





[1]: Jsem ráda, že to máš podobně. I v rodině? A má to nějakej zvláštní důvod, jako třeba toho dědu? Nebo s nimi moc nemluvíš jenom proto, že se ti prostě nechce? Mě nedávnou umřel praděda a celou rodinu to naopak stmelilo...
Díky za tenhle komentář, nějak mi to zvedlo náladu. Jasně, napiš, moc ráda si to přečtu. Měj se. ![]()
Prosimtě, já se naučila skákat loni
A taky to nenávidím, nejhorší je, když se snažím na maximum, dám svůj osobní rekord (80 skoků za minutu) a ta tyranská uča mi dá za pět
Vyhrožuje mi, že mi dá 4 z těláku, ale já na ni kašlu, beztak budou na přijmačkách hledět jen na známky z češtiny, matiky a angliny. Nic si nedělej z toho, že ti to nejde, uvolni se, skákej pomalinku a dostaneš stejnou známku jako když se budeš snažit!
Já už se poučila, tohle je úplně k ničemu :/ Ale soucítím s tebou, já v těláku brečím skoro každou hodinu, protože mě ta učitelka úplně týrá a nutí mě furt dělat to podání, že mě ruka bolí jako po sebepoškozování
Každému tělocvikáři jednou ruplo v bedně, no...
S tou Ricolou - nejdřív se mi to zdálo divné, ale pak jsem si vzpomněla na ten tón - opravdu je to nepříjemné a chápu tě, snad už tu reklamu přestanou dávat...
To s tím blízkým má snad asi každý strach, že mu zemře, bohužel se ty sny nějak ovlivnit nedají, ale řekni si, že tví rodiče mají přece jen dost času, ne? Já měla zase dlouhou dobu příšernou fobii, že nám vyhoří barák, asi jsem moc majetnická, ale děsila jsem se představy, že mi shoří všechny moje věci a pořád jsem zhasínala všechny svíčky v domě a když jsem byla mimo dům a viděla hasiče, vždycky se bála, že jedou k nám :/ Naštěstí to postupně zmizelo, tak ti držím palce ať už se tak nebojíš :/ Já mám 86ti letou prababičku, mám ji moc ráda, ale taky se o ní bojím :/ Vlastně mě pořád hlídala a mám na ni spoustu vzpomínek a tak.. Dokonce zažila i druhou světovou a je zvláštní to poslouchat od někoho, že to zažil. Naštěstí se babička dokáže o sebe stále postarat a všude chodí sama ale i tak... :/
S těma můrama souhlasím, jsou hnusný, fuj, nejhorší je, když mi sedí na stěně a já je nechci rozplácnout, protože bych si zamazala zeď
Pavouci mi moc nevadí, když je mám v pokoji(vadí mi, jak oplétaj pavučiny okolo mýho DW plakátu, grr), tak je jednoduše vypustím ven, ale ti dlouhonozí jsou nejhorší, souhlasím :/
A ohledně toho posledního mám stejný problém jako ty. Když jsem byla na Whoconu, bála jsem se oslovit TheHayley73, moji oblíbenou youtuberku a teď toho lituji, to stejný ti cizinci, co u nás byli. Proto se bojím toho příštího Whoconu, až se tam setkáme se členy WW, bojím se, že řeknu nějakou blbost nebo se budu moc stydět :/. Ano, chtěla bych poznat tebe i další blogery, ale abych se někomu otevřela to chce čas a docela se bojím jak to dopadne nebo že někteří blogeři budou starší než já a já se jich budu bát
Chjo
Děsím se, jak to dopadne, ale chci ten meeting udělat
Uklidňující fakt je jenom ten, že většina z nich budou taky určitě introverti
Ale hezký článek, souhlasím s tebou ![]()
Pavouky nesnáším!!!
Ale úplně nejvíc se bojím toho, že mě Polly opustí. Že se na mě naštve a odejde. Nechá mě, ať se životem probíjím jak umím, bez její pomoci a zágebů. Opustí mě s tím, že lituje toho, co pro mne kdy udělala. O tom jsou i moje nejhorší noční můry.
Oceňuji změnu přezdívky
Mimochodem, jsi připravená na to, kolik lidí bude na Oslavě? Ale neboj, s námi už ses bavila v pohodě, ne?
[5]: To není změna přezdívky, to je chyba počítače. Ale přesto ti děkuji.
O tý změně jsem přemýšlela, ale zatím si Anděla nechám.
Já si myslím, že to by Polly neudělala. Jasně, já vás v podstatě neznám, ale nemyslím si, že by to udělal Chlapeček a vy jste přece taková nerozlučná dvojka, ne?
Ee, ne, nejsem na to připravená, ale počítám s tím. S váma je to v pohodě, jste stejně starý jako já, ale trochu se bojím těch Velkých lidí.
[4]: A co jinýho bys asi byla? Náhodný kolemjdoucí?
[3]: Tak to je hrůza. Moje tělocvikářka mě naštěstí netýrá, žádná z našich tří gymplařských tělocvikářek mě zatím netýrala (dvě otěhotněly). Ony mě chápou. Ale třeba vám změní učitelku... Hlavně se nenechej vydeptat.
Já jsem se taky dřív bála, že nám shoří dům, hlavně asi tak první dva roky po tom, co jsme se přistěhovali. Nějak jsem si ale už na oheň zvykla a zjistila jsem, že když začne něco hořet, ještě to neznamená, že všichni umřeme.
Ha, nejhorší je, když ti pakomár (jak mě upozornila Naranique, není to komár, je to pakomár) sedí na stropě nad postelí. Já se vždycky bojim, že do ní vleze.
No tak setkání se mnou se rozhodně bát nemusíš, protože jsme stejně starý. A já teda moc starších blogerů neznám, nebo se s nima spíš moc nebavim. Neboj se, bude to sranda. A pokud nám někdo bude hejtovat WW, pošlem ho na Skaro. Asi budem navíc obě vystrašený. A doslechla jsem se z různých článků z Na hobita v kostýmech, že irith a Polly pronesly velmi chytrou teorii a to že: introvert + introvert = extroverti, což je podle mě docela výstižné.
takže schůzka introvertů bude jedna taková velmi extrovertská akce.
No... Eh...
Strašně moc ti děkuji za štěk o mně v tvém článku, jsem moc ráda, že se ti mé články líbí, a dokonce tě i inspirují.
Můžu se ztotožnit se strachem ze sekáčů, pavouků a všeho, co je připomíná. Zrovna dnes jsem v práci dost zaječela, když jsem procházela pod schodištěm, ze kterého na vlasu visel nějaký chuchvalec bordelu. Vypadalo to jako pavouk spouštějící se na pavučině. LOL, tak jsem odskočila, ječela a všichni v oblasti třiceti metrů se otočili přímo na mě... takový ten pocit, kdy upoutáš pozornost svým křikem. ![]()
[7]: Není zač.
Chápu tě. Já na sebe upoutávám pozornost křikem skoro pořád. Nesnáším to. Jednou jsem byla na takové akci, několik set lidí v jednom sále a moderátor zrovna vyhlašoval, co se bude dít dál. Jakmile řekl "módní přehlídka," zařvala jsem na celý sál "NE!" a všichni se na mě otočili. Bylo to hrozný. Já jsem to vlastně vůbec nechtěla vykřiknout, prostě to ze mě nějak vylítlo.
[8]: Ty vado, co ti na tom tak vadí?
![]()
Ahoj, našla jsem si tě skrz článek o sexu na srdci blogu. Máš komentář zrovna nade mnou. A líbilo se mi, že ses zastala povídek.
Jinak k tvému článku. Taky mám strach z pavouků, ale úplně ze všech! Vadí mi každý pavouk
A pak mám hrůzu z vos, včel, sršní a z vrán!
[9]: Nic, nic mi na tom nevadí...já jen tak
![]()
[2]: Jsem prostě introvert a sociopat. Nechce se mi, to jo, ale ani mě nezajímá to, o čem se bavit chtějí a nesnáším hloupé dotazy typu Do které chodíš? Kam jdeš na školu? Co tě baví? atd. Dobře si rozumím jenom s mámou (té řeknu úplně vššchno. Je stejná jako já, dokonce sleduje všechny seriály co já. Dokonce i PLL a Upíří deníky.), babičkou a jednou sestřenicí. A nejlepší kamarádkou. Prostě jsem jako Sherlock nebo Spock. Ale to celá moje rodina, ti se kterýma se stýkám. Mám asi šedesát příbuzných, ale znám šest a na zbytek se ani neptám. K těm ostatním nejezdíme, protože nesnášíme návštěvy, všichni. Máma vždycky vymýšlí dvacet výmluv, proč už pět let nepřišla ke spolužačce z gymplu. A tak.
Jej, skákání přes švihadlo... to je ta činnost, které se raději vyhýbám obloukem. A zatím úspěšně
A s pavouky je to složité. Už z principu jsem se musela obětovat a začít je nenenávidět (Dominic Monaghan totiž tuto havěť má rád...). Alespoň teď má Irith někoho, kdo jí tohoto ošklivého tvora odendá ze skříňky.
[5]: Proč bych to dělala. Po tom všem, cos pro mě udělala... a navíc, pak bychom měly obě hrocha a to by bylo zlé. Móc zlé ![]()
Samci komárů, sekáči a můry, ach jak tomu rozumím! Prostě mi na nich vadí ty dlouhé nohy a chlupatá těla a křídla, ano!
A co se týče skákání přes švihadlo... to mi nikdy nedělalo problém. Sem tam jsem si během "testu" poskočila a pak učitelce nahlásila smyšlený výsledek, stejně jako u sedů-lehů a všeho, co jsme si museli počítat individuálně ![]()
Ahoj! Já mám také strach z komunikace s cizími lidmi! O mých děsech se dočteš na mém blogu!!! Určitě se koukni!!!
Dobré, zajímavý nápad. Máme to podobně. A vůbec se ti nesměju. Skákat přes švihadlo taky neumím (15 let...), ale v těláku při těch testech to neděláme. Ten hlas na konci reklamy nenávidím. A ti komáři - to se jmenuje pakomár a je to druh, ne sameček komára. Kdybys nevěděla. A vadí mi komunikovat i s rodinou. Já jsem prostě sociopat. Když mi umřel děda (loni), ani jsem nezměnila pohled. Nic to se mnou neudělalo. Ale máma... to by bylo podobné jako s tebou. A takové sny jsem mívala taky, nic si z toho nedělej. Myslím, že to má každý. I to, že umře sám. Ale když jsem si přečetla ve snáři, co to je, už se nebojím. A mohla bych tu o těch věcech napsat celej článek.
P.S. nevadilo by ti, kdybych se inspirovala a napsala podobný článek o mém strachu? Samozřejmě to není to stejné.