1. července 2015 v 18:21 | Chlapeček s plynovou maskou
|
Miloval jsem jí víc než co jiného, dal za ní život a nakonec byla moje všechno. A věřte mi, bylo to krásné...
Nejkrásnější chvíle, kdy jsem jí uviděl, mohl obejmout a políbit. Zamiloval jsem si pocit, když mi to dovolila a tak jsem si zamiloval i jí. Všechno, co jsem dřív měl rád, jsem náhle miloval jen kvůli ní. Byla nádherná, byla nejkrásnější na celém světě a měla mě ráda! Zrovna mě. Nikdy jsem si její lásku nezasloužil. Ona byla tak...nezkažená, čistá. Byla zábavná a nikdy mi neublížila. Neopila se, narozdíl od jiných nebrala drogy, nekouřila. Byla dokonalá a já tak moc chtěl žít jenom pro ní a být dokonalý kvůli ní. Večery jsem trávil s ní a zapomínal na pivo. Život byl až moc krásný, já ale na pohádky nikdy nevěřil.
Celou dobu věděla, co jsem dělal a jaký jsem byl a možná se bála, neustoupila ale ani o krok. Já sám jsem si možná zasloužil víc, nemohl jsem na ní ale spěchat, čtyři roky je hodně pro takovou křehkou bytost. A tak jsem čekal. Moje večery už nebyly plné sladkých slov, která jsem šeptal na jejích rtech. Náhle jsem seděl sám, psal hořké verše a v slzách se ptal, jestli to nemůže být jako dřív. Nemohlo. Chtěla svobodu, alespoň zatím a já jsem jí nechal létat na andělských křídech, která mě předtím chránila po nocích, držela doma a něžně hladila po odřené kůži plné jizev z pádů, o kterých jsem sám nic nevěděl.
Moje srdce, které se narodilo znova a začalo zase bít jako opravdové lidské srdce, krvácelo a bolelo to tolik, že už jsem to nemohl vydržet. Zlomené srdce vyléčíte větší láskou, myslel jsem si. A i když nechci, myslím si to stále. A tak jsem se zamiloval znovu. Každý večer jsem strávil se svojí láskou, pak i celou noc a ráno jsem se unavený vracel domů a nepamatoval jsem si nic. Ty noci byly dlouhé, já byl němý a nemohl jsem dělat vůbec nic, když jsem stále více toužil. A nakonec to nebyla jedna láska, potřeboval jsem další, aby ztišily bolest v mém srdci. Alkohol, drogy, zapomnění. Na chvíli to něco znamenalo a náhle to bylo pryč.
Chvíli jsem si říkal, že svět je moc zkažený a nezaslouží si mě, že rezignuji a že je to správné. Jakoby z dáli jsem slyšel hlas, který se přidával k mé myšlence, ale zároveň ukazoval, že na tom svět tak zle zase není. Nechtěl jsem to slyšet. Byla to moje pravda. Tak jsem šel znovu pít. Přestal jsem psát básně, zapomněl jsem na všechno.
Jednoho rána jsem se probudil a vzpomněl si, jak to začalo. Tak jsem šel znovu otevřít své rány a zkusil jsem té dívce říct, co cítím. Ale možná už měla strach. Byl jsem zrůda. Snažila se být milá, ale na mně už nebylo nic hezkého. Staré rány se otevřely a čím víc jsem se snažil zapomenout, tím víc jsem na ně myslel.
Uvědomil jsem si, co jsem a co dělám, ale nešlo to zastavit. Pořád jsem pil, pořád jsem kouřil, nemohl jsem se toho vzdát. Pak jsem se probudil a brečel, protože jsem takhle nechtěl žít, ale nedokázal jsem to jinak. Vynadal jsem si do slabochů a šel zase pít. Bolelo mě srdce, umíralo a bolelo tím víc. Celá moje duše už byla skoro mrtvá a já si přál se jednou neprobudit. Rozhodl jsem se.
Jednou jsem se vydal druhým směrem. Stále jsem si opakoval své trápení, abych měl pocit, že svět je dost zlý. Seděl jsem na zábradlí mostu, nohy volně svěšené nad hladinou vody, ve které se odráželo světlo hvězd. Sedim tu dlouho a jenom zírám, protože je to krásné. V srdci mám ale zášť, nechci nic krásného, já vím svou pravdu, dobro není. Pevně sevřu oči a pomalu si poposedávám k okraji. Chci umřít. Chci umřít. Nebo spíš nechci žít. Není mi jedno, jak to řeknu, protože snad ještě nejsem tak zkažený, abyhc si smrt přál. Jen si nepřeju život. Takže to se mnou nebude tak zlé, to je důvod žít. JÁ NECHCI DŮVOD ŽÍT! Peru se sám se sebou a tichý hlásek mi vytrvale opakuje, co všechno je krásné. MLČ UČ! Proč vlastně chci, aby mlčel? Protože už nechci žít. Vzpomenu si na ní. Možná bych se mohl změnit, probleskne mi hlavou. Vím ale, že se nezměním, zůstanu zůdou. Takového mě nechce. Chtěla by ale, abych umřel?
Bolí mě hlava a nedokážu jasně uvažovat. Hlavou mi padají útržky myšlenek a klesají k mému srdci jako po požáru usedá mrak popele. Je mi těžko. Jsem slaboch, nedokážu to. Přehoupnu se zpátky...
Na kameném mostě stojí mladý muž a jenom mizející hvězdy ví, že tam seděl celou dlouhou noc. Svítá. Obloha je krásnější než kdy dřív. Stačí mu jediný pohled, jediné pohlazení paprsku slunce. Sesune se k zemi a vzlyká. Kolem je až moc krásně, ale jeho mrtvolná duše si to nepřiznává. Chce zase zapomenout, že žije. Zase vidět na světě jen zlo a znovu mít důvod umřít. Ale nezapomíná, neumírá, jenom pláče a náhle neví, co chce. Vždyť ona je tak hodná, třeba mu dá šanci. Vždyť tohle je tak krásné. Jeho mysl ale stále ovládá pocit viny z toho, že vůbec štěstí cítí. Leží na mostě a neví, co dělat dál. Neví, kde hledat pomoc. Leží tam docela sám a vyčítá si, že je slaboch. Možná, že mu ten západ slunce právě zachránil jeho na pohled bezcenný život. Možná, že mu ukázal alespoň střípek naděje. Možná si právě slibuje, že už nikdy nebude špatný, ale sám dobře ví, že to nedokáže. Možná, že potřebuje chytit za ruku a vést a možná už nikdy nepustit. Dívá se k hospodě. Možná je ta oběť pro ostatní moc velká, vždyť mají svá trápení.
Možná, že na kraji mostu ještě někdo čeká. Možná čeká celou noc a možná mu ten zničený člověk stojí za to čekání.
Každý člověk nám stojí za boj, ať se zdá sebehorší. Každý je úžasný. Jenom natáhnout ruku a chytit ho, než zmizí z dosahu. Možná, že záleží zrovna na nás.
Tenhle příběh možná nebyl až tak příběhem a možná nebyl úplně z mé hlavy. Ten kluk možná není tak beznadějný, jak si myslí a možná pomoci mu není tak těžké, jak se zdá.
(Je to znovu o sebevraždě, ale tentokrát nechci zase tolik vybízet k pomoci ostatním. Spíš vám ukázat, že ti lidé nejsou tak špatní, že i jim se dá pomoct. A pak se chci vypsat z toho, co cítím, protože možná to, že to napíšu, mi pomůže udělat krok a natáhnout ruku.)
Váš
Chlapeček s plynovou maskou
Chtěla bych, aby mě někdo miloval tak, jako tys miloval ji. Krásně popsaný.