Já a kapka, kapka a já TT

8. června 2015 v 20:23 | Chlapeček s plynovou maskou |  Píšeme
Ahoj, jsem tu znovu a tentokrát na téma týdne nevypotím úvahu. Zkusím něco povídkového, z čeho si každý odnese svoje. Doufám :-D



KAPKA: Držím se za ručičku někoho, kdo je zrovna vedle. Ale ne. Moje ručička...rozplývá se. To není dobré. Co se to děje? Že by zase...
Už to tak bude. Znova zmizím a nikdo si toho nevšimne. Sbohem krásný živote, uvidíme se za pár dní, týdnů nebo měsíců. Moc dobrý odhad nemám. Ani nevím, kolikrát už jsem mizela, nevím, jak dlouho jsem. Možná od vždy. Někdo jiný mne chytá za ručičku, která je dočista průhledná. To už je oceán hluboko pode mnou.

LUCY: "Emily, pojď už!" zahalekám přes rameno a zatahám kamarádku za ruku. Podívá se na mě a omluví se. No jasně, ať si jde za svým Robertem. Je mi jedno kam jde, je mi ukradená. Ať si mě tu klidně nechá. Když se vleču k domovu, cítím se hrozně. Jako bych pro ní neexistovala a ani pro nikoho jiného. Nemám chuť teď s někým mluvit. Opřu se o barák a přemýšlím. Po tváři mi tečou slzy. Proč je zastavovat? Všem je to stejně jedno. Pomalu se potápím kamsi do své tmy. Tohle byla poslední kapka. Kašlu na svět, už mě nezajímá. Někdo mi položí ruku na rameno. Nechci vědět, kdo se zase marně snaží. Pohledem se zavrtám do louže slz pode mnou. Emily? Caroline? Jenny? Není to jedno. Ohlédnu se na své rameno. Proč se moje duše vznáší? Vstanu a louži slz nechám být.

KAPKA: Vítr mne unáší do dáli společně se spoustou dalších. Země. Je krásná, vůbec si ji nepamatuji, ale teď je mi dopřáno si ji připomenout. Pláže, deštné pralesy. Tady bych ráda strávila život. Letíme dál. A náhle...jsem to zase já. Zase jsem průhlednou kapkou vody a padám k té krásné zemi.

LUCY: Palcem mi otře slzu z tváře. Co tady dělá? Nikdo nic neříká. Mám pocit jako bych nebyla. Až moc se ztrácím v jeho objetí. Přitisknu se k němu a na chvíli létám. Dny ubíhají a já čím dál méně stojím nohama na zemi. Znovu a znovu se mu dívám do očí a pokaždé se vznesu do oblak. Jsme dva mezi spoustou jiných. Letíme si za svým snem. Obrovské slunce se na nás dívá celé hodiny a já mám nachvíli pocit, že konečně něco bude navždy.

KAPKA: Plesk. Ty stromy nevypadaly tak obrovské, když jsem byla kouskem páry. Ale co, když už jsem tady. Pomyslím na každou kapku, která plave v nekonečném oceánu. Cítím se vyjímečná. Mám to štěstí, že ležím ve velikém lese. Není nás tu zas tolik. Ano, jsem opravdu vyjímečná. A šťastná. Stékáme po listu a do potůčku. Krása. Jako rosa jsem možná byla šťastnější, ale nechci si vybírat. Nevím kam mířím, ale chtěla bych zůstat v potůčku napořád.

LUCY: Dobrá, tak jednou neměl čas, zítra to vyjde. Uklidním se a začnu si připravovat učení. Škola sice začíná až za týden, ale to nevadí, když mám teď čas, udělám to. Po zbytek odpoledne jen tak ležím a poslouchám hudbu. Jsou to krásné prázdniny, líbí se mi to.

KAPKA: Ne, prosím ne, ještě ne...Před sebou vidím oceán. ni nevím, kdy se z potoka stala řeka. Já ale nechci zpátky. Ne. Tady se mi líbilo. Snažím se otočit a vrátit. Marně, sama to nedokážu. Ani s ostatními. Vytvoříme sice malý vír, ale je to zbytečné. Ne. Už se dotýkáme oceánu. A vše se zklidní.

LUCY: Před sebou vidím dveře školy. Ohlédnu se, ale prázdniny zmizely v nedohlednu. Tak dobře. Jenom dopoledne a pak ho uvidím. Nebude to tak hrozné. Vedle třídy ho zahlédnu, chci ho pozdravit, ale vedle něj stojí Emily. Co ta..."Byly to krásné prázdniny. Přeju krásný školní rok." Usmějí se a já mám chuť křičet. Přijdu si prázdná a úplně obyčejná. Otvírám učebnici a poslouchám pravidelný cinkot zvonku. Do třídy vstoupí učitelka. A všechno začíná nanovo. Všechno to nic, co se děje v mém životě.

KAPKA: Jsem jedna a jsem malinká. Proč by si v tom širém oceánu měl kdokoliv všimnout zrovna mě? Jsme všechny stejné. Jedna jako druhá a i když se snažím být vyjímečná, jak můžu. Sama nic nedokážu. Možná kdybych měla nějaké jiné kapky, možná by si našeho víru někdo všiml. Chytám pár kapek kolem sebe a přemlouvám je. Možná malý vír, že by si ho všimla nějaká ryba...

LUCY: Snažím se, ale nejde to. Co můžu dokázat takhle zničená? Nikdo mě nepostrčí vpřed.

KAPKA: Ano, to mi chybí.

LUCY: Přátelé.

KAPKA: Pochopení.

LUCY: Možná bych měla zkusit pochopit já je.

Země se točila a zdánlivě se nic nedělo. Jenom uprostřed Tichého oceánu se roztočil malý vír velikosti dlaně, kterou právě člověk položil jinému na rameno na znamení, že je s ním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 9. června 2015 v 15:51 | Reagovat

To je úžasný! Jak to do sebe zapadá. Část Kapky mi přijde lepší, nevím, myslím, že u Lucy ses pokusila, aby to nebylo tak lyrické a to by se ještě dalo vylepšit, ale jinak skvělý. Strašně se mi to líbí. :-D

2 Chlapeček s plynovou maskou Chlapeček s plynovou maskou | 9. června 2015 v 16:37 | Reagovat

Máš pravdu, pokusila jsem se pocity moc nepopisovat, to jsem udělala spíš u kapky. Jsou to přirovnání, co prožívá kapka, to Lucy, jenom kapka doslova. Proto má Lucy části složené jen z uvažování běžného člověka, který se v tom moc nepitvá.

No jo a já přemýšlím jako kapka :D Každopádně děkuju, jsem ráda, že se mi to povedlo :-)

3 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 10. června 2015 v 18:42 | Reagovat

[2]: Hele, na to jsem taky přišla. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama