Jako pampeliška

12. července 2015 v 13:03 | Plačící anděl |  Píšeme
Konnichiwa!!
Jsem teď v nějaký akční náladě, takže se pokusím napsat a přednastavit nějaké články, než mě to zase opustí. Ještě že Chlapeček je teď víc aktivní. :D
Dneska sem dávám povídku trochu jiného žánu, než obvykle píšu a strašně mě zajímá, co na to řeknete. Nelekněte se toho japonskýho jména.
Mějte se a užijte si prázdniny!
Plačící anděl
(povídka pod perexem)


Jako pampeliška
Kiyoko unaveně vstala ze židle a protáhla se. Zakřupalo jí v ramenou, což bylo znamení, že tu seděla už hodně dlouho. Došla k velkému oknu a vyhlédla ven. Na už tak zšeřelé obloze se stahovala mračna. Než dojde domů, bude tma. Povzdychla si. Strávila ve škole celý den. Musela se prokousat horou povinností a tady bylo na to to nejlepší místo, protože jí nikdo nerušil.
Sbalila si hotovou práci a sešla do šaten až ke své skříňce. Otevřela ji malinkým klíčkem a vyndala z ní boty. Přezula se, přes školní uniformu si natáhla kabát a zase zamkla. Pak se rozhlédla po temné podzemní místnosti a zrychleným krokem zdolala schody. Vyšla hlavním vchodem na asfaltované prostranství a vyrazila směrem k domovu.

Tiše našlapovala po štěrkové cestě. Nevěděla, proč má ve tmě nutkání být nenápadná, ale dařilo se jí to. Šla úplně neviditelně, neslyšitelně. Křoviny kolem ní šustily svojí nesrozumitelnou píseň ve větru, jinak ale celá krajina setrvávala v přízračném tichu.

Škola stála spolu s půltuctem dalších domů na samotě, ale Kiyokina rodina žila ve vesnici, vzdálené odsud dva kilometry. Proto Kiyoko musela do školy docházet a teď se pomalu blížila k lesíku.

Na jeho kraji se zastavila. Kolem pěšiny rostly pampelišky, teď ale byly zavřené a odolávaly nárazům větru. Ohýbaly se, ale nikdy se nezlomily. Kiyoko je chvíli pozorovala. Chtěla se jim podobat. Ohýbat se, ale nikdy se nezlomit.

Taška jí tížila na rameni. Zahleděla se mezi kmeny do černočerné tmy a zachvěla se. Naskákala jí husí kůže, která s sebou přinesla chlad a nejistotu. Zaduněl vítr a rozfoukal dívčiny černé vlasy, až jí lezly do obličeje. Ramena jí poklesla. Nadechla se, prudce si vlasy odhrnula z očí a rázným krokem vstoupila do lesa.

Kupodivu se tady cítila lépe. Nebyla na otevřeném prostranství a připadalo jí tepleji. Trochu si oddechla, ale dál pokračovala rychle. Stejně bude ráda, až dojde do civilizace, mezi lidi.

V tu chvíli vedle ní něco zapraskalo. Vzápětí kolem proletěla černá skvrna s dvěma dlouhýma ušima a zahučela do křoví na protější straně stezky.

Kiyoko si uvědomila, že to byl jen zajíc, ale přesto se neudržela. Vyjekla.

A pak jí hrůza ochromila ještě víc, když jí jiný výkřik přišel v odpověď.

Chvíli jen tak stála. Zkameněla. Ztratila hlavu. Pak se rozběhla jako o život.

Připadalo jí, že dupot jejích nohou se rozléhá do všech stran. Taška s učebnicemi jí bolestivě narážela do zad. Boty jí klouzaly. Přes vlasy, slzy a tmu vůbec neviděla na cestu. Běžela tak rychle, že měla pocit, jako by jí měly ulétnout konečky prstů. Celé tělo jí brnělo.

Další zvuky. Volání o pomoc. Lámání větví. Dva hlasy. Kiyoko ještě přidala. V hlavě měla úplně vymazáno. Ohládla se, a to byla chyba. Zakopla. Obličejem se řítila k zemi. Instinktivně dala ruce před sebe a nárazem si je celé odřela. Nohama jí projela šílená bolest a z hrudníku jí vyšel všechen vzduch.
Celý svět se jí otřásl před očima, když vstávala. Popadala dech. Už nemohla běžet.
Stála na konci lesa. Před ní se rozprostíralo údolí a v něm vesnice. Už bude brzy doma.
Otočila se k temným siluetám stromů za sebou. Měla pocit, jako by se tam něco hýbalo. Blížilo se k ní... něco. Člověk? Začala couvat. Byl to muž. Zdál se obrovský. V jedné ruce držel bodovou svítilnu a v druhé... Kiyoko se zvedl žaludek. Její mozek to nemohl pochopit. Neváhala. Běžela. Běžela ještě rychleji než přetím.
Seběhla kopec. Úprkem se dostala ke třetímu domu nalevo. Zastavila se u dveří a hrabala se v tašce, aby našla klíče. Odřené ruce jí pálily a třásly se a klouzaly. Konečně nahmatala chladný kov. Klíč však ne a ne se trefit do zámku. Upustila ho a vyčerpaně se svezla před dveře. Pohlitilo jí zoufalství.
Na kopci stála černá postava a její hlava, zvrácená dozadu, zdála se, jako by čenichala.
Za Kiyoko se otevřely dveře. "Kiyoko! Co se děje?" divila se její maminka. "Mami!" vyhrkla Kiyoko, vrhla se dovnitř, div že matku neporazila, a zabouchla.
"Proboha." Žena spatřila dlaně své dcery, celé rudé, kolena taky od krve, a vhrkly jí slzy do očí. Objala Kiyoko. "Co se ti sta-"
V tu ránu se rozlétly dveře.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sasha Sasha | Web | 12. července 2015 v 13:19 | Reagovat

velmi pekne napisane :)
PS: maš uuuužasny layout, ano ano milujem DW a maš to fakt brutalne spravene, weeping angels and so on. perfect

2 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 12. července 2015 v 16:52 | Reagovat

[1]: Děkuju. Jinak ten úžasný layout je od Gaz (designy-na-objednani.blog.cz). :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama