Leden 2016

Waiting here for...

31. ledna 2016 v 22:31 | Amit |  Žijeme
Ahoj lidi,
jak se tak dívám na naše rubriky, nevím, kam se ten článek hodí. Uvažujeme? To asi ne, moje proudy myšlenek úvahy nejsou. Milujeme? Upřímně, přiznávám, že pokud do něj napíšu, co mě jako první napadlo u tématu týdne, pod tohle by se to hodilo a byl by to kýč a pěkná blbost. Tak jsem to dala pod žijeme a budu psát hned o druhé věci, která mě napadá. Většinou se sice říká, že nejlepší jsou věci, které nás napadnou jako první, ale já se znám, vždycky je to prvé kravina.
Někdy i to druhé. A většinou mě nic použitelného nenapadne.


Čekáme

31. ledna 2016 v 16:20 | Girri |  Vlastní tvorba
Lavička na zádi trajektu byla mokrá, ale přesto jsem si na ní sedla. Jemně mrholilo. Moře kolem by bylo úplně neslyšné, nebýt lodního motoru, který hučel přímo pod námi a vytvářel na temné hladině šedivou pěnu. Za námi svítil vstup do hloubi lodi, kde spali všichni naši spolužáci. Vedle nás postávaly nějaké cizí holky a tiše mezi sebou promlouvaly cizí řečí. Už se úplně setmělo a na levoboku se střádaly bouřkové mraky jako veliká zeď.
"Bude nám to trvat ještě tak jedenáct hodin," prohlásila Anča unaveně.
Neodpověděla jsem. Zírala jsem na černou pevninu za zádí, jak se od nás vzdaluje. Možná by v té tmě ani nebyla rozpoznat od oblohy, nebýt všech těch světel. Na tomhle ostrově žijí milióny lidí. Doposud jediný způsob, jak se jim přiblížit, bylo přejíždět pohledem těch pár centimetrů na mapě a doufat, že jednou i já budu součátí té malinké inkoustové tečky s nápisem Londýn.
A teď jsem tady. Opouštím tuhle dříve nedosažitelnou zemi po několika dnech, které jakoby byly součástí jednoho velkého snu. Nemůžu uvěřit, že se to opravdu stalo.
Ale člověk očekává, že když se mu vyplní sen, jeho nitro bude naplněno a jeho neukojitelná touha zmizí. Vstala jsem a pomalu došla z zábradlí. S hrůzou pozorovala zmenšující se světla a... Něco mi došlo.
Tohle mi nestačilo. Odjížděla jsem, ale nějaká část mě samé zůstávala tam na obzoru. Nechci se vrátit, uvědomila jsem si. Začaly mě pálit oči. Rychle jsem zamrkala a snažila se myslet na něco jiného. Nechtěla jsem se rozbrečet před kamarádkami. Teď řekly mé jméno.
A tak, než jsem si sedla zpět na lavičku, jsem vyslala dopředu nadějnou myšlenku: "Já se vrátím."
A z šumění moře a pískání větru mi Anglie odpověděla: "Budu na tebe čekat."
Potom se pomalinku, jako by se jí nechtělo, přehoupla za obzor a ztratila se mi z očí.


Zdravím vás! Po delší době konečně přišla nějaká inspirace, a to zrovna v době, kdy máme tohle téma týdne. Povídka, nebo jak bych to nazvala, popisuje moje rozpoložení, když jsme odjízděli ze zájezdu do Anglie. V podstatě se všechno odehrálo úplně stejně.
Zjistila jsem, že čím více čtu, tím častěji mám chuť něco tvořit. Takže teď od sebe čekám trochu lepší výkony. Hmm, uvidíme. (:
Malá maturita je za námi, obě máme, až na Girriho matiku, nadprůměrně dobré výsledky. Jsme hrozně rády, že jsme přežily tohle šílené období ve škole, snad i vy se máte dobře.
Užijte si zbytek neděle,
Girri

Metaforické žvásty aneb Girriho "problém"

9. ledna 2016 v 18:29 | Girri |  Žijeme
Tak to tu teď vypadá docela vtipně. Plačící andělé a chlapečci s plynovými maskami na záhlaví, ale souvislost s blogem byste nenašli, divný názvy rubrik ("milujeme", co mě to zase napadlo, ach jo) a články v nedohlednu. Ale nálada na psaní je a snad vydrží.
Všimla jsem si, že přebírám od lidí styl psaní. Když si něco přečtu, automaticky pak stavím věty podobně, jako v onom přečteném textu a využívám i podobné výrazy, podobný jazyk. Třeba zrovna teď. Normálně píšu nespisovně, nejsem zdaleka tak náhodná, píšu systematicky. Teď se zase vracím do svýho stylu. Oukej, fajn. Já mám vůbec takovou zajímavou chameleoní schopnost. Rozpoznávám pravidla určitýho prostředí, vstřebám je a pak se podle nich, samozřejmě v rámci mý osobnosti, chovám. Prý to je pro INFJ docela typické. Ale o tom jindy. Dneska to bude spíš oddechový.