Blížící se Stín 6

24. listopadu 2014 v 21:18 | Plačící anděl |  Doctor Who
Ahoj! Pokud jste dlouho čekali na Blížící se stín šestku a nedočkavostí jste ani nemohli spát, teď už vaše zdravé pochrupování není ničím ohroženo! :DDD (Všechno berte s nadhledem, nemyslím si, že by na moji povídku čekaly nedočkavé stovky lidí a raozhodně normálně nemluvím takhle květnatě, což asi všichni pochopili.) Tahle část je bohužel opravdu kratinká, ale vzhledem k tomu, jak dlouho se tu nic neobjevilo, to doufám moc nevadí. Let's read!

"Sebevražedná mise na pouti. Super," brbrala jsem. Doktor šel vedle mě a při každém kroku tiše syknul. Noha ho zřejmě bolela víc, než se předtím zdálo.
Pouť už se pomalu vyprazdňovala. Návštěvníci byli chytří. Chodili spát před stmíváním a vstávali velmi brzy, aby hned mohli utíkat na atrakce. My jsme měli v plánu hon na Taborga.


"Doktore, na jakou atrakci půjdeme?" zeptala jsem se mrzutě. Doopravdy jsem však doufala, že vybere něco zábavného.
"No..." protáhl Doktor a poškrábal se na hlavě. "Chtělo by to něco vysokého, abychom viděli Taborga, až se bude blížit." Rozhlédl se kolem. Proti nebi se rýsovaly věže a domy. Sluneční paprsky se prodíraly škvírami a mezerami. Za takové dvě hodiny se bude stmívat... Vypadalo to krásně, kdyby ovšem v jakémkoliv stínu nemohla číhat příšera. Otřásla jsem se.
Doktor pokračoval: "Na výběr máme Ruské kolo, horskou dráhu, levitační koule-zní to skvěle, ale není to nic moc- a nebo bychom mohli vylézt na nějakou budovu."
"Horskou dráhu," zvolila jsem.
"To toho ale moc neuvidíme, když budeme jezdit sem a tam dokolečka."
"Ale ano, uvidíme. Vždycky na vrchu se to přece zastaví."
"No dobře," svolil Doktor a už zase se smál. Špatná nálada mu dlouho nevydržela. Musela jsem se usmát také. I v těch nejhorších chvílích je potřeba mít radost a když jste s Doktorem, je to o něco lehčí.
Došli jsme až ke vstupu na horskou dráhu. Vrtalo mi hlavou, jak to, že jsou všechny atrakce na pouti tak podobné těm pozemským. Doktor mi to ve frontě na lístky vysvětlil.
"Lidé a tihle Kochabané jsi sou dost podobní. Kochabané byli ale na světě dřív a jsou s lidmi příbuzní. Často cítí podobné touhy a vytvářejí podobné umění. Stavby, sochy, zahrady-to všechno máte společné, až na to, že oni mají lepší technologii. Lidé tohle převzali od Kochabanů, je to součást jejích existence. Máte podobné smýšlení, podobné nápady. Ale," dodal potom, "vy lidé jste prostě nejlepší."
U pokladny jsme opět ukázali psychopapír a zamířili do vozíčku. Už zase vozíček, projelo mi hlavou a po zádech mi přejel mráz. Tentokrát jsme ale na příšeru připraveni.
Spolu s námi do soupravy vozů nastoupila mladá vrba, příbuzná stromovým lidem z dílu Konec světa, dva přátelé z rodu homo reptilia a nějaký mladý muž, kterého od toho, být člověkem, oddělovala absence druhého oka a nažloutlá kůže.
Sedli jsme si do posledního vagónku. Před naámi seděli oni Siluriané (Homo reptilia), pak bylo pět vozíků prázdných a pak seděla vrba a ten jednooký muž, který si k ní přisedl s tím, že se bojí výšek a nechce sedět sám.
Paní v pokladně se naklonila k mikrofonu a řekla: "Souprava odjíždí!" V tu chvíli do jednoho volného vozíčku naskočil postarší obtloustlý mužík, podával někomu ruku a volal: "Markien, rychle! Polez!" Za ním se pomaličku vyškrábala postava o něco menší a o něco tlustší než on, zabalená ve vrstvách šátků. Svalila se dovnitř a jen co se stačila chytnout zábradlí, zaskřípalo to a my jsme se dali do pohybu.
Souprava se se nerozjela pomalu a postupně nepřibírala na rychlosti, jako to bývá na Zemi. Najednou jsme prostě vyrazili nahoru šílenou rychlostí, až mi zamrzal žaludek. Držela jsem se oběma rukama držadel okolo celého vozíčku a div, že jsem se nepustila. Ten hrozný tlak na moje ruce a zima však nemohly nijak změnit to, že to bylo dokonalé.
Řítili jsme se dolů. Vítr bodal a hvízdal. Někdo před námi ječel. Pak jsme se vyšvihli nahoru, chvilku jsme setrvali na místě a pak jsme už zase jeli plnou rychlostí. Strašně jsem se bála a zároveň jsem cítila naprostou euforii. Najednou jsme se zhoupli a k mému bláznivému údivu jsme letěli. Pod námi nebylo nic-žádné koleje, žádné tyče. Jen hluboko, hluboko dole zem. A pak jsme dopadli zpět na dráhu.
Bylo to jako šok, ze kterého jsem se nemohla vzpamatovat. Dopadli jsme a jeli jsme dál! Musela jsem zaječet a než rykot mého hlasu utichl, vagónek zčistajasna začal brzdit.
"To je všechno?" zařval Doktor do ohlušujícího zvuku brz.
"Asi jo."
"Ne, počkej, koukni. Jsme tak v půlce dráhy. Něco se muselo stát."
Teď už jsme zastavili úplně. Podezřele mi to připomínalo onu příhodu v Dálekově oku.
"Doktore, trochu se bojím."
"Vypadá to, že Taborg nebude daleko. Připrav se."
"Jak?" Zeptala jsem se.
Doktor mávl rukou. Ukázal na stvoření, která seděla před námi. "Mám takový zvláštní pocit, že ten Taborg je někde mezi nimi. Schovává se pod sedačkou nebo tak něco. Možná tam přímo sedí, ale o sekundu jinde v čase..."
"Jak by asi prašivá opice dokázala manipulovat s časem?"
"Neříkej mu prašivá opice. Radši se koukej kolem, asi tu někde bude. Máme teď skvělý výhled."
Dole pod námi však nic velkého a černého nebylo. Ať jsem natahovala krk a namáhala oči sebevíc, nikde nic.
"Nic tam není. Musíme něco udělat. Doktore, jen tu ztrácíme čas, musíme bojovat. Máš plán?"
"Něco vymyslím, až k tomu bude příležitost," odbyl mě. Vyklonil se z vagónku a začal něco sonikovat šroubovákem. "Třeba by se mi to podařilo rozjet," brblal a samým úsilím vyplazoval jazyk. A pak mu brýle spadly z nosu. Byly to ty brýle proti slunci, bez kterých se na téhle planetě nedá koukat. Padaly dolů.
"NE!" řekli jsme oba zároveň. Všiochni ostatní se na nás podívali.
Brýle se zachytily o jednu tyč, asi deset metrů pod námi. Doktor je potřeboval, takhle byl vlastně slepý.
"Doktore, zachytily se. Lezu pro ně."
"Opovaž se. Pujč mi svoje brýle a já slezu dolů."
"Nemůžeš, bolí tě noha."
"To zvládnu," řekl. Sebral mi z očí brýle. Hned jsem zavřela oči. Slyšela jsem cinkání bot o kov a pak- "AU!"
Cukla jsem sebou. "Dobrý?" "Jasně."
Vyškrábal se zpět nahoru a mé brýle mi zase dal. "Nemám je. Ta noha..."
"Já tam půjdu."
"Leio!"
"Musím."
"Dobře. Křič, kdyby něco."
Stejně by mi neměl jak pomoci, pomyslela jsem si. Přehoupla jsem nohy přes okraj vagónku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chlapeček s plynovou maskou Chlapeček s plynovou maskou | 25. listopadu 2014 v 19:14 | Reagovat

Nádhera. Prostě nádhera. U téhle série mě opravdu zajímá každé slovo. Už aby tu byl díl 7. :-)

2 Scrat Scrat | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 22:57 | Reagovat

Fantastic! :) ;) Nenapínej nás, úplně jsem se bála, že na ně na konci kapitoly vyskočí Taborg a ty takhle nečekaně :D Rychle další kapitolu, umírám zvědavostí :-) (Btw, já fakt čekala na další, ale měla jsem naději, že to bude brzo, protože jsi přece jen spolehlivější než já, která dluží kapitolu od dubna :-D  :-x )

3 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 26. listopadu 2014 v 16:44 | Reagovat

[1]: Děkuju, Chlapečku. ;-)

[2]: :-D  :-D Brzo! :-D  :-D Ne, sedmá část už vážně bude brzo, mě samotnou to napíná, i když vím, jak to dopadne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama