26. prosince 2014 v 0:04 | Plačící anděl
|
Sentimentální kecy mají přednost:
Takže... bylo super tu povídku psát. Vžila jsem se do příběhu a protože Leia měla tak trochu znázorňovat mě, velmi jsem si ji oblíbila. ;D No a Doktora jsem si samozřejmě oblíbila už před povídkou, Desátej je prostě tak super!
Děkuju, že jste Stín četli, komentovali, radili a užili si ho. Čeká vás poslední díl. Doufám, že vás nezklame. Kdybyste narazili na nelogičnost či věc, kterou jsem nevysvětlila, napište. Nemám beta-readera (Chlapeček je jen napůl a navíc teď nemá přístup k internetu) a na Wattpadu téměř nikdo nekomentuje, takže je jisté, že jsem něco přehlédla. Prostě napište. ;)
Allons-y číst!
Znáte takové ty sny, kdy se k vám něco blíží a vy chcete, vy musíte utíkat, ale nejde to? Nohy vám přimrznou k zemi. Nedokážete dokonce ani křičet, protože se vám nějakým záhadným způsobem zalepí pusa.
Tak jsem se cítila při pohledu na Taborgovy dlouhé, chlupaté končetiny, opatrně se posouvající po úzké koleji. Upíral na nás svá malá oranžová očka, mžoural v ostrém slunečním světle.
"Leio, drž se," přikázal Doktor neochvějně.
"Cože?"
"Nebraň mi v tom, co teď udělám. Je mi to moc líto." Ne. Když Doktor řekne, že ho něco mrzí, většinou to končí špatně. Pro mě i pro něj. "Nedělej to. Ať je to cokoli, nedělej to."
"Tolikrát jsi mi dneska zachránila život. Děkuju." Vylezl z vozíku a posadil se na koleje, visící ve vzduchu. Snad nechce skočit? Natáhl ruku se sonickým šroubovákem. Stiskl tlačítko. Rozsvítilo se modré světýlko a já pochopila. Najednou jsem věděla, co dělá. "Ne, Doktore!" Kola se rozjela směrem dozadu. "Promiň. Budeš tak v bezpečí." Pak se Doktor proměnil v rozmazanou skvrnu. Vzdalovala jsem se od něj a pravděpodobně už ho nikdy neuvidím. Protože on nepoužívá zbraně a tak ho Taborg zabije. Nemusel by stihnout zregenerovat, nebo zregeneruje moc brzy, na špatném místě. Nikdy nepotká Amy. Nevezme si River. Možná, že Zemi někdo zničí, protože on tam nebude. Země. Domov. Dostanu se tam vůbec? Pokud Doktor zemře, pustí mě TARDIS dovnitř? Vždyť ani nemám klíč. Nedal mi ho. Jestli zregeneruje, může mě opustit. Znamenala jsem pro něj vůbec něco?
Ucítila jsem nenadálé zpomalení. Jak tyhle vozíky vlastně fungují? Doktor ho asi musel odpojit od pohonu, neboť předtím se rozjel z kopce a teď už se pohyboval jen díky setrvačnosti. Za chvíli jsem jela krokem, protože se blížil kopec. Vagónek najel na úpatí, sjel zase kousek dolů a plynule se zastavil.
Vzhlédla jsem. Doktor, malá tečka v dálce, seděl na kolejích. Taborg byl blízko. Nechci vidět, jak ho rozsápe.
Nic se však nedělo. Příšera se zastavila u Doktora a zdálo se, že spolu mluví. Najednou se oba postavili. Před Doktorovým obličejem šílenou rychlostí prosvištělo něco černého. Taborg po něm máchl tlapou. Doktor zavrávoral. Nohy mu podklozly. Padá!
Zachytil se. Visí dolů, rukama se pevně drží kolejí. Taborg se k němu nemilosrdně blíží a já netuším, co dělat. Zavřít oči a doufat? Sledovat, jak Doktorovo regenerující tělo padá a tříští se o dláždění? Nějakým záhadným způsobem se dostat k němu a zachránit ho?
Jenže jak? Není kudy. Obracím zrak zpět k tomu, co se děje předemnou.
Doktor ručkuje, utíká před Taborgem. Nejde mu to. Taborg ho dostihl. Možná, že kdyby ti lidé, kteří teď sedí několik metrů od Doktora našli odvahu, mohli by Taborga nějak zabít. Dojít k němu a strčit do něj nebo tak něco. Doktora asi napadá něco podobného, protože opět zvedá šroubovák a míří někam za záda příšery. Ta se ohlíží, ale nic nevidí a tak se napřahuje znovu k útoku. Máchne druhou rukou. Doktor jen taktak uhne. Vzpomenu si na jeho ránu na noze. Asi ho to teď dost bolí. Ach jo. Místo toho, abych schovávala obličej do dlaní tohle pozoruju a analyzuju. V některých chvílích si sama sobě lezu na nervy.
Počkat! Co to tam...? Na kolejích se objevila šedá skvrnka, letící šílenou rychlostí směrem k Taborgovi. Nevšiml si jí. Doktor o ní však ví. Je to vozík, který právě odpoutal sonikem. Už je mi to jasné. Doktor teď něco říká nepříteli. Vsadím se, že to bude něco v jeho stylu "když chcete člověka postavit ke zdi a rozstřílet, nikdy ho nestavte před výtah", protože v tu ránu se Taborg vyděšeně otáčí. Vozík do něj nenaráží-Taborg uskočil. Ale do prázdna. Doktor se vozíku chytře vyhnul (zachtil se o pražce dole) a teď stojí na kolejích a smutně se dívá na Taborgovo černé chlupaté tělo, padající a narážející do bílých podpěr. Něco zaslechnu. Někdo křičí. Taborg. Ach né. Zacpu si uši. Nechci slyšet bloestný řev umírajícího. Ale zvuk si ke mně stejně najde cestu a já rozeznám slova.
"Můj pán si vás najde! On mě vyslal. Můj pán. Můj... vládce!" Význam těchto slov mi nejdříve nedochází. Pak mi přejede mráz po zádech. To. Snad. Ne. Vládce.
***
V TARDIS je ticho a útulno. Venku už se setmělo, ale my jsme pořád neodletěli. Ještě se s tím vyrovnáváme.
Doktor mlčí. Mlčí už pěkných pár minut. Ve tváři má neproniknutelný výraz. Myslím ale, že vím, co se mu honí hlavou. Vládce. To ten poslal zmutovaného Taborga. Jaký s námi měl asi úmysl? Jen zabít? Nebo zotročit? Jak přežil? A kde je teď?
"Ještě pořád to nechápu," říkám. Doktor se pousměje. "Mám ti to vyložit?" Přikývnu a on začne:
"Pamatuješ na kapesní vesmír? Ty jeho součástí? Přišel mi nějaký nedodělaný. Něco v něm nehrálo. Měl mě uvěznit, ale proč by se někdo tak dlouho a namáhavě dělal s vytvořením jednoho malého vesmíru a pak si nevšimnul, že je z něj jednoduchá úniková cesta? Něco ho vyrušilo. Taborg poslouchal Vládcovy rozkazy, ale v průběhu tvoření se proměnil v onoho takzvaného člověka. Vesmír tedy byl, past fungovala, ale nedodělaná. Do té jsem se chytil. Ty v té pasti jsi byla věcí, která mě měla zdržet. Vzali obraz existujícího člověka a dali ho do vytvořené kapsy. Vaše vzpomínky jsou sdíleny, takže umělá Leia už dávno nežije, ale ty si myslíš, že jsi ona." Polknu. Vážně? To jsem nebyla já?
"Když jsme se potkali, Vládce pak rychle zjistil, kam míříme, nebylo určitě těžké to nějak vyšpehovat, a nasadil pseudoTaborga, toho, co se proměňuje. On totiž v té lidské podobě nic neví o svém úkolu, kdyžto Taborg si uvědomuje svou přeměnu. Chápeš?"
"Jasně. Když je tím humanoidem, nic neví, ale Taborg ví všechno."
"Správně. Humaniod koupil lístky, nepatřil totiž do zakázaných ras a tak znal říkanku s vědmou a Venušským matem, tím pádem se ale i Taborg mohl pohybovat po areálu. Snažil se nás všelijak dostihnout, ale až teď..." odmlčí se.
"A víš, kde teď Vládce je?"
"Ne. Nemám nejmenší tušení. Žádný signál, který by mě k němu mohl navést. Musím prostě jen čekat, než udeří. A to by mohlo trvat ještě hodně dlouho, třeba mu ztráta mutanta v něčem hodně uškodila."
"Možná není úplně v pánočasovské podobě. Něco jako Voldemort," uvažuji. Doktor se směje.
"Jak jsi to všechno zjistil?" vyzvídám.
"Část mi Taborg řekl a část jsem si domyslel. Není nad dedukční metodu Sherlocka Holmese."
"Tak pojď, poletíme."
***
"Jsme ve správném čase?"
"No..." Doktor se zamyslel a ušklíbl. "Jasně."
"Musím do školy a přes týden nemám volno, ale slib, že se pro mě v sobotu stavíš."
"Slibuju. Můžeme letět kamkoli si budeš přát. Do budoucnosti, minulosti..."
"Příští týden píšem test z Marie Terezie. Nebylo by špatný se na ní podívat."
Oba jsme se zasmáli a já si narovnala popruh na tašce. Doufám, že svůj slib splní. "Tak ahoj. V sobotu."
"V sobotu!" křikne na mě, protože peláším, abych nepřišla pozdě. Pak slyším, jak se dveře TARDIS zabouchávají a k uším mi dolehne její líbezný zvuk. A pak i ten dočista zmizí. Zvláštní. Všechno je najednou tak jednotvárné. Stejné.
Pozdě jsem přišla. Ale to mi nijak nevadilo, byla jsem zabraná do myšlenek na uplynulých pár hodin.
"Á! Leio, pozdní příchod," komentuje mě učitelka, když vcházím do plné třídy.
Mlčím.
"No tak, žákovskou. Neumíš ani pozdravit? Kdes vůbec byla? Zaspala?"
Přikývnu a schválně zazívám. V duchu se ušklíbnu. Pravdu by mi totiž ani za mák neuvěřila.
Boží, nakonec se to nějak vysvětlilo, ale pořád nevíme co s Vládcem, navíc, co se stane s Leiou, trochu jsem nepochopila to s tìm kapesním vesmírem. Ale jinak hezký, v částech i akční a napínavé, měla jsi to hezky promyšlené