close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Alsia

30. října 2014 v 5:55 | Plačící anděl |  Píšeme
Tuto povídku jsem psala asi před rokem a půl. Myslím že na to, kolik mi v té době bylo, je to hodně dobrá práce a i na můj současný věk bych se odvážila říct, že je fajn. :) To ale posuďte sami. (Až na to, že nevíte, kolik mi je, MUHAHAHAHA)
Jméno Alsia čtěte jako alša. Povídka má asi pět stránek, ale věřím, že to aspoň někdo dočte. Jako obvykle za to ode mě máte imaginární objetí a klíč od TARDIS. Jo a záruku, že vás nepošlu do minulosti svým dotekem.





"Za vesnicí stál polorozbořený mlýn a v tom mlýně se prý děly divné věci…" začala tajemně babička. Malá Jana se s roztomilým, ospalým úsměvem zachumlala pod peřinu, o trochu starší Ondra odložil červené autíčko a sedl si na zem do tureckého sedu. Dokonce i křeček přestal rachotit s kolečkem. V místnosti zavládla pohádková atmosféra.
Tu však narušil Michal, nejstarší ze sourozenců. "Babi! Tohle znám nazpaměť, vyprávíš nám to pořád. Je to nuda," prohlásil otráveně a vykoukl z okna. Pomalu se stmívalo, les byl jedna velká černá skvrna, objevily se první hvězdy.
"Míšo, nemusíš to přeci poslouchat. Tvoje sestřička a brácha si tu pohádku vybrali," řekla babička Jitka a zakašlala.
"Jéjda! A co řekne Januše a Ondřej, to je zákon, co?" odsekl Michal. Celý den neměl zrovna dobrou náladu (kvůli škole) a navíc už mu bylo čtrnáct. Tatínek často říkal, že na Michala leze puberta, ale to on nechtěl ani slyšet.
"Tak jdi ven," zašklebila se Jitka.
"Hledat snad ten mlýn?" otočil se Michal čelem do pokoje a protočil oči.
"Klidně." Povídá babička a dál si ho nevšímá.
Michal zafuněl, vyběhl do předsíně, vzal si klíče do kapsy a zabouchnul za sebou dveře. Stál teď před domem na dvorku a kousal si nehet od malíčku. Pak se rozeběhl.
"Jeden kluk chtěl zjistit, co se ve mlýně děje, a tak se k němu vydal," pokračovala nerušeně babička ve svém vyprávění. Ondra zamrkal. "Ale babí, takhle to není!" "Poslouchej dobře, bude se ti to líbit. Možná. "

Michal zatím klopýtal vysokou trávou. Už ušel pěkný kus cesty. Chtěl sice běžet, ale v té tmě to moc dobře nešlo. Voda z orosených stébel se mu dostala do bot. Dost to studilo. Do háje, myslel si. Měl jsem si vzít šusťáky.
Několikrát zakopl. Skryté kameny vůbec neviděl, stěží rozeznal skálu od nedaleké chatky, kde bydlel starý pan Dolský. Chlapec si vzpomněl, že vlastně hledá mlýn. Kde jen může být? V příběhu se vyprávělo toto:
Dívka došla až k veliké skále, která se tyčila nad lesem a vesnicí jako maják. Od ní zabočila doleva, protože právě odtamtud se ozývaly ty divné zvuky…
Takže musí hledat skálu. Michal se zastavil a pozorně se rozhlížel, aby mu neunikla žádná maličkost. Za ta léta, o kterých pohádka vypráví, se skalisko mohlo obrousit a může teď být menší. V tu chvíli něco zahlédl. Něco čtyřnohého! Okamžitě vyrazil.
Pádil, neohlížel se doprava ani doleva, pouze chtěl být od té stvůry co nejdál. Všechno kolem něj se proměnilo v rozmazanou tmavou skvrnu, tak rychle utíkal. Nohy šustily v trávě, zamotávaly se do ní, ale Michal na to nedbal. Asi si roztrhnul tkaničku, ale co.
Pak se zastavil. Udýchaný a vyděšený otočil hlavu a v dálce spatřil něco, jak skáče přes louku. Michal si uvědomil, že ho zřejmě vystrašila srnka.
S hanbou se vydal kupředu. Za nějakých sto kroků dorazil ke skále. Ano, je to ona! Pomyslel si v duchu a srdce mu poskočilo. Teď by se měl vydat vlevo.
"Také že to udělal. Šel teď kolem menších skal po okraji jiného háje, který se prudce stáčel. Netrvalo dlouho, co se ubíral pořád stejným směrem, až došel k řece. Už z dáli na něj přátelsky šuměla. Po jejím proudu se vydal do lesa, jak vyprávěla pohádka…" Babička udělala odmlku.
"Babi, vyprávěj dál," prosila Jana.
"Budu, budu. Jen mi vyschlo v puse. Ondro, podej mi sklenici vody, prosím."
Ondra došel do kuchyně, kde napustil babičce pití a přinesl jí ho zpátky do ložnice. "Napij se a povídej." Řekl a lehl si do postele. Červené autíčko schoval pod polštář.

Michal šlapal podél říčky docela dlouho, než se dostal tam, kam chtěl. Voda vtékala na malou mýtinu. Vysoké stromy kolem vypadaly strašidelně, když se tyčily nad chlapcem jako démoni. Michalovi přejel mráz po zádech. Nemá ani baterku!
Uprostřed mýtiny stál mlýn s propadlou střechou, vymlácenými okny a rozbitým komínem. Jedna zeď byla pobořená, mlýnské kolo pokryté plísní. Michal zdráhavě přišel blíže. Vůbec se mu nechtělo tam vlézt. Bál se, že tam na něj něco číhá. Možná banda loupežníků s bambitkami. Ale blbost, tohle se tu už dávno neprovozuje. Dodal si odvahy a pomalu otevřel ztrouchnivělé dveře. Pořádně zaskřípaly a odhalily potemnělou, zatuchlou místnost. Otevřením Michal rozvířil všudypřítomný prach, který mu vlétl no nosu.
Rozkašlal se. Znělo to dutě a nabral si tím do pusy prach. "Fuj!" vykřikl a potácel se ve dveřích. Při tom do něčeho kopl lýtkem. Pocítil palčivou bolest a něco se s velkým rachotem zřítilo. Cukl sebou, protože se lekl.
Michal za sebou ani nezavřel, pozpátku kulhal zpět na louku a kýchal. Myslel si, že to neměl dělat, neměl sem chodit, měl zůstat doma s babičkou a sourozenci a ne tu objevovat polorozpadlé budovy, a navíc v noci.
Zaplavilo ho zoufalství. Sedl si na zem, zády k mlýnu a oddechoval. Našel v kapse kapesník, smrkal a kýchal do něj, dokud mu nepřišlo, že už v sobě nemá žádný dráždivý prach. Bylo to celé hloupé.
Když se trochu uklidnil, rozhodl se, že se vrátí domů. Po cestě by mohl vymyslet, co řekne rodině, až tam dojde. Vstal tedy a rychle odcházel pryč. Ještě naposled se otočil a-
Užasl. Ve mlýně se svítilo, okna byla zacelena, stejně jako střecha, komín, zdi… Ozývala se odtamtud tlumená, zvláštně lákavá hudba. Michal tomu nemohl uvěřit, myslel si, že se mu to jen zdá. To přece nemohla být pravda. Že by se kouzlem ocitl v pohádce, kterou tak dobře znal?
Navzdory svému přesvědčení, že je to pouhopouhý sen, se začal plížit k budově. Všiml si, že se mlýnské kolo točí a nabírá vodu z té malé řeky, co mu ukázala cestu.
"Doplížil se znovu ke dveřím. Byly zavřené, i když je před tím nezabouchl, když klopýtal ven. Na chviličku ho polil chlad. Co uvidí, když vejde? Podívat se oknem nemělo smysl, záclony bránily ve výhledu. Odhodlal se tedy a zmáčknul kliku. Dveře ani nevrzly."
Děti při babiččiném vyprávění ani nedutaly, zachumlané do přikrývek zíraly s otevřenou pusou. Takhle strašidelnou historku ještě neslyšely. Babička uměla skvěle vyprávět.

Uvnitř to vypadalo jako v nějakém starém sídle. Na stěnách visely obrazy ve zlatých rámech, pod nimi stály ozdobné skříňky, stolky a šperkovnice s vykládáním ze slonoviny, v rohu místnosti byla obrovitá almara. Veprostřed se tyčilo vysoké, mohutné schodiště z tmavého dřeva. Michalova zvědavost dosáhla nejvyšší míry. Jal se prozkoumat zapálené svíčky, jejichž plamen se ani nehnul. Teprve když se spálil, vystoupal po schodech nahoru.
Ocitl se v dlouhé chodbě, jaká se určitě do mlýna nemohla vejít. Odtud se zřejmě ozývala ta prazvláštní hudba. Chlapec ji teď lépe rozeznával. Byla rozvláčná a démonická, a když jste ji poslouchali, naskakovala vám husí kůže.
Z chodby vedlo spoustu dveří. Nad každými byl obraz. Všechny obrazy zobrazovaly tutéž osobu, krásnou dívku s černými vlasy a smutným pohledem. Podobizny patřily k těm portrétům, u kterých máte pocit, že se na vás pořád dívají.
Michala nejdříve napadlo: Co to jako má bejt? Pak si ale vzpomněl na pohádku…
Dívku uvěznil v komnatě, kde ji hlídala stvůra v kápi a něco mnohem, mnohem horšího. Mohl ji vysvobodit jen mládenec, který by byl ochoten nechat tam svou krev, a navíc by to udělal z lásky. Čekala tam na něj velká zkouška, vypadala jednoduše, ale byla těžká.
No fajn, obrátil Michal oči v sloup. Budu si muset řezat ruce a nohy, abych vysvobodil tu holku. Musel sice uznat, že je opravdu hezká, ale do šmikání prstů se mu nechtělo. Jak jen jeho sourozenci mohou mít tuhle morbidní pohádku rádi? Vždyť je to trapnej masakr! Určitě je nějak obehraju.
Představil si, že píše písemku z matematiky, a že řeší velmi složitou logickou slovní úlohu. Chce tu dívku zachránit? Chce. Jak se k ní dostane? Postupně si prohlédl všechny portréty. Dívka se na všech tvářila stejně, ale pozadí a šaty byly na každém obraze jiné. Jednou stála uprostřed staroanglické ulice v dobových šatech, jindy za ní odlétala vesmírná raketa, jednou dokonce střílela šípem na nepřítele. Vždycky ale stála jako hlavní akt obrazu, bylo jasné, že to ona je střed. Michal opět logicky uvažoval. Musí najít v podobiznách vodítko. Co kdyby hledal prostředí obrazu z doby, kdy holka zmizela? Rozbušilo se mu srdce. Asi na to přišel! Zbrkle se rozhlížel kolem, motal se chodbou a pomalinku na něj lezla panika. Nikde to tu není, asi se zmýlil…
Tu ji uviděl. Dívka stála, oblečena do tmavě modrých, jednoduchých šatů před mlýnem. Obraz visel nad ošuntělými dveřmi s obyčejnou klikou a prošlapaným prahem. Na první pohled by jim nikdo nevěnoval pozornost. Michal na nic nečekal a rozrazil je dokořán.
Zem se zatřásla. Chlapec ztratil rovnováhu. Upadl. Vše kolem se řítilo-obrazy, kliky, omítka. Všechny dveře, kromě těch nenápadných se otevřely. Za nimi nebylo nic než tma. Pak to všechno ustalo.
Michal seděl v rohu nějakého neskutečně velkého sálu. Strop vůbec neviděl. Kolem stěn stálo spoustu soch, zlatých, stříbrných a mramorových, zobrazující muže a ženy jak hrají na lyru, něco přednášejí, zpívají… Všude kolem to jiskřilo zlatem, palčivá vůně vnikala Michalovi do nosu a nutila ho ke kašli. Připadal si tu malý a bezmocný. Něco ho stále nutilo pohledem prozkoumávat všechny zákoutí za sochami, necítil se tu bezpečně. Jako by ho každou chvíli měla uchopit neviditelná ruka.
Poprvé v životě se cítil tak bezmocný. Zoufalství a strach ho docela přemohly. Byl tu sám, schoulený do klubíčka a z očí mu tekly slzy. Jak dopadaly na zářivou podlahu, tvořily malinkou loužičku. V odrazu stěny v slzách si něčeho povšiml. Stěna měla černou barvu. Ohlédl se. Za ním to jiskřilo stříbrem. Znovu se podíval do slz. Teď už se k pláči nutil. Potřeboval své zrcadlo rozšířit.
"Za tu chvilku námahy to stálo. V odlescích spatřil skálu, pokrytou pavučinami. Povalovala se tam kost. Rychle mu všechno došlo. Ta katedrála je jen iluze. Doopravdy sedí v jeskyni." Jana se zatvářila nechápavě, kdyžto Ondra vyjekl. "Babi, co se s ním stane?" Babička však místo odpovědi mluvila dál.

Snažil se donutit svoje oči, aby prokoukly síť kouzel. Zatínal pěsti a zuby, až se mu to nakonec podařilo.
Byl v rozlehlém jeskynním dómu. Všude se rozprostíraly sítě, upletené těmi nejzručnějšími pavouky. Tvořily celá veleobydlí pro tato stvoření. Pod nimi většinou ležely nějaké kosti, kamínky a hlavně spousta prachu. Ze stropu a podlahy vyrůstaly černé krápníky.
Postavil se. Doufal, že na něj nic nečíhá, protože jinak by určitě neměl šanci. Tu se ozval z prostředka jeskyně hlas. Ta osoba mluvila tiše, zřejmě stála na pokraji svých sil.
"Haló? Je-tam-někdo? Já…" Michalovi bránil obzvláště silný krápník k tomu, aby viděl, kdo tam je. Vydal se tedy obezřetně za hlasem. "Už jdu."
Uprostřed stála ta dívka z obrazu. Měla by určitě velmi hezkou tvář, nebýt kruhů pod očima a vší té špíny v obličeji. Pokusila se pousmát, ale dopadlo to mizerně. Michal na ní mohl jen oči nechat. "Já-jsem Michal. Co tu děláš?" Tázal se neohrabaně. V tu chvíli měl chuť si jednu vrazit. Někdo ji tu přece uvěznil, co se tak hloupě ptá?
"Jsem Alsia*. Vězní mě tu Stín."
"Stín? Kdo to je?"
"Tma. Občas přijde, vysaje si trochu mé naděje a tělesné síly, pak zase odejde. Takle tu přežívám asi…"
"…asi dvě stě let," doplnila Alsiu postava v bílém plášti, s kápí přehozenou přes hlavu. V ruce držela bič, rázně se pohybovala kolem dívky a nebylo jí vidět do tváře. Z hlasu nešlo poznat, jestli je muž, nebo žena. Zněl zastřeně, ale zároveň rázně. Zjevila se tu úplně znenadání.
"Ano, tahle děvenka tu stojí pěkných pár roků. Ptáš se, co jí tu drží, když není přivázána, co?" Vyštěkla na Michala bytost a šlehla bičem do země. Michal se v tu chvíli zděsil. Přesně nad tím teď přemýšlel. Kdo to asi je?
"Říkej mi Strážce, nebo Jas. Hlídám oběti. Přišels ji," ukázal na Alsiu, "vysvobodit?"
"Ano." Povídá zmatený chlapec.
"Tak slyš:
Krásku hlídá Stín a Jas
Tebe osud a ty sám zas
Chceš-li aby ona měla
Stejné strážce, zda by chtěla
Zeptej se jí, pak až čiň
Objev základ pavučin
V něm klíč i rada bude
Číhá Stín a Jas tu všude
Pospíchej a najde klid
Odvaž ji, rychle se kliď
Sic tě dožene zhouba tvá."

Michal se otřásl. "Tohle tu slýchám tak každých deset let. Už si to pamatuji nazpaměť." Prohlásila nevzrušeně Alsia.
"Jak můžeš být tak klidná?" Divil se Michal.
"Jednoduše-už nemám naději." Pronesla temně dívka. Náhle jí zčernaly oči.
"Takže chceš teda, aby tě nehlídali ti dva, ale ty sama a tvůj osud?" Optal se nervózně. Alsia byla divná. Divná. Zároveň ho tím ale velmi zaujala.
Černé oči v dívčině tváři se nachvilku změnily zas v hnědé. "ANO!" Hned poté opět zčernaly.
"Víš, co jsem ti řekl?" dorážel Jas, "musíš spěchat. Alsiina proměna bude brzy dokončena."
V chlapci to hrklo. "Ja-jaká proměna?"
"Změní se v duši bez těla a zároveň v tělo bez duše. Bude bloudit světem jako odraz její někdejší krásy. Bude žít v ZATRACENÍ." Poslední slovo se odráželo od stěn, ozvěna ho roznášela dál a dál. Michal si uvědomil, že nechce, aby se to stalo. Vynaloží všechno svoje úsilí, aby přivedl Alsiu k nim domů. Co na to asi řekne babička? A co sourozenci?
Mám asi hledat v pavučinách, napadlo ho. V té básničce se to říká. Jenže, co když je to myšleno obrazně? Co když to znamená pavučiny myšlenek? Došel ke zdi a sáhl do nejbližší sítě. Okamžitě cítil mrtvé mušky. Kde se tu asi vzaly? Mírně se mu zvedl žaludek. Co když narazí na pavouka? Nebojí se jich, ale v lásce je také nemá…
Šmátral v pavučinách sem a tam, jenže nějaký určitý cíl se neobjevoval. Prostě hodně vláken pohromadě. Co je myšleno základem?
Odstoupil od stěny a hledal v pavučinách nějaký řád. Tam, v jednom koutě vypadaly sítě tmavší a hustší. Michal tam, rozrušen doklusal. Ve zdi si pavouci za ta léta vytvořili menší prohlubeň, vystlanou šedavými vlákénky. Chlapec chvilinku váhal, odhodlával se a poté do díry strčil ruku.
Vypadala mělce, ale Michalova paže do ní zajela až po loket. Omatlával jí nechutný sliz a lezli po ní pavouci, brzy však nahmatala to, co Michal hledal. Něco železného a ostrého proděravělo balíček, ve kterém to bylo schováno. Michal tu věc pevně uchopil, (přičemž se mu klíč zaryl do dlaně) a vytáhl ji ven. Utíkal k Alsie, nadmíru neklidný se na ni podíval a pak začal rozbalovat balíček. Vypadl z něj klíč a papír. Na papíře stálo:
Představivost.
Michal odhodil papír na zem a nervózně pokukoval po dívce před ním. "Máš-máš na sobě nějaká pouta?"
"Ne. Vězní mě beznaděj, strach, smrt a Stín." Prohlásila monotónně, bez jakéhokoli náznaku nějakých pocitů. Tvářila se neutrálně, oči měla pořád černé a nehýbala se. Dokonce ani nemrkala.
"Fajn," odfrkl si Michal. Pálily ho oči a v krku měl knedlík. "Fajn." Podíval se na pohozený papír. Zkusil si představit, že je kolem Alsii omotaný železný řetěz se zámkem. Co by měl asi udělat? Odemknout ho, když tu vlastně vůbec není? Zapojil všechnu fantazii. Zámek tu je a on ho odemkne. Už ho cítil v prstech, studil jako led. Rychle odemkl.
Ozvala se rána. Tma. Světlo. Michal i Alsia s hnědýma očima leží na zemi, Jas stojí nad nimi a mluví: "Michale, teď tu krev. Tady máš nůž, stačí kapička na zem."
Michal přerývaně oddechuje. "Dejte mi chvilku!"
"Běží ti čas!"
"Tak jo," poklekl, poněvadž se mu strašlivě třásla kolena a obával se, že by upadl, kdyby se pokusil vstát. Uchopil nůž, zavřel oči a máchnul. Do prázdna. Zkusil to ještě jednou. Zase se netrefil.
"Nemáš odhodlání," posmíval se Jas. V dálce jakoby zahřmělo.
Michal říznul. Zabolelo to. Na jeden z krápníků stříkla krev. Všude najednou ještě víc potemnělo, bylo tam něco víc než tma, byl to sám Stín. Blížil se pomalu, ale jistě. Michal podal Alsie ruku, vytáhl ji na nohy a společně utíkali přes celý jeskynní dóm až tam, kde se Michal na začátku objevil. A opravdu, zela tam veliká čtverhranná díra. Oba jí prošli.

Octli se v chodbě s obrazy. Dívka na nich se už netvářila smutně. Vesele se usmívala.
Obě děti byly udýchané. Nezbývalo jim mnoho sil. Michal měl na Alsiu spoustu otázek, ale na to nebyl čas. Jak blesk seběhli schody. Stáli v přízemí. Michal rozrazil dveře, dívka za ním. Už oba nemohli. Potáceli se, zakopávali, přesto se dostali až k okraji lesa. Tam se na chvíli zastavili.
"Al-Alsio!" supěl Michal. Oslovená se nezmohla ani na slovíčko. Jen se zatvářila povzbudivě a ukázala prstem kupředu. Oba se znovu rozeběhli.

"Když dorazili k domu, svalili se na trávu a oddechovali. Hvězdy nad nimi přátelsky blikaly a zdálo se, že to, co prožili v posledních minutách, byl jen sen. Dívali se střídavě jeden na druhého a pak na dům. Trvalo dlouho, než konečně Alsia promluvila. 'Na nic se neptej. Na všechno ti odpovím zítra. Dík, že jsi mě vysvobodil. Nemohu tomu uvěřit. Zkoušelo to tolik lidí!'
Michal přikývl. Vstali a vešli dovnitř. Uvítali je s otevřenou náručí…" dopověděla babička, vlídně se usmála na příchozí, objala je a sedla si do křesla. Ondra s Janou jen zírali, pak Jana vyskočila z postýlky a už se tiskla ke staršímu bratrovi. "Míšo, já se tak bála! Babička vyprávěla hrozné věci!" Michal se podezřívavě podíval na starou paní.
"Babi, cos jim to tu říkala? Vždyť tamta pohádka není až zas tak morbidní, oproti tomu, co jsme teď s Alsiou podstoupili, viď?" (Najednou na pohádku změnil názor.)
"Oni ale slyšeli váš příběh," zamrkala šibalsky babička. Nejstarší ze sourozenců otevřel ústa.
"No to snad ani není možný.Babi, neříkej, že ovládáš náš osud."
"Paní, co se stalo s mlýnem?" zeptala se dívka, než by stačil kdokoli něco říci.
Babičce zmrzl úsměv na rtech. "Nebyl zničen. Tenhle úkol patří jiným, starším, než jste vy. Ovšem oběť teď dlouhá léta Stín nezíská. A teď už spát. Až se maminka s tatínkem zítra vrátí, nesmí vědět, že jsem vás nechala takhle ponocovat. Šup, všichni do postele, ráno si to dopovíme."

S těmito slovy všichni ulehli a za chvilku už se nocí neslo jen Ondrovo jemné chrápání a rachot křečkova kolečka. Nad krajinou se vznášela poklidná noc.

-----

Děkuji, že jste si to přečetli. Velmi mě (jako vždy) zajímá váš názor, takže budu ráda za jakékoli komentáře. mějte se hezky!
Plačící anděl
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Chlapeček s plynovou maskou Chlapeček s plynovou maskou | 30. října 2014 v 13:53 | Reagovat

Anděl, anděli...tohle jsem už skoro zapoměla. Samozdřejmě mi přijde, že se mu to povedlo nějak snadno, ale je to skvělý.. Fakt se mi to líbí. Hlavně to s tím osudem ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama