Jedna poklidná. S nadsázkou. Mimo můj styl. Další básnička.
Vanuly větry,
odnášely draky,
ničily úrodu,
přinesly mraky.
Z těch černých beranů
voda padala,
snad kdesi v dálce
radost dávala.
Králici skákali
a vlci vyli,
dál plynul čas
v kratičké chvíli.
V západu slunce
starý muž stál.
Země se poklidně
točila dál.
Nikdo se nezajímá, co si muž myslí,
co že mu běhá, neklidnou myslí...
Snad poklidné myšlenky?
Vzpomínky? Tváře?
Úsměvy jasněnky?
Či činy lháře?
Stojí dál nehnutě,
hledíc tam k obzoru,
jak kámen pohnutě
a sochám ku vzoru...
Pozdrav ho kývnutím
snad si tě povšimne
a kamenným pohnutím
ve světle ošidném
ti pokyne nazpět.