Čekáme

31. ledna 2016 v 16:20 | Girri |  Vlastní tvorba
Lavička na zádi trajektu byla mokrá, ale přesto jsem si na ní sedla. Jemně mrholilo. Moře kolem by bylo úplně neslyšné, nebýt lodního motoru, který hučel přímo pod námi a vytvářel na temné hladině šedivou pěnu. Za námi svítil vstup do hloubi lodi, kde spali všichni naši spolužáci. Vedle nás postávaly nějaké cizí holky a tiše mezi sebou promlouvaly cizí řečí. Už se úplně setmělo a na levoboku se střádaly bouřkové mraky jako veliká zeď.
"Bude nám to trvat ještě tak jedenáct hodin," prohlásila Anča unaveně.
Neodpověděla jsem. Zírala jsem na černou pevninu za zádí, jak se od nás vzdaluje. Možná by v té tmě ani nebyla rozpoznat od oblohy, nebýt všech těch světel. Na tomhle ostrově žijí milióny lidí. Doposud jediný způsob, jak se jim přiblížit, bylo přejíždět pohledem těch pár centimetrů na mapě a doufat, že jednou i já budu součátí té malinké inkoustové tečky s nápisem Londýn.
A teď jsem tady. Opouštím tuhle dříve nedosažitelnou zemi po několika dnech, které jakoby byly součástí jednoho velkého snu. Nemůžu uvěřit, že se to opravdu stalo.
Ale člověk očekává, že když se mu vyplní sen, jeho nitro bude naplněno a jeho neukojitelná touha zmizí. Vstala jsem a pomalu došla z zábradlí. S hrůzou pozorovala zmenšující se světla a... Něco mi došlo.
Tohle mi nestačilo. Odjížděla jsem, ale nějaká část mě samé zůstávala tam na obzoru. Nechci se vrátit, uvědomila jsem si. Začaly mě pálit oči. Rychle jsem zamrkala a snažila se myslet na něco jiného. Nechtěla jsem se rozbrečet před kamarádkami. Teď řekly mé jméno.
A tak, než jsem si sedla zpět na lavičku, jsem vyslala dopředu nadějnou myšlenku: "Já se vrátím."
A z šumění moře a pískání větru mi Anglie odpověděla: "Budu na tebe čekat."
Potom se pomalinku, jako by se jí nechtělo, přehoupla za obzor a ztratila se mi z očí.


Zdravím vás! Po delší době konečně přišla nějaká inspirace, a to zrovna v době, kdy máme tohle téma týdne. Povídka, nebo jak bych to nazvala, popisuje moje rozpoložení, když jsme odjízděli ze zájezdu do Anglie. V podstatě se všechno odehrálo úplně stejně.
Zjistila jsem, že čím více čtu, tím častěji mám chuť něco tvořit. Takže teď od sebe čekám trochu lepší výkony. Hmm, uvidíme. (:
Malá maturita je za námi, obě máme, až na Girriho matiku, nadprůměrně dobré výsledky. Jsme hrozně rády, že jsme přežily tohle šílené období ve škole, snad i vy se máte dobře.
Užijte si zbytek neděle,
Girri
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ubauba Ubauba | 31. ledna 2016 v 17:23 | Reagovat

Když jsme odjížděli z Anglie my, připadala jsem si skoro stejně.

2 Chlapeček s plynovou maskou Chlapeček s plynovou maskou | 31. ledna 2016 v 22:03 | Reagovat

Tak mám pocit, Girri, že se ti právě povedlo vystihnout i mý pocity, teda skoro. Já jsem mimo tohle totiž chtěla bejt už zpátky, abych si udělala v tysnadvíščem jasno.
Víš, co? Vrátíme se tam spolu :D odstudujeme rok na vysoký a pak budeme studenti, škola nám podrží místo a pojedeme na studijní zájezd do Anglie ještě se slevama. Dáme si takovejch půl roku tam a půl ještě jidne? :D

3 Sophie (Naranique) Sophie (Naranique) | Web | 4. února 2016 v 21:17 | Reagovat

Dobrá povídka, dobrá.

Taky jsem byla, v listopadu. Zadarmo, se školou. Vlastně potřetí a tenhle pocit mám vždycky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama