Oslava zničení Prstenu

9. června 2015 v 15:33 | Plačící anděl jako hobit Gilly Pytlík |  Uvažujeme
Ahoj! Jak už asi víte, mám tak trochu spisovatelský blok, nebo jak se tomu říká, tudíž psát je teď pro mě trochu těžší. Vůbec se nemůžu soustředit na text jako na celek a dělá mi problém sestavovat věty, aby na sebe navazovaly. Nevím, čím to je, snad to brzy přejde. Ale nevadí. Pokusil jsem se napsat článek o Oslavě zničení Prstenu, který už dlouho slibuji. Budu psát v mužském rodě, neboť jsem měl tu čest stát se na jeden víkend hobitem. Tak čtěte! :)



V pátek 27. 3. to začalo asi takto. Doslova jsem zdrhl ze školního sboru, abych se stihl pořádně připravit na tu šílenou akci. Doma jsem si oblékl svůj hobití kostým a zrovna jsem si balil baťůžek, když přišli rodiče z veteriny i s naší čerstvě vykastrovanou fenkou. Vlastně napůl spala a rozjížděly se jí nohy. Stačil jsem ji jen trochu politovat a už jsem uháněl na sraz se Smíškem a Pipinem.
Sešli jsme se bez obtíží. Seznámil jsem se s Třezalkou, hobití babičkou, a akce mohla začít.
Po odložení všech věcí v šatně jsme vystoupali do třetího patra, kde nás naprosto nepřipravené zaskočila cedule. Stálo na ní: Josef Kořenský a pak spoustu textu a nad tím viselo velké paroží. Všichni čtyři jsme dostali šílený záchvat smíchu. To byl jakýsi úvod k tomu, co všechno mělo přijít.
Ukázalo se, že se máme zapsat u nějakého pána a předat mu peníze. Peníze. No samozřejmě. Zapomněl jsem si je doma a ještě k tomu jsem se ani nepřihlásil e-mailem, že na akci jdu.
Na chvíli jsem propadl šílenému zoufalství a pak mě napadlo se podívat do peněženky. Naštěstí jsem tam měl přesně sto padesát korun. Pánovi jsem sdělil svůj problém s nepřihlášením a on řekl, že to vůbec nevadí. Zapsal si mě jako Gillyho, ačkoliv tvrdil, že po dvou l nikdy není tvrdé y. Je.
Jali jsme se prozkoumat celou tu velkou školu. Samozřejmě jsme nemohli najít místo, kde se mělo konat uvítání hostů. Nakoukli jsme do několika tříd a téměř nikde nikdo nebyl. V jedné seděl jenom takový tajemný Slovák s kytarou a ve druhé pár neznámých jedinců. Sedli jsme si tam a čekali.
Po několika minutách veselého tlachání se stále nic nedělo, tak jsme odešli hledat nějaké známé tváře. Bavili jsme se s Šárkou, Silwiniel a nějakým pánem, který měl kolem krku odznáček s Aragornem, ale zarputile tvrdil, že se stylizuje spíš do čaroděje.
Smíšek nám všem ukázal klouzačku (svedl se po stěně a žuchnul na zem), všichni jsme se náramně bavili, mittalmarská dvojka všem vysvětlovala, kdo že je ten Kozk a proč se Thranduilovi říká Kořen. Prý se báli, že přijde onen Velký člověk, který jim vyčítal, že o sobě mluví v mužském rodě a že Pip by si měla říkat Josefína. Že je možné, že si četl, jak o něm ve svém článku z TolkienConu psali. Ujišťovali jsme je, že ne a bavili se dál.
A pak se na schodech objevila postava s batohem. Pip šeptl: "To je on!" a oba se tryskem vrhli do třídy. Nenapadlo mě nic lepšího, než je následovat, protože když kritizoval je, může kritizovat i mě.
Třezalka se připojila také a tak jsme se tam báli. Když ale přišel do té třídy za námi, ukázalo se, že to není on, Velký zlý člověk, ale Laeg, který měl mít za několik minut koncert. Všichni jsme si oddechli a na jeho koncert počkali.
Laeg zpíval písničky převážně ze své tvorby, nejvíc mě bavila asi jeho harmonika. Občas ovšem prohodil pár vět, kterým se všichni smáli, jen naše hobití skupinka ne. Prohlásil jsem, že to nechápu a Smíšek mě upokojil, že ani oni ne. Bylo to srozumitelné jen pro lidi.
Po skončení koncertu jsme zase vyšli na chodbu a nějakou dobu se bavili. Laeg dostal adresu Pipova a Smíškova blogu a na oplátku řekl Smíškovi, že vypadá jako idol dívčích srdcí něco Kelly. Ptal jsem se, jestli tím myslí někoho z Kelly family. Myslel, dokonce jsme si zmíněného zpěváka našli na internetu. (Mám dojem, že to byl Paddy, ale vůbec tu skupinu neznám. Každopádně malá podoba tam je. Šoupnutou bradu ale nemá.) Pipovi to přišlo tak vtipné, že odběhl do kouta a tam se dusil smíchy. Takhle asi vypadala většina našich konverzací.
Poté začínal program s tancováním. Čekal jsem, že nás budou krok po kroku učit veselé hobití tance (asi jako všichni ostatní z naší partičky), ale nic takového. Paní v sukni vytáhla hrst nejrůznějších nebezpečných předmětů, řekla, že s nimi můžeme tančit, zhaslo se a byla puštěna jakási orientální hudba. Raději jsme utekli. Pak jsme tam ještě zapomněli pláště a Pipin pro ně musel skočit. Docela jsem ho litoval.
Nevěděli jsme, co dělat. Usadili jsme se v jedné třídě, kde jsme spořádali nejrůznější jídlo, Smíšek s Pipem zpívali a tančili a vůbec, bylo veselo. Popovídali jsme si s Šárkou a pak už jsme utíkali dolů do šatny. Venku na nás čekala nějaká postava. Řekl jsem, že je to můj táta, pak jsem si ale nebyl jistý a někdo, už nevím kdo, prohlásil, že kdyžtak má zbraň. Táta to byl. Rozloučili jsme se a odebrali se všichni svými cestami domů.

V sobotu jsem vstal asi v sedm hodin celý unavený. Místo toho, abych se však sbalil a šel na Oslavu, jsem smažil jablka v palačinkovém těstě. Nejnáročnější jídlo, které jsem kdy dělal, to vám řeknu. Trvalo mi asi dvě hodiny. Nestihl jsem přijít v domluvenou hodinu, tak jsem poslal esemesku Pipovi a přišel pozdě.
Dorazil jsem na jakousi dlouhatánskou a ne úplně zajímavou přednášku o falešném mramoru a dřevě. Moc mě to nezaujalo, ale vydržel jsem. Pak jsme se přesunuli na chodbu a opět nezávazně tlachali. Dokud nepřišel obávaný Velký člověk, to jsme se trochu zalekli. Celou dobu jsem ho pozoroval. Čučel na Smíška a Pipa se zvláštním výrazem. Nevím, jak to popsat. Trochu pobavený, trochu pohrdavý, trochu nechápavý. To mě vyděsilo ještě víc.
Po chvíli se naše skupinka rozpadla. Galadriel (Clarissa, která se k nám připojila až toho dne), já a Třezalka jsme pozorovali Smíška s Pipinem, jak si hrají. Měli takovou izolepu, jakože Miláška a foukali si s ní po zemi. Děsně se u toho chechtali a já jsem z nich měl hroznou srandu. Po chvíli se k nim přicoural asi devítlietý chlapeček, že si s nimi zahraje. Tak to bylo dva proti jednomu. Pak jsem se přidal i já, ale přesto jsme prohrávali. Ovšem legrace to byla nezapomenutelná. Snědl jsem téměř všechna smažená jablíčka a stačil jsem si i popovídat s tím klukem o Doctorovi Who. Ukázalo se, že hraje na několik nástrojů, neustále chodil sem a tam a fidlal na housle nějakou píseň z Pána Prstenů.
Pak mám trochu okno. Ne že bych byl opilý, ale už je to tak dávno, že se mi ty události nějak pomíchaly. Přijel Falko, Pipův bratr a moc roztomilý hobit. Poté se začal připravovat oběd, tudíž jsme všichni nosili jídlo do jedné ze tříd. Přesunuli jsme se pod schody, kde jsme poslouchali středozemské písně. Padla také největší hláška za celou akci, ale neznal jsem souvislosti, takže jsem to nejdříve moc nepochopil. Musel jsem vydedukovat, co je na tom tak vtipného. :D
Za nějakou chvíli konečně začal oběd. Na podlaze byly rozložené hromady jídla, na lidi toho bylo možná i příliš, na hobity tak akorát. Moje smažená jablíčka jsem jedl jenom já, protože nevypadaly moc chutně, ale můj slaný závin se snědl poměrně rychle. Skvělé byly kousky kuřete, které tam jen tak ležely v míse. Měli tam taky palačinky, nejrůznější pomazánky, zeleninu a ovoce.
Mám pocit, že jsme potom zase zpívali a povídali si. Večer jsme se se všemi hudebníky přesunuli před dívčí záchody, kdy jsme byli všichni hrozně unavení a polomrtví a seděli jsme opření o stěnu a jenom poslouchali. Což mi připomíná, že když jsme se na OZP poprvé vypravili na záchod, zastavili jsme se před dámami a koukali na ten nápis. Podívali jsme se na sebe a já jsem si říkal, že bychom se teď všichni mohli sebrat a jít na klučičí. Nakonec jsme tam ale nešli.
Pomalu se schylovalo k večernímu průvodu. Odehrála se příhoda se ztraceným dítětem. Stálo u schodů a brečelo, že hledá maminku. Pip se ho ujal a snažil se ho někomu šoupnout, ale nikdo ho nechtěl. Nakonec se přece jen podařilo dítě udat a my se vypravili na pouť k hoře Osudu.
Nebyl bych to já, kdybych měl lampión doporuřený vedoucími akce. Zapomněl jsem na něj jako obvykle. Ovšem Pip a Smíšek měli lampión naprosto dokonalý, všichni ho obdivovali.
Cestou na Orodruinu jsme potkali jakési muzeum, které nikoho jiného příliš nezaujalo, ale mě hrozně vyděsilo. Ani jsem do něj nešel, jenom jsem viděl otevřenými dveřmi schody a malou uličku. Celá zem a stěny byly pokryty neonově zářícími barevnými skvrnami a vymodelovanými kapkami, které stékaly po schodech dolů. Na stěnách byly obrazy v podobných barvách s výjevy nějakých pohádkových postav. Bylo to tak zvláštní, že se mi z toho až zamotala hlava. Dlouho jsem nad tím přemýšlel, ale na nic kloudného jsem nepřišel. Na střeše však ležel drak, kterého hned někdo pokřtil na Šmaka.
Potkali jsme také lampu, která, červeně posprejovaná, vypadala úplně jako Sauronovo oko. Nahoře jsme slavnostně vhodili prsteny do ohně, poslechli jsme si nějakou jarní písničku a pak jsme zase slezli dolů.
Ve škole se konala tombola, ve které všichni vyhrávali převážně želvy. To bylo asi nejčastější slovo toho večera a mě to přišlo náramně vtipné, jelikož ta paní prostě neustále dokola vyvolávala: "A další želvička, tentokrát zelená. No a opět želva. A to bude další želva. Zase želvy!"
Odešel jsem před koncem, protože už mi volali rodiče, že na mě čekají před školou. A tak skončil druhý den Oslavy zničení prstenu.

Třetí den se výrazně lišil od dvou předchozích. Ráno jsme absolvovali jeden koncert, ale už bez Smíška, který byl se skauty v Bohnicích a připravovali divadlo. Po koncertě jsme se s Pipem a Třezalkou sbalili a jeli za Smíškem na to představení.
Cesta tam byla nezapomenutelná. Jeli jsme nejdříve metrem. Vystoupili jsme na Vysočanské, ale špatným východem. Potřebvali jsme se dostat na autobus, ale vůbec jsme nevěděli jak. Naštěstí jsem tam před osmi lety bydlel a tak se mi tak nějak matně vybavovalo, kde že to přesně jsme a kde je autobusová zastávka. Našli jsme ji a protože autobus měl jet až za chvíli, dali jsme si svačinu jako správní hobiti (samozřejmě v kostýmech). Pip se vytasil s hromadou vařených vajíček, což mě rozesmálo. Nastal problém, jak je oloupat. Lampa, chodník a moje hlava byly dobrým řešením. V autobuse nám posloužila tyč, bylo ovšem těžké zajistit, aby skořáky nepadaly na zem, ale do připraveného igelitového pytlíku. Pohoršili jsme pár spolucestujících, ale zase jsme se pobavili, takže úspěch.
Bohužel jsme vystoupili na zastávce, která nám byla doporučena na nějakých webových stránkách či co. Byla zbytečně daleko a my jsme se do toho divadla v areálu léčebny málem nedostaly. Nějaká paní se nás snažila navigovat. Pak jsme to našli, vchod byl neviditelný.
Setkali jsme se s hladovým Smíškem, který měl hodně práce, najedli jsme se a Pip šel hledat Aredhel, což je také vtipná kapitola, ale to si přečtěte na Mittalmaru. Když se vrátili, představení začalo. Dělali ho skauti, protože potřebovali vydělat peníze na cestu do Japonska na mezinárodní skautské setkání Jamboree. (Do Japonska! Proč nejsem skaut, proč?) Byly tam scénky, které se mi strašně líbily, jako třeba jakási předělávka Labutího jezera, a scénky, které... nebyly tak dobré, jako třeba totálně šílená písnička, která mi hrála hlavou celý zbytek dne. (Jedem do Japonska, jedeme na Jamboree, jedem na setkání, skautský světový!)
V rámci scénky, ve které hrál Smíšek (který mimochodem prokázal schpnost uvádět scénky), na nás házel do hlediště kotlík. Dopadlo to tak, že kotlík odřel stěnu, ale Třezalka ho chytila a nikomu se nic nestalo.
Po skončení jsme se poměrně rychle rozloučili, Smíšek musel odejít a tak jsme zůstali Třezalka, Aredhel, Pipin a já a jeli jsme zpátky autobusem. Pak nás Aredhel opustila, smutná, že nemohla na celou Oslavu a byli jsme zase tři. Já a Pip jsme vedli dlouhý rozhovor, který asi není pro ostatní zajímavý, ale přišli jsme na to, že téměř všichni blogeři jsou introverti s hlavou v oblacích, kterým nejdě tělocvik. To je opravdu hodně divné. (Možná o tom něco napíšu. Možná = nepočítejte s tím.)
No a pak jsme se rozloučili úplně. Osaměl jsem, dojel jsem domů a tam jsem musel dělat úkoly do školy. Řeknu vám, že jsem z toho neměl vůbec radost a byl jsem hrozně smutný, že se musím vrátit do reality. Byla to úžasná akce, strašně jsem se nasmál. Těším se na příští rok.
Jo a upgradoval jsem si kostým, ovšem fotku nedostanete. Nějaké jsou na Mittalmaru (odkaz). I s obličeji. Můžete se tam mrknout, přímo je sem ale dávat nebudu. Co jsem to za člověka hobita.
Mějte se, hobiti!
Gilly Pytlík
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Simona Gray Simona Gray | Web | 9. června 2015 v 15:37 | Reagovat

woooow, to bolo super :D
...prečo som to čítala hlasom toho chalana, čo hovoril Froda v Pár Pařmenú...?:D

2 Chlapeček s plynovou maskou Chlapeček s plynovou maskou | 9. června 2015 v 16:35 | Reagovat

Tak přece jsi se k tomu dostal(a). Vidím, že to tam bylo lepší než jsem si myslela...no jo a já tam nešla.

K té poznámce s blogery...mně tělocvik jde :-D ale asi ne tak dobře, jak by se zdálo, že...my víme, co myslím (fobii ze švihadel :-D)

3 Irith Irith | Web | 11. června 2015 v 19:08 | Reagovat

[2]: Příště pojď také!

Jo, na tenhle článek se těším už čtvrt roku :-)
Fakt mě to rozesmálo, už se moc těším na příště! Super článek.

4 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 11. června 2015 v 20:23 | Reagovat

[1]: Děkuju. XD

[2]: To je pravda, tobě tělocvik jde. Ale tak výjimky se najdou všude. :-)

[3]: Heh, čtvrt roku? To už je tak dlouho. O_O  8-O Jinak děkuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama