Sen

7. ledna 2015 v 15:33 | Plačící anděl |  Píšeme
Ahoj!
Po nějaké chvíli jsem zase tady a tentokrát s krátkou povídkou. Jiné povídky kromě BsS tu už dlouho nebyly a tahle je navíc z reálného života, žádná fantasy ani sc-fi. Jinak se omlouvám těm, kerým slibuji povídky a furt nic, námět na hobití povídku vymyšlen, jen ještě zpracovat, nad Scratinou povídkou ještě přemýšlím.
Ještě jedno upozronění, možná spíš pro Chlapečka nebo pro ty, co mě znají z Asku: Povídka nepojednává o mně! Možná by se vám to mohlo zdát, ale když mě znáte pořádně (což ostatně platí u Chlapečka), nejsem si zase tak podobná s hlavní hrdinkou. V našich snech ano, ale ona je mnohem závistivější. No, nechte se překvapit.



Sedím jako obvykle znuděná v lavici. Jedna ruka mi bezvládně visí dolů, nemám chuť ani sílu s ní cokoli dělat. V druhé ruce držím tužku, ale nepíšu. Jsem prostě unavená a neuvěřitelně nudný výklad o páření ptáků mě v tom ještě podporuje. Ostatní spolužáci z toho mají kdovíjakou legraci. Neustále si něco šeptají a chichotají se. Já ty dvojsmysly chápu, jenom mi prostě nepřipadají vtipné.
Kamarádka Danča sedící se mnou se naklání přes uličku a baví se s jedním klukem. Pak se nahne ke mně a povídá: "Erik je prej pták. Víš proč? Protože ptáci nemaj-"
Přeruší ji hlučné zaťukání na dveře. "Dále!" pronese učitelka a dovnitř vchází elegantně oblečená dáma a obtloustlý veselý padesátník.
"Dobrý den, dala byste nám chvilku?" ptá se paní, možná spíš slečna a usmívá se takovým tím trochu falešným způsobem. Muž vypadá upřímně, jeho ústa od ucha k uchu z něj činí takového medvídka. Když vidí, že učitelka kýve hlavou, začíná mluvit: "Ahoj děcka. Jsme tady, protože hledáme komparz do jednoho připravovaného filmu. Je v něm taková scéna na diskotéce, upřesníme později, a my tam chceme dívku s hnědými vlasy, modrýma očima, spíš menší než vysokou. Rozhodli jsme se, že budeme hledat ve školách, tak se jenom rozhlédneme po vaší třídě a když se nám někdo bude líbit, řekneme vám."
Jako na povel se žena rozbíhá do první lavice a zkoumavým pohledem přejíždí všechny dívky kolem ní. Doufám, že vybere mě. Vždycky jsem chtěla hrát ve filmu, ale nikdy jsem se k tomu nějak nedostala. Chodím do dramaťáku, ale upřímně, stojí to za prd. Nehrajeme tam skoro žádná představení a hrajeme příšerné hry. Chtěla jsem jít do agentury, zaregistrovat se tam a lidé by mi pak posílali nabídky, jenže jsem zatím nenašla žádnou pro děti, která by navíc vypadala tak, že se v ní z komparzu člověk může vyšplhat až na plnohodnotného herce. A proto teď chodím nešťastná, neschopná si splnit svůj sen. Snad dnes...
A jako bych své myšlenky vykřičela po celé třídě, žena míří k naší lavici. Musím to být já, myslím si, když se podívám na Danču. Má hnědé vlasy, ale oči spíš do hněda a nepatří k těm nejmenším. Radostí se zatetelím. Žena se na mě podívá, usměje se-
A stočí svůj pohled na Danču. Vzápětí otevře ústa a její úsměv se ještě rozšíří. "Ách. Tuhle přesně chceme." Podává Danče ruku. "Jak se jmenuješ?" "Daniela Hrubá," radostně na mě mrkne. Nemyslela to zle, je ráda, ale tenhle fakt nezabrání mému vzteku. Jsem naštvaná, strašně naštvaná, ale navenek to doufám není vidět. Zatnu pěsti a koukám do země. Dvojice odvádí Danču za dveře a slyšíme, jak spolu tiše rokují, než učitelka zase začne vykládát něco o ptácích.
Za chvíli se Daniela vrací, štěstí z ní úplně září. "Budu ve filmu. Krůček ke splnění snu!" Jo, chce to samé co já. Má konkurence. Vlastně, uvědomuji si najednou, ve všem je má konkurence. Lépe zpívá, dohání mě ve hře na klavír, je oblíbenější, krásnější, vyšší. Ničí mi život. Její dokonalost mě spaluje. Nesnáším ji, bleskne mi hlavou.
Zaujatý hovor ve třídě se utišuje, tohle spestření uprostřed nudného dne opět končí. Přichází známá nuda, všechno zajíždí zpět do zajetých kolejí. Všechno je, zdá se, jako dřív. Až na jednu věc. Daniela Hrubá a já už nejsme kamarádky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 8. ledna 2015 v 20:05 | Reagovat

Tak prohry zvládám asi tak stejně špatně jako ona dívka, ale nikdy, nikdy bych se kvůli tomu nepřestala s Polly kamarádit. Připadám si teď tak krásně... lidumilsky :-D

2 Irith Irith | Web | 8. ledna 2015 v 20:06 | Reagovat

Jo a zapomněla jsem, těším se na hobití povídku! :-D

3 Anie Anie | Web | 10. ledna 2015 v 17:25 | Reagovat

Pěkný příběh. Já mám taky takovou podobnou zkušenost. Jedna holka, která se zvala mojí nejlepší kamarádkou, měla podobný charakter jako hlavní hrdinka, vždy muselo být po jejím a já jsem se spíš než kamarádka cítila jako její otrok. Po nějaké době mě to přestalo bavit a už si ani nevzpomínám jak, ale přestali jsme se kamarádit a i jakoliv bavit. Sice mi občas vadí, že už nejsme kamarádky, ale pak si vzpomenu, jak se mnou zacházela a ty chmurné myšlenky jsou pryč.
Jinak jak jsi se ptala, jestli mám radši Jenny nebo Vastru, tak asi víc Jenny, ale obě mi jsou sympatické a trochu mi připomínají moderního Sherlocka s Johnem ;-).

4 Polly Polly | Web | 21. ledna 2015 v 12:48 | Reagovat

Moc pěkné. Dokázala jsem se do té hrdinky tak vžít a srdečně jí přála, aby ji vybrali. Škoda, že to nevyšlo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama