Opuštěné děti

18. října 2014 v 8:13 | Plačící anděl a Chlapeček s plynovou maskou |  Píšeme
Ahoj všichni! Přidáváme článek o něčem, co jsme nepsaly přímo na blog, ale do češtiny. Téma slohovky bylo Opuštěné dítě, mělo to být realistické vyprávění. Každá jsme to pojala trochu jinak a vy si můžete přečíst oba příbehy.
Tento napsala Chlapeček a pod perexem je Andělův:

SAMA SE SVOU HVĚZDOU
Rozčilené hlasy se rozléhaly místností. Ozvala se rána. Výkřik. Silný výkřik. Pak bylo ticho. Dlouho. Mrtvé ticho. Prázdné. Temné. Do toho ticha se ozval vrzavý zvuk. Dveře starobylé skříně, plné ornamentů se pomalu otevřely. Bledá nožka se dotkla podlahy. Velká hnědá očka se pomalu rozhlížela. Stála tam dívenka s roztrhanými šaty, asi pětileté dítě. Sama. Malá místnost, která byla jejím domovem, se hodně změnila. Bylo šero, staré závěsy zatažené. Nábytek rozházený. Deky i matrace zmizely. Na stolku nestál budík. Židle měla zlomenou nohu. Talíře byly rozbité. Dívenka sledovala smutnou místnost. Přišla jí zvláštní. Moc prázdná. Udělala pár kroků. Nejistě si prohlížela tu spoušť. Všechno bylo jiné. Moc jiné. Moc prázdné. Tolik věcí proběhlo dětskou myslí, skryto za nevinným pohledem. Kde byla maminka? Tatínek? Jediní lidé, které znala? Které milovala? Kam šli? Kdy přijdou? Co se stalo? Pamatovala si jen tolik, kolik je pro malé dítě důležité. Maminka říkala ať je hodná. Tatínek, že je jeho holčička. Kdepak jsou? Posadili ji do skříně a pak se ozvaly kroky… Po její tváři se kutálela slza. Pro tu první, malou kapku nebylo těžké najít si cestu jemným obličejem dítěte. Slza skápla z tváře. Dopadla na obrázek ležící u malých nožek. Zničený. Mezi střepy. Opatrně se ho dotkla. Maminka a tatínek na fotce měli trošku potrhané tváře. Proč leží na zemi? Měli by být na zdi. Smát se na ni. Střepy jim ale zničily úsměv. Jakoby oba plakali. Dívenka mlčela. Smutně se dívala na obrázek, který se ztrácel v slzách. ,,Mami? Tati?" prázdná místnost vracela tichou ozvěnu. Byli pryč. Nevěděla, co udělá. Nevěděla, co má dělat. Nevěděla, že by něco takového měla vědět. Byla moc malá. Plakala. Pokusila se odejít. Dveře byly zamčené. Okno bylo vyskoko. Opatrně pátrala očima po místnosti. Pod skříní ležel kus látky. V něm našla bochník chleba. Pomalu ho jedla. Přemýšlela, jak jen je takové dítě schopné. Stále víc si uvědomovala, že je sama. Dojedla poslední kousek. Zadívala se na látku. Nejspíš byla kdysi kabátem. Teď ale vypadala jako deka. Teple. Útulně. Opřela se o zeď a přikryla se. Náhle něměla rodičě. Neměla jídlo. Neměla cestu ven. Neměla nic. V té dětské mysli, ale nebylo zlo. Nebyla tam minulost. Nebyla tam budoucnost. Tak tam dlouho jen mlčky seděla a sledovala dvěře. Vedle zničeného obrázku. Vedle staré skříně. Nadechla se ,,ma-mi, ta-ti?" zašeptala ,,čekám…". Tak tam jen dlouho seděla. Sama. Vedle zničeného obrázku. Vedle staré skříně. Zabalená v dece. V šedé dece s malou žlutou hvězdičkou…



KDE JE MAMINKA?
"Markétko, zůstaňte tady sedět na lavičce, hned se vrátím."
"Nemůžem' jít s tebou?"
"Myslím, že takhle to bude lepší. Ještě byste se mi zatoulali. Když tu budeš, Markétko, Vašíka hlídat, nic se vám nestane."
A maminka odběhla do supermarketu, nechávajíc dvanáctiletou Markétu a čtyřletého Václava sedět v obchodním domě.
Vašík maminku ještě chvilku sledoval. Rychle kráčela kolem regálů s knihami a cédéčky, pak zatočila k oddělení ovoce a potom, potom už se Vašíkovi nadobro ztratila z očí. Srdíčko mu trochu pokleslo. Jak dlouho tam maminka asi bude? Vždyť říkala, že se hned vrátí a ona vždycky mluví pravdu.
Rozhlédl se. Tam, kde stálo informační centrum supermarketu, začínal poté obchod s obuví a vedle bylo hračkářství. Vašík se zaradoval.
"Markétko, půjdeme se podívat na auta?"
"Jaký auta?" ptala se sestra.
"Támhle," protáhl Vašík a ukázal malou ručičkou směrem k obchodu.
"Ne. Máma řekla, že tu máme čekat, tak tu radši počkáme. Na žádný auta koukat nebudem."
Vašík se zamračil. Měla pravdu, když něco rodiče řeknou, musí se to dodržet. Jenže on ta auta tolik chtěl vidět. Ve školce mu kamarád ukazoval model sporťáka, ve kterém prý jezdí jeho tatínek na závodech. Vašíkův tatínek nejezdí žádným takovým autem. Vašíkův tatínek pracuje v nemocnici a uzdravuje tam lidi.
"Markétko, půjčíš mi telefon?" vzpomněl si potom malý bratříček na dotykový mobil, který Markéta dostala k Vánocům. Rád si na něm hrál hry, ale svůj neměl. Tatínek i maminka říkali, že je na to moc malý, ale Vašík byl přesvědčen, že už by si ho zasloužil.
"No jo…" zabručela sestra a podala mu ho. Chlapec zajásal, odemkl ho a hned se zabral do krmení příšerky, které se říká Pou. Ta se usmívala a hltala dortíky jako o závod. Vašíkovi se to líbilo, i když auta byla přece jen lepší.
Po chvilce vzhlédl, protože se mobil vybil. Jenže Markétka nikde. "Markétko?" zavolal. Nikdo neodpověděl. "Maky? Markétko? Maminko!"
Pak si uvědomil, že by se mohl jít podávat na ta auta. Máma se určitě vrátí a najde ho a sestřička se jistě taky ukáže. Zastrčil si tedy telefon do kapsy mikiny a vydal se směrem k hračkářství.
Vašíkovy tlusté nožičky, obuté v modrých botičkách cupitaly po kluzké dlažbě. Nikdo z návštěvníků obchodního centra si ho nevšímal, všichni se honili za svými povinnostmi či zábavou. Chlapec tedy jednoduše proklouzl tam, kam chtěl a za chviličku už stál u polic s velkými auty na ovládání.
"Jů!" říkal si, když prohlížel lesklý červený povrch džípu, zabaleného v plastovém obalu. Na místě řidiče nikdo neseděl. Vašík si představil sám sebe, jak otevírá dveře, usedá za volant a řítí se po savaně plné žiraf a lvů, jak to viděl v televizi. To by bylo!
Když si na tomto místě všechno prohlédl, vydal se o kousek dál, ke stavebnicím Lego. Už dlouho si přál sadu, kde hasiči jezdili ve velkých červených vozech a zločinci mohli utíkat z vězení. Tu v prodejně ale neměli a tak šel dál. Narazil na regál s panenkami. Obyčejně ho nezajímaly, ale jedna mu něco připomněla. Hnědé vlasy a tmavé oči. Markétka. Takhle vypadá Markétka. A hned vedle ní jiná panenka měla blonďaté vlasy a modré oči. Maminka. Vašík si na ně vzpomněl a najednou se rozplakal. Kde jsou? Jak to, že si pro něj nepřišly? Jak to, že sestřička odešla, když si Vašík hrál na jejím mobilu a nechala ho tam samotnou, ačkoli sama říkala, že rodiče se mají poslouchat?
Neviděl přes slzy, udělal pár kroků a pak se svalil na zem. Rozbrečel se ještě víc. "Mami! Maminko!" křičel.
Tu se ho dotkly něčí teplé, suché ruce. Někdo se k němu sednul a zeptal se: "Proč brečíš?"
"Maminka je pryč," fňukl Vašík. "Měli jsme na ní čekat, ale pak Markéta odešla a já jsem šel za autíčkama a - "
"Tak nebreč, maminku najdeme," přerušil ho muž a pomohl Vašíkovi vstát. Ten na něj udiveně koukal. Neznámý měl hnědé vlasy, ale ne krátké jako tatínek, jeho byly dlouhé až k ramenům. Taky mu rostly vousy a na čele už měl trochu vrásky. Klukovi připomínal ostříleného rytíře a hned se bál méně.
Pán se zeptal Vašíka, proč měli čekat a kde. Chlapec chvíli váhal a pak řekl, že maminka je posadila na lavičku před tím velkým obchodem, kde prodávají okurky a knihy a pivo. Pán se zasmál.
"Jmenuju se Zdeněk. A ty?"
"Vašík."
"Pojď se mnou, půjdeme rozhlásit, že ses ztratil." A tak šli. Zdeněk odvedl Vašíka k informacím, které předtím Vašík viděl stát u obchodu. Tam seznámili dvě paní s celou situací a za chvíli už se rozléhalo celým obchodním centrem: "Prosíme paní Ilonu Dvořákovou, aby se dostavila na informace supermarketu Albert, kde na ni čeká její syn Václav!"
Zatím co čekali, až se maminka objeví, vyprávěl Zdeněk Vašíkovi, že má doma také takového syna a že mu zrovna sháněl jojo. Zdeněk prý jako malý joja miloval a jeho syn to po něm zdědil.
Máma přiběhla celá udýchaná, vrhla se na Vašíka a tak ho objala, až ho málem umačkala. Za ní dorazila Markétka s provinilým výrazem ve tváři. Když tu byli všichni, Zdeněk všechno mamince pověděl. Ta mu hrozně děkovala a chtěla mu dát nějaké peníze. On to odmítl a tak mu aspoň vnutila čokoládu, kterou koupila původně svým dětem, ovšem teď ji dostanou děti Zdeňkovy. Zdeněk se pak rozloučil a šel koupit to jojo pro syna.
"Markétko, proč jsi odešla?" zeptal se pak Vašík sestry, když ještě seděli na lavičce a máma telefonovala tátovi a říkala mu, co se stalo.
"Viděla jsem ve výloze takový šaty…" zabručela Markéta.

"A proč jsi mi to neřekla? A proč jsi porušila pravidlo, které nám řekla maminka?" Markéta mlčela. Vašíkovi jí bylo trochu líto a tak navrhl, že se půjdou podívat do hračkářství, on že dostane auto a Markétce že prý koupí panenku. Začala se vztekat, že už si s panenkami nehraje, ale hádku ukončila paní Dvořáková. Shledala Vašíkův návrh dobrým a tak šli zase do hračkářství. Vašík stál dlouho u regálu s auty a říkal si, jaké si vybere. Porovnával barvu, tvar a to, jak hustě vypadaly. Nakonec si však auto nekoupil. Koupil si malé žluté jojo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anie Anie | Web | 18. října 2014 v 12:00 | Reagovat

Oba příběhy jsou moc povedené. Ten první je spíš takový smutný, ale moc pěkný a ten druhý má naopak dobrý konec, který alespoň trochu rozehnal chmury z prvního příběhu. ;-)

2 Irith Irith | Web | 18. října 2014 v 13:12 | Reagovat

Krása. Tentokrát se mi víc líbil ten chlapečkův. Hodí se k mojí depresivní náladě :-)

3 chlapeček chlapeček | 18. října 2014 v 20:38 | Reagovat

Moc díky. Já píšu spíš takovéhle...něco jako anděl s happy jedem bych nedokázala...nebo jo?

4 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 18. října 2014 v 21:00 | Reagovat

[1]: [2]: :-)

[3]: Happy jedem... někdy jsou překlepy vážně super. :-)

5 Maitter z Creepfellu Maitter z Creepfellu | Web | 22. října 2014 v 9:20 | Reagovat

Zahlédla jsem komentář, jehož autorem byl, nekecám, Plačící anděl, a tak jsem zadoufala a šla se přesvědčit. A co tu nevidím:
"We're all just stories in the end." (Just make it a good one.) Whovian(s) detected! :-D Fantastic!
Tenhle týden kvůli vzdělávání není čas, ovšem schovávám si tě/vás do odkazů a jednou se tu zjevím, abych si tvoje/vaše sídlo prohlédla :-)

6 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 22. října 2014 v 12:03 | Reagovat

[5]: Děkujeme! Další Whovian-super! My se taky kouknem na tvůj blog. :)

7 Inalyn Inalyn | E-mail | Web | 22. října 2014 v 16:24 | Reagovat

To prvé je pekne napísané, ale také pochmúrne...No aj tak sa mi to páči. Občas mám rada takýto štýl. Veľmi by ma však zaujímalo, čo sa s ňou stalo potom, prečo tam zostala opustená atď...Mala si nejakú kostru a rozmýšľala si nad jej celým príbehom? Alebo aspoň nad väčšou časťou?

A druhá poviedka je taká z reality a som rada, že skončila šťastne. Síce som si najprv povedala, že také čosi bude nezaujímavé, no ten koniec to zachránil :D

8 Chlapeček s plynovou maskou Chlapeček s plynovou maskou | 23. října 2014 v 19:24 | Reagovat

[7]: POvídku jsem si dobře promyslela. Bohužel je spíš pro ty co se víc zajímají o 2. světovou válku a Židy. Nic dalšího není. Každý si může domyslet jak to dopadne. Té dívce odvedli rodiče do koncentráku...vím není to moc poznat. Ty hvězdičky, ale museli mít všichni na oblečení. :(

9 Scrat Scrat | E-mail | Web | 24. října 2014 v 18:07 | Reagovat

Tady jsou vidět vaše odlišné charaktery a jak dokážete pojmout stejné téma :-) Obě povídky se moc povedly :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama