12. prosince 2014 v 21:58 | Plačící anděl
|
Další část Stínu. Už jsem se sama nemohla dočkat, až to zvřejním, takže opět dost krátké a opět se za tu "délku" mírně stydím. Ale nevadí, učím se. (Zrovna jse viděla poslední díl AVPSY... :'( To bylo taaak skvěěěělýýýý... Darren Criss bude pro mě Harrym Potterem navždy. :')) Ok, pardon. Prostě sedmá část, můžete číst. Budu ráda za všechny komentáře, obzvlášť ty s kritikou!
Svět se zhoupnul, když jsem spočinula oběma nohama na bílé podpěrné tyči. Rukama jsem se držela okraje vagónku a doufala, že se teď souprava nerozjede.
"Leio, jak to jde?"
"Dobrý." Jedné, na co jsem se zmohla. Byla jsem šíleně vystrašená, ale musela jsem to udělat. Začala jsem pomalu sestupovat dolů jako po žebříku. S každým dalším krokem mě strach víc a víc opouštěl. Přidávala jsem na rychlosti, chytla jsem pravidelné tempo a tak jsem bez problémů postupovala.
Pak jsem narazila na místo, kde jsem musela přejít doprava, protože přímo podemnou nic nebylo. Položila jsem pravou nohu na kovovou příčku, pevně jsem se chytla a přehoupla se.
Uf. Nejtěžší část překonána. Teď už zbývá jenom kousek a budu u brýlí.
Za chvíli jsem je držela v ruce a lezla nahoru. "Mám je," volám na Doktora. "Úžasný!" odpověděl a pak se odmlčel. "Pospěš si, něco se děje."
Polilo mě horko. Objevil se Taborg? Zrychlila jsem, nohy mi klouzaly po kovovém povrchu. Nezastavovala jsem. Napětí ve mně stoupalo.
Konečně jsem přehodila rohy přes okraj vozíku a vyšplahala se dovnitř. Svalila jsem se na dno a vyčerpaně oddechovala, neschopna slova. "Leio, brýle."
"Tady, řekla jsem a vložila mu je do nastavené ruky. Doktor si je s děkovným zvoláním nasadil a rozhlédl se kolem. Jeho tvář se zkřivila soustředěním, když spočinul svým pohledem na něčem, co jsem neviděla ze své polohy (ležící a vyčerpaná na podlaze vagónku). Pak vykulil oči. Na ruce mu naskočila husí kůže. Zvolal: "Leio, vstávej! Rychle! Není to tak, jak jsme si mysleli!"
Okamžitě jsem se vyšvihla na nohy a upřela oči směrem, kterým ukazoval.
V úplně prvním vozíku seděla mladá vrba a vedle ní něco, co pomalu ztrácelo lidský tvar. Původně to zřejmě měl být ten jednooký vyděšený muž, ale teď už se ho tak nazývat nedalo. Rostl do výšky i do šířky, po celém těle mu narostly dlouhé černé chlupy, oči mu zčernaly a proměnily se v dva temné, prázdné tunely. Uši mi zaplnil jeho náhlý výkřik. Začal jako vysoký, lidský jekot a naráz se změnil v zvířecí skřek. Zachvěla jsem se. Stál tam Taborg.
"Drž se!" Bez váhání jsem tento strohý příkaz uposlechla. Doktor vytáhl sonický šroubovák a tím nás odpojil od zbytku vozové soupravy. Chvíli jsme setrvali na místě a pak jsme se pomalinku rozjeli dozadu. Doktor neustále šroubovákem svítil kolem kol a tím se mu dařilo jakž takž brzdit. Jeli jsme však pořád rychle, já plná strachu. Myšlenky ve mně zamrzly na jediném bodě.Přežít.
V minulých hodinách jsem projevila tolik odvahy, že teď už jsem žádnou nedokázala vyvinout. Moje psychická stránka ležela vyčerpána a zbylo jenom bezmocné tělo.
Trhnutím jsme se zastavili. Na nic jsem se nezmohla. Šokovaně jsem seděla a nepřítomně zírala na Doktorova záda. Nevnímala jsem, co říká.
"...tak hloupý, jsem tak hloupý! Nikdy to nebyl úplně Taborg. Umí se měnit. Nevím, jestli to může ovládat, nebo jestli je jeho proměna ponechána náhodě. Rozhodně má ale nějaký úkol. Chce nás zabít-chce mě zabít..."
"Doktore, ti lidé," vykoktala jsem třesoucími se rty. "Necháš je zemřít?"
"Ne! Oni jsou v bezpečí. Taborgové, a předpokládám i jejich jiné mutantí verze, se vždy drží přísně stanovených rozkazů," odvětil Doktor, jistý si sám sebou. A měl pravdu. Příšera dlouhými rychlými skoky překonala celou soustavu vozíků a po kolejích se blížila směrem k nám. Něco ve mně mi ale říkalo, že tohle je jiné. Mnohem víc jsem se bála. Mnohem víc se bál i Doktor, třeba že to na něm nebylo tak poznat. Tohle, zašeptal tichý hlásek, je naše poslední bitva.
To si děláš srandu
Zase se to utne v té nejlepší chvíli
No, ani by mě nenapadlo, že se Taborg, dokáže měnit

No nic, doufám, že to dopadne dobře