Říjen 2014

Zabte mě, píšu deníček!

31. října 2014 v 4:44 | Plačící anděl |  Uvažujeme
  1. Zdarec! Tento článek jsem psala dlouho. Skoro každý den jsem napsala kousek, je to taky očíslované, aby to nějak vypadalo (jsem perfekcionista) a aby bylo poznat, jak jsem to psala a já už nevím proč. :) Není to úplně deníček, spíš takovej myšlenkovej výlev o ničem. Ale tohle téma hodně lidí zajímá, takže ho nepíšu jen tak pro nic za nic. I když možná jo. No nic, zanechme moje prapodivné způsoby vyjadřování na pokoji.
  2. Mám novou závislost, je to Star Trek Nová Generace. Sleduju ho každý den, kdy mám čas a je to prostě úplně super. Někdo říká, že Star trek je nudný a starý. Je to věc názoru. Mě nudný nepřijde, i když se v něm třeba nebojuje. I u něj mi ale tečou nervy, když je někdo v ohrožení. To pak křičím na obrazovku. A víte co? U osmé série Doktora se mi to nestává. (Kromě desátého Doktora a Donny se na mé ploše vyskytuje toto:)
  3. Ano ano, osmá série DW. Aneb podle mého názoru Moffatova ostuda. Jak já se na ní těšila, a jak špatná je! Musím říct, že čtvrtý a pátý díl se jim opravdu povedl. Ty byly vážně f-a-n-t-a-s-t-i-c-k-é! Naprosto, naprosto super! Jenže ty ostatní, u těch jsem celou dobu jenom úpěla. Tak zaprvé ty konce. Člověk ani nepozná, že díl končí. Najednou prostě hup - a jsou tam titulky. Navíc se vždycky celá situace vyřeší jednou větou, deset sekund konce vždycky napraví celý díl. Jenže vlastně nenapraví. Ne a ne a ne. Navíc jsou tak takové divné logické chyby (Vážně to mimino draka, co se vylíhlo z Měsíce asi minutu po narození nakladlo další Měsíc?) a vůbec, ani příběhy nejsou moc originální. Doufám, že celosériovej příběh s Missy nezkazí. Jinak samozřejmě Peter a Jenna hrají úplně dokonale. Bohužel blbej scénář nepřekoná ani nejlepší herec.
  4. Aha-spletla jsem se. Viděla jsem Mummy on the Orient Expres a to mi zvedlo náladu. Byl to vážně výborný díl, napínavý a nečekaný. A co teprve Flatline! Viděla jsem ho asi před minutou! Tak hustý, tak hustý! Vážně skvělej příběh, bylo to vtipný, akční, nečekaný a ta Missy s tabletem mě dostala.
  5. Proč mě vždycky napadne dobrej článek k TT příliš pozdě? Zrovna včera večer jsem přemýšlela a vymyslela dokonalej článek na téma Platonická láska (bohužel mám silný zkušenosti). Aspoň že mám vymyšlenej článek k Ďábelští lidé s andělskou tváří.
  6. Omlouvám se za Blížící se Stín, šestou kapitolu mám rozepsanou, ale nejsem schopná ji dokončit. Musíte být holt trpěliví. A 7. kapitola Sami, ta je v nedohlednu. Rozhodně to někdy dopíšu, mám to celé v hlavě (skoro), ale líná jsem dost.
  7. Rozbil se mi GOM player. Lidi jsou najednou modří, mají zelené rty, ze žluté se stala tyrkysová a je to celé v háji. Asi se porouchal nějaký barevný filtr či co. Smůla je, že pokud se chci koukat na film s titulkami, jde to jen v GOM playeru (a asi ve VLC, ale ten nemám) a tak trpím. Nevíte někdo, jak to mám vyřešit?
  8. Přečetla jsem skvělou knihu od Ivony Březinové Jmenuji se Martina. Je to o dívce, která je s bulimií léčená v Bezděkovské léčebně se spoustou dalších dětí. Příběh je vyprávěn jednak pomocí chronologického popisu děje (takže normálně) a poté ve formě Martinina deníku, adresovaného své matce. Četlo se to rychle a poutavě, kniha je krátká a moc zajímavá. Všem jí rozhodně doporučuji.
  9. Právě jsem viděla skvělý film Dárce (the Giver). Bylo to epický, i když si u toho člověk neužije příliš akčních krvavých scén, ale o to to bylo lepší. Strašně se mi líbilo, jak si hráli s barvou obrazu. Kniha byla lepší, ale po dlouhé době potkávám film, za který se předloha nemusí stydět. Vážně super! Milovníci young sci-fi nebo jak se tomu říká, tohle je něco pro vás!
  10. Rozdělávám komiks Dobrodružství Anny Staňkové. Možná ho sem někdy dám. Vznikl při jedné hodině angličtiny, kdy jsme četli rozhovor nějaké Anny Stanek z Prahy. Volala Peterovi do Londýna a protože to byla nuda, vybarvovali jsme obrázky, které byly u toho. Anna měla pak růžové vlasy, zelenou kůži, petr byl modro žlutý. Annina barva mě inspirovala k nakreslení tohoto jedinečného sci-fi komiksu a tak na něm už delší dobu pracuji. Bohužel nemám trpělivost, ale co. :) Stejně to jako všechny mé jiné komiksy zůstane zapadlé v pořadači ve skříni a budu si to brát k přečtení na záchod.
  11. Myslím, že dvanáct (nebo kolik to je, očísloval semi i obrázek a nejde to změnit) bodů by mohlo stačit. Jak vidíte, článek se ubíral trochu jiným směrem, než jsem předpokládala. Myslela jsem, že budu psát spíš o svých pocitech a tak. Jenže teď vidím, že většina bodů je plna nesmyslného žvatlání o filmech. Nevadí, třeba vás to zaujalo. Jdu se teď nechta ostříhat a koupit si nějaké oblečení, abych v zimě nechodila v malé roztrhané zablácené bundě. ;) Mějte se. Doufám, že vás tento článek neodradil od čtení tohhle blogu. :D
Plačící anděl

Alsia

30. října 2014 v 5:55 | Plačící anděl |  Píšeme
Tuto povídku jsem psala asi před rokem a půl. Myslím že na to, kolik mi v té době bylo, je to hodně dobrá práce a i na můj současný věk bych se odvážila říct, že je fajn. :) To ale posuďte sami. (Až na to, že nevíte, kolik mi je, MUHAHAHAHA)
Jméno Alsia čtěte jako alša. Povídka má asi pět stránek, ale věřím, že to aspoň někdo dočte. Jako obvykle za to ode mě máte imaginární objetí a klíč od TARDIS. Jo a záruku, že vás nepošlu do minulosti svým dotekem.

Mlha života

29. října 2014 v 13:03 | Plačící anděl |  Uvažujeme
Někdy mám pocit, jako by se čas zastavil přímo v mém domě. Plyne tak pomalu, že je skoro možno se ho dotknout a zároveň tak rychle, že už brzy ze mě zbydou jen vodorovné vrásky na fasádě bytí. V tomto čase se nedá chodit, protože jeho mlhavé smyčky se vám otáčí kolem nohou, podtrhávají všechny plány, vkrádají se do mysli a tvoří v ní jednu velikou šedou hroudu.
Mlhu.

Mlhu, která ničí den, utápí ho ve svých spárech, noří do nudných odstínů a nutí vás dělat to, co ona chce. Je to svým způsobem uklidňující, ponořit se pod hladinu a nechat se unášet, ale večer, když mlha opadne, moje mysl se rozjasní. Uvědomím si existenci mého mlhového nepřítele, mlhy, která mě bude pronásledovat celý život, snažit se potopit moje bytí do šíleného kotouče stereotypu a otravnosti. Vždycky se bude pokoušet zabít mou kreativitu, mé vnímání, všechno to ponořit do šedivého mraku. Tak doufám, že se mi podaří jí odehnat.
Každý den, každý neudný nezáživný den se musíme zamyslet, jestli nejsme ovládáni mlhou, která je v nás. Naší životní mlhou, kterou dokážeme porazit jen my sami. Musíme se probrat k životu, uvědomit si, co se děje a nedbat na ten prohnaný hlas, který nám lže. Protože mlha není nic jiného, než naše součást. Jsme to my. Moje mlha jsem já. Nekonečný boj v sobě samém... to je úděl lidstva.

(Zdroj obrázku: http://moreintelligentlife.com/gallery/world-mist. Na této stránce najdete pár krásných mlžných fotografií, nenechte si je uniknout. ;) )

[kapé]

22. října 2014 v 13:32 | Plačící anděl |  Uvažujeme
Nevím jak se to píše, ale vyslovuje se to kapé. Jediné slovo, které umím finsky. Čeština to, co to znamená, pravděpodobně neumí vyjádřit jedním slovem. Znamená to: "muž, který je krásný, ale hloupý" nebo něco v tom smyslu.
Když jsem se ono slovo snažila najít v překladači, aby mi význam potvrdil a zkoušela jsem to psát různými způsoby (kapé, capé, käpë, käpä, kapë, capö), jediné podobné slovo, které jsem našla, bylo käpp, což znamená estonsky packa. Nevím tedy, kolik je na tom pravdy, ale jelikož člověku, který mi to řekl, důvěřuji, budu tu brát jako uzavřenou věc. Je to prostě [kapé].
Myslím, že o tohle tak trochu jde v Tématu týdne. Potkali jste někdy muže, který byl strašně hezký, hrozně se vám líbil a potom, potom jste se zděsili nad jeho tupostí, případně třeba nad tím, jak je krutý a tak podobně? O něčem takovém taky mluví Amy Pond v jednom z nejoblíbenějších whovianských citátů (díl The Girl Who Waited):
(obrázek nalezen díky Googlu na imgur.com)

Opuštěné děti

18. října 2014 v 8:13 | Plačící anděl a Chlapeček s plynovou maskou |  Píšeme
Ahoj všichni! Přidáváme článek o něčem, co jsme nepsaly přímo na blog, ale do češtiny. Téma slohovky bylo Opuštěné dítě, mělo to být realistické vyprávění. Každá jsme to pojala trochu jinak a vy si můžete přečíst oba příbehy.
Tento napsala Chlapeček a pod perexem je Andělův:

SAMA SE SVOU HVĚZDOU
Rozčilené hlasy se rozléhaly místností. Ozvala se rána. Výkřik. Silný výkřik. Pak bylo ticho. Dlouho. Mrtvé ticho. Prázdné. Temné. Do toho ticha se ozval vrzavý zvuk. Dveře starobylé skříně, plné ornamentů se pomalu otevřely. Bledá nožka se dotkla podlahy. Velká hnědá očka se pomalu rozhlížela. Stála tam dívenka s roztrhanými šaty, asi pětileté dítě. Sama. Malá místnost, která byla jejím domovem, se hodně změnila. Bylo šero, staré závěsy zatažené. Nábytek rozházený. Deky i matrace zmizely. Na stolku nestál budík. Židle měla zlomenou nohu. Talíře byly rozbité. Dívenka sledovala smutnou místnost. Přišla jí zvláštní. Moc prázdná. Udělala pár kroků. Nejistě si prohlížela tu spoušť. Všechno bylo jiné. Moc jiné. Moc prázdné. Tolik věcí proběhlo dětskou myslí, skryto za nevinným pohledem. Kde byla maminka? Tatínek? Jediní lidé, které znala? Které milovala? Kam šli? Kdy přijdou? Co se stalo? Pamatovala si jen tolik, kolik je pro malé dítě důležité. Maminka říkala ať je hodná. Tatínek, že je jeho holčička. Kdepak jsou? Posadili ji do skříně a pak se ozvaly kroky… Po její tváři se kutálela slza. Pro tu první, malou kapku nebylo těžké najít si cestu jemným obličejem dítěte. Slza skápla z tváře. Dopadla na obrázek ležící u malých nožek. Zničený. Mezi střepy. Opatrně se ho dotkla. Maminka a tatínek na fotce měli trošku potrhané tváře. Proč leží na zemi? Měli by být na zdi. Smát se na ni. Střepy jim ale zničily úsměv. Jakoby oba plakali. Dívenka mlčela. Smutně se dívala na obrázek, který se ztrácel v slzách. ,,Mami? Tati?" prázdná místnost vracela tichou ozvěnu. Byli pryč. Nevěděla, co udělá. Nevěděla, co má dělat. Nevěděla, že by něco takového měla vědět. Byla moc malá. Plakala. Pokusila se odejít. Dveře byly zamčené. Okno bylo vyskoko. Opatrně pátrala očima po místnosti. Pod skříní ležel kus látky. V něm našla bochník chleba. Pomalu ho jedla. Přemýšlela, jak jen je takové dítě schopné. Stále víc si uvědomovala, že je sama. Dojedla poslední kousek. Zadívala se na látku. Nejspíš byla kdysi kabátem. Teď ale vypadala jako deka. Teple. Útulně. Opřela se o zeď a přikryla se. Náhle něměla rodičě. Neměla jídlo. Neměla cestu ven. Neměla nic. V té dětské mysli, ale nebylo zlo. Nebyla tam minulost. Nebyla tam budoucnost. Tak tam dlouho jen mlčky seděla a sledovala dvěře. Vedle zničeného obrázku. Vedle staré skříně. Nadechla se ,,ma-mi, ta-ti?" zašeptala ,,čekám…". Tak tam jen dlouho seděla. Sama. Vedle zničeného obrázku. Vedle staré skříně. Zabalená v dece. V šedé dece s malou žlutou hvězdičkou…


Jména, která se mi líbí

10. října 2014 v 21:22 | Plačící anděl |  Uvažujeme
Ahoj!
Jsem ráda, že jsem zase tady a že vy všichni mí čtenáři žijete spokojeným životem (doufám). :) Tento týden jsem byla pořád unavená, tím pádem jsem jenom koukala večer na televizi (Doctor Who a Star Trek) a neměla sílu něco zveřejnit. Rozepsala jsem sice mnoho článků, ale kdo ví, jestli je ještě někdy dopíšu.
Dneska přidám takový oddechový článek. Ráda se totiž zaobírám jmény, hrozně mě baví pojmenovávat postavy v povídkách, vymýšlet jména a vlastní zěmě, kde je míst na pojmenovávání taky habaděj. :) Mám také vytipované dobré stránky o jménech a samozřejmě vím, jak se budou jmenovat moje děti, až je budu mít. ;)
V tomto článku dám několik odkazů na zajímavé stránky, přidám jména, která se mi líbí a jména, která jsem vymyslela.