Červen 2015

Existují důležitější věci

13. června 2015 v 21:39 | Plačící anděl |  Uvažujeme
Vy, kteří bydlíte v Praze, jste si ve středu možná všimli krátkého přerušení provozu trasy metra B. Někdo zase skočil do kolejí, pomyslela jsem si, když se ke mně ta zpráva dostala, a plánovala jsem, jak se jinak dostat do školy. Prostě a jednoduše tyhle věci už ignoruji. Každou chvíli metro nejede kvůli nějakému sebevrahovi. A když ty lidi neznáme, prostě jejich smrt přejdeme. Proč bychom se také měli trápit každou smrtí. Na světě umírají tisíce lidí každý den. Je to přirozené.
Jenže. Po pár dnech, kdy už na ten incident úplně zapomenete, otevíráte blog.cz, že byste třeba mohli napsat nějaký článek a na úvodce - "Tragická smrt blogerky." Obrázek zastávky metra na Andělu. "24 letá Katka H. oznámila na blogu svou sebevraždu." Věci se vám v hlavě okamžitě spojí.
Přihlásíte se a rychle, trochu zděšení, se vracíte na hlavní stránku. Když jsem to viděla, první, co mě napadlo, bylo: Proč ji nikdo nezastavil? Když vydala článek, proč jí SAKRA nikdo nezastavil? Nebo se o to aspoň nepokusil?
Pak, když jsem si ho přečetla, jsem pochopila, že to nešlo, protože vyšel pár minut před tím, než se zabila. Ale i přesto. Opravdu nikoho neměla? Nikoho, kdo by se o ní zajímal? Nikoho, kdo by se snažil, aby zůstala naživu? Nikoho, kdo by jí utěšil? Nebo snad všechno odmítla?
Jako pouhý čtenář jejího vzkazu si v podstatě nemůžu odpovědět. Můžu být smutná, můžu se naštvat na autory urážlivých komentářů pod jejím článkem, můžu se ptát, jestli by chtěla, aby její slova četl téměř každý, kdo se dostane na blog.cz. Nijak mi to nepomůže. Jí už vůbec ne.
Ale přesto. Tahle událost by některým z nás mohla ukázat aspoň kousek pravdy. Víte, my, lidi s dobrým zázemím, minulostí a přáteli, řešíme svoje miniaturní problémečky a ani nás nenapadne, že právě teď někdo s obrovskou bolestí skáče pod koleje. Brečíme a hádáme se kvůli kravinám, kvůli známkám, iPhonům a snobským názorům na povrchní věci. Kritizujeme ostatní jen proto, že se nudíme a oni zrovna nevyhovují nějakým stupidním normám. Chceme víc, i když už máme příliš.
Někdy si říkám, že moje spolužačky všechno moc řeší. Někdy mám lidí kolem sebe plné zuby, protože nedokážou věci prostě jen tak hodit za hlavu a vážit si toho, že se mají líp, než většina světa. Chápete to? My máme internet! Máme nejméně třikrát denně plnohodnotné jídlo. Máme svojí vlastní postel. Máme rodinu, která nás má ráda a stará se o nás, i když ne vždy tak, jak bychom si představovali. (Oni to ale myslí dobře.) I když jsme někdy šikanovaní, máme přátele a rozhodně se pořád máme líp, než někdo jiný.
Na Filipínách trpí lidé. V Africe trpí lidé. V Afgánistánu trpí lidé. Na Ukrajině. A koneckonců i tady, ve střední Evropě, v České republice, trpěla Katka. Inteligentní, citlivá a statečná.
Neříkám, že kvůli tomu, že někdo trpí víc, nemůžeme být smutní pro svoje malé problémy. To je kravina. Je to jako kdyby vám někdo řekl: Nesmíš se smát, když je ti dobře, protože některým lidem je líp. (To není z mých úst.) Ale když se sobecky trápíme nad naprostou ZBYTEČNOSTÍ, mohli bychom si uvědomit, jak dobře na tom vlastně jsme. Jsme na tom sakra dobře. Mohli bychom si konečně začít vážit toho, co máme.
Doufám, že z dnešní generace vyrostou inteligentní lidé. Že třeba vývoj lidstva pokročil natolik, že si uvědomíme všechny ty hrůzy, poučíme se z minulosti, akceptujeme možnosti. Mohli by se z nás stát lepší lidé. Mohli bychom být nová naděje pro lidstvo.
Sbíráme informace. Čteme zprávy, sledujeme televizi, posloucháme rozhovory, pozorujeme lidi. Když nasbírané informace dokážeme správně zařadit, je to obrovský přínos. Dělejte vše, abyste byli chytřejší. Dělejte vše, abyste si uvědomili, co je důležité, a to co je méně, v tom polevte. To je jedna z věcí, které někteří lidé nedokážou pochopit a pak zahlcujeme své mozky zbytečnými informacemi místo toho, abychom se učili třídit ty užitečné.
Katka H. byla jen malou kapkou v moři sebevrahů. Přehlédnutelnou kapičkou v oceánu trpících lidí.

Tenhle článek je jen malou kapkou v obrovském oceánu podobných.
A doufám, že je také poslední kapkou něčí trpělivosti. Opravdu. Budu milovat toho člověka, který si řekne: "Mám dost. Jdu s tím něco udělat." A udělá to. Ten si zaslouží obdiv lidstva. I vy si ho můžete zasloužit. Maličkostmi.

Váš trochu nasraný,
Plačící anděl

Oslava zničení Prstenu

9. června 2015 v 15:33 | Plačící anděl jako hobit Gilly Pytlík |  Uvažujeme
Ahoj! Jak už asi víte, mám tak trochu spisovatelský blok, nebo jak se tomu říká, tudíž psát je teď pro mě trochu těžší. Vůbec se nemůžu soustředit na text jako na celek a dělá mi problém sestavovat věty, aby na sebe navazovaly. Nevím, čím to je, snad to brzy přejde. Ale nevadí. Pokusil jsem se napsat článek o Oslavě zničení Prstenu, který už dlouho slibuji. Budu psát v mužském rodě, neboť jsem měl tu čest stát se na jeden víkend hobitem. Tak čtěte! :)


Já a kapka, kapka a já TT

8. června 2015 v 20:23 | Chlapeček s plynovou maskou |  Píšeme
Ahoj, jsem tu znovu a tentokrát na téma týdne nevypotím úvahu. Zkusím něco povídkového, z čeho si každý odnese svoje. Doufám :-D