Ahoj lidi,
poslední dobou se snažím psát a tak je tu dalsí téma týdne, samozdřejmě je aktivnější anděl, ale nesrovnávejte mě s ní, je alespoň level výš než já...
Tak konec keců a k článku :)
Na kamenné zídce se natahuje starý břečťan. Opatrně se ho dotknu. Je to povzbuzující. Za mnou všechno mizí. Zůstala jen neurčitá šeď. Pomalu jdu kolem zídky až dojdu k brance. Vede k ní cesta, ale už není pod trávou téměř vidět. Po stranách jsou velké keře. Musely být krásné, když se o ně ještě někdo staral, mě se ale víc libí takhle.
Když tu mezi nimi stojím a vidím tu nízkou klenbu branky zarostlou břečťanem, cítím se vyjímečně. Dlouho tu nikdo nebyl.
Občas jen dojdu k zídce, posadím se a sleduji dlouhou zelenou louku táhnoucí se do dáli. Dnes jsem poprvé před brankou.
Pomalu ji otevřu. Jakmile projdu, branka se sama zavře. Louka už není tak obyčejná, objevují se nové rostliny a vlastně už loukou není. V korunách tropických stromů křičí papoušci, kolem skáčou opice. Předemnou je malý palouk a uprostřed jezírko s vodopádem. Procházím se a obdivuji každou část toho světa. Divocí tygři hned zkrotnou jako beránci a otírají se o mně. Mají tak hebkou srst. Odněkud přiběhne okapi a ze stromů skáčou opičky.
Po pár krocích se ale les změní. Zvířátka u tečou a na stromech místo listí raší jehličí. Najednou se ozve dlouhé vlčí zavytí. Brzy se z houštin vynoří vlk. Ne, vlčice. A za ní dovádí malá vlčata. Pohladím ji a pak si hraju s vlčaty. Občas se objeví i další obyvatelé lesa. Skrz stromy prosvítá slunce.
Vyjdu na louku a ta je plná stanů. Z toho největšího vyjde obrovský lev. Přívětivě se usměje (jestli je to možné). Před něj se shromažďují kentauři, faunové a spousty zvířat.
Chci k nim jít, ale oni pomalu mizí až přede mnou zůstane jen ta louka. Branka se zase otevře. Když vycházím ven vím, že se vrátím. A zase se stane něco jiného...

Dost mi to připomíná Trnkovu Zahradu, jestli to znáš....