybychom děkovali za všechno, co máme, nezbyl by čas na stěžování. Všimla jsem si, že je svět i přes to všechno skvělej. A ta vděčnost z toho dne ve mně zůstala. Je mi skvěle. Můžu chodit do školy, můžu běhat, můžu objímat svojí rodinu, můžu všechno to megaskvěký, co mi Bůh dal. Můžu se radovat, protože kdybych byla lepší a svět byl lepší, tak bych si ani nevšimla, že je to lepší nebo dobrý, kdybych nebyla vděčná. A to bych chtěla být, vděčná.

Amit

Nic nezískává větší cenu tím, že je to lepší. Cenu to získává podle toho, jak to my vnímáme. Když budeme vděční, všechno to kolem nás i my bude fascinující a skvělé a nebude potřeba si stěžovat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 deniknerudnehoduchodce deniknerudnehoduchodce | Web | 6. února 2016 v 16:49 | Reagovat

Zajímavě napsáno. Jsem rád, že v mladých lidech pořád zůstává jakási pokora a vděk.

2 Amit Amit | 6. února 2016 v 19:28 | Reagovat

[1]: Děkuju. Nějakým způsobem se mě to chytlo a drží. A to doufám bude ještě dlouho. Ale mám strach, že už je dost mladých lidí bez toho. Pro sebežijících a nevděčných.
Ale doufám, že tak to jen vypadá. :)

3 mojeverse mojeverse | E-mail | Web | 6. února 2016 v 20:26 | Reagovat

Je to zajímavé.... líbí se mi to. Cítím s toho pokoru, ale takovou tu smířenou, klidnou, které jsem nikdy nedosáhla. Snažím se neutápět se, brát chyby  jako lekce pro příště, ale upřímně mi to moc nejde... a tak píšu, protože mám pocit, že mě to dělá lepším člověkem.

4 Amit Amit | 6. února 2016 v 21:11 | Reagovat

[3]: Mně psaní pomáhá rovnat myšlenky a nebo si nějakou myšlenku nějak pevně ukotvit, aby nezmizela.
A často jsem si po napsání něčeho sooustu uvědomila :)
Tvoje práce pravidejně čtu a moc se mi líbí :)
Já…prostě jsem se zkusila kouknout na svět jako na dárek, tak nějak s tím, že je prostě hezkej, že to není samozřejmost. :) Přeju šikovný slova pro psaní a šťastnější pohled pro život :) A děkuju :)

5 mojeverse mojeverse | E-mail | Web | 9. února 2016 v 14:20 | Reagovat

[4]:Já si ten svůj svět balím do rýmů a veršů, jako bych balila panenku do poviánku a krajek. Krom básniček píšu ještě deník a ukotvovací nápady, což je sešitek A6 z nejrůznějšími pseudofilozofickými výmysly a úvahami.
Jsem šťastná, ale takovým tím svým způsobem, že v každém štěstí je kousek hořkosti.

6 Amit Amit | 9. února 2016 v 18:25 | Reagovat

[5]: Asi je zvláštní to tak říct, ale mám pocit, že v mém není. Že to je to ostatní ta hořkost, ne mé štěstí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama