Možná bychom měli mluvit, dokud můžeme...
13. listopadu 2015 v 19:50 | Chlapeček s plynovou maskou | BásnímeDo daleka a do bílé smrti
mizí bez zeptání,
jestli se mi bude stýskat
a jestli na něm záleží.
Loď odpolouvá za svítání
a při poslední šanci
říct, co cítíš
se mlčí.
Cožpak tě to opravdu nezajímá?
A pozdě se křičí
do hor a do moří,
že se stýská
a že se chce zpět.
Mlčí stinné dálky
a objímají tajemství,
jak se pláče
a jak se stýská.
Zajímá, ani nevíš jak.
Až v nebi,
až v bílém světě,
pod rukama andělů
a s tím svým,
odváží se říct,
co měl přes rameno křičet.
Pro ta křídla, co ho nesou,
navždy bude mlčet.
Ještě neodcházej!
Pozdě se křičí,
země je hluchá
a my jsme němí,
jak se zdá.
S posledním dotekem,
loučí se duha
a lidská láska
umirá.
Promiň, že jsem od-
Takhle se mlčí
do bílé dálky,
do nebe létá
k výšinám.
Takhle tu pláču,
do moře křičím.
A v tichu srdce
umírám.
Odpouštím ti.
Komentáře
Básnička je smutná, silná, půsbová...taknějak alarmujícícmi přijde, ikdyž to není topravé slovo. Rozhodně jsem se nad ní zamyslela a vyvolala ve mě emoce.
Netrpělivě čekám a vyhlížím další články, především ty slibované.
[3]: Hlásila se jen Gilly -20.prosince má vyjít její povídka na Legolase/Kozka, ale zatím nám od ní nic nepřišlo.
[4]: Děkuju, asi taková měla být, smutná. JSem ráda, že se mi to podařilo, že to není jen halda slov, která neměla význam už v mé mysli. No, my také vyhlížíme ![]()

Jak to vypadá s Vánoci ve Středozemi? Už je pomalu čas.