Blížící se stín 5

10. září 2014 v 11:06 | Plačící anděl |  Fanfiction
Ahoj! Vyskytl se mi takový problém, nemůžu se přihlásit na blog.cz. Nevím, jak dlouho to bude trvat, ovšem Chlapeček se mi nabídl, že bude moje články zveřejňovat za mě. Takže děkuju. :)
Komentovat pořád budu. A teď už si můžete přečíst Blížící se Stín 5. Minule to skončilo tím, že příšera skočila na Doktora. Vyvázne z toho živý? A co Leia?

Zpanikařila jsem. Nevěděla jsem, co dělat. Doktor se mi náhle ztratil v záplavě černých chlupů a šíleného hrubého řevu. Potvora se třásla a mě napadlo, že to Doktor nepřežije. Umře. Pokud mu teda nepomůžu. A já to udělám, protože mi na Doktorovi záleží. Už pro mě nebyl jen skvělá postava ze serálu. Stal se mým dobrým přítelem. Přátelé si pomáhají.
Neměla jsem žádný plán. Zareagovala jsem spontánně-rozběhla jsem se kupředu a odrazila se.
Dopadla jsem tvrdě na hnusná záda příšery. Náraz by mě odmrštil zpět, kdybych se nechytla těch dlouhých chlupů a držela se ze všech sil. Zafungovalo to. Monstrum zaryčelo a Doktora pustilo.
"Doktore!" vyjekla jsem s hrůzou v očích. Muž v modrém saku a hnědém kabátě se potácel dozadu, dočista zmatený a zřejmě zraněný. Jakmile mě ale spatřil, krčící se na hřbetě nepřítele, probral se.
"Leio, slez z něj!" křičel na mě. Byl bezmocný. Příšera měla až moc velkou sílu, i když byla jen o dvacet centimetrů vyšší.
"Nemůžu! Rozsápal by mě!" řvala jsem nazpátek. A byla to pravda. Příšera se oháněla svými ostrými drápy dopředu i dozadu, jen aby mě smetla dolů. Vyšplhala jsem po jejím hřbetě výš až ke krku a pevně se ho chytla. Zatlačila jsem rukama a škrtila. škrtila jsem tou největší silou, kterou jsem dokázala nshromáždit. Ovšem to nebylo dost. Byla jsem slaboučká čtrnáctiletá dívenka. Avšak snažila jsem se.
Snažila jsem se tak moc, že už jsem si ani nevšímala Doktora. Ten vytáhl kabel ze zdi a rychle doběhl k příšeře. Nezaregistrovala ho. Opatrně si stoupl až k ní a pak se událo několik věcí zároveň.
Zaprvé: Doktor v jednu a tu samou chvíli zabzučel šroubovákem a dotknul se kabelem příšery. Z kabelu jako proudem vystříkla elektřina a uhodila ji do stehna. Příšera se bolestně zkroutila.
Zadruhé se mi nějakým zázrakem podařilo seskočit z těch ohromných černých zad dolů. Přistála jsem tvrdě, ale nic se mi nestalo a hned jsem se vyškrábala na nohy.
A za třetí se odklopila stěna chodby a všechno najednou zalilo sluneční světlo. Dovnitř vtrhli tři malí pokroucení mužíci v uniformách. Každý měl šest svalnatých nohou a v ruce obušek. Jakmile spatřili našeho chlupatého nepřítele, okamžitě se na něj vrhli a jali se ho mlátit.
Doktor ke mě přiběhl. "Je mi to moc líto. Nezranila ses?"
"Ne, ale ty nevypadáš dobře."
Jako na povel sebou Doktor trhl a já spatřila sečnou ránu na jeho noze. Kalhoty měl na tom místě roztržené a ušpiněné od krve. "Doktore, musíme hned do Tardis, potřebuješ to ošetřit," řekla jsem naléhavě.
"Moje noha počká. Musíme pomoci těmhle mužům...eh...mužíčkům. Nevypadjí, že by si s tím Taborgem poradili." Jenže už bylo pozdě. Příšera zařvala hlubokým, nemilosrdným hlasem, zdálo se, jakoby se smála, a vyřítila se z Dálekova oka ven dírou, kterou sem přišli ti malí "sekuriťáci".
"Za ním!" zvolal Doktor a rozběhl se. V rychlosti si ještě nasadil brýle proti slunci. Následovala jsem ho, jenže jsme byli oba vysílení a Taborg utíkal rychle. Brzy nám utekl a pak už jsme jen zahlédli jeho siluetu, jak vybíhá z pozemků zábavního parku.
Doktor zklamaně pokrčil rameny.
"Ach jo," vzdychla jsem. "Utekl."
"Mám teorii. Řeknu ti jí v Tardis. Pojď," pobídl mě Doktor. Šli jsme. Měla jsem mizernou náladu. Začalo to tak pěkně! Bohužel se zase někdo rozhodl, že bude ohrožovat Doktora. A Doktor mi samozřejmě slíbil, že se nic nestane. A vůbec, Doktor a jeho sliby. Kde je vlastně to "srdce na tyčce"?
Poslední otázku jsem vyslovila nahlas a Doktor se rozesmál. "Jsi vtipná. Málem nás zabil Taborg a ty myslíš na jídlo."
Zapřemýšlela jsem nad jeho slovy. Taborg. Něco mi to říkalo.
"Taborg?"
"Ano, o těch jsem ti vyprávěl, ne? Bojovníci, nechávali se naverbovat..."
"No, podle tvého popisu jsem si je představovala úplně jinak. Navíc přece umí mluvit. Tahle příšera nemluvila, jen řvala a úpěla."
"Já jsem taky spíš úpěl, když se mě snažila rozdrásat. Taborgové nejsou zrovna mluvná rasa, ale umí to."
Došli jsme až k pokladně, u které jsme si asi před dvěma hodinami kupovali lístky. Růžová paní na nás jen kývla, když jsme jí řekli, že se ještě na pouť vrátíme. Zamířili jsme k Tardis, která nestála daleko.
---
Seděla jsem na křesle v Tardisině útěšném vnitřku a Doktor vedle mě nahlas přemýšlel. měl obvázanou nohu, o to jsem se postarala.
"Máme tu několik problémů, které se nakonec jistě spojí v jeden. Ten Taborg, jsem si tím jist, že to byl on, se sem nějak musel dostat. Bezpečnostní opatření jsou perfektní. Kolem pouti leží neviditelná čára, která pustí dovnitř jen ty s platnou vstupenkou. je tu i kasa, samozřejmě, tam si lidé vstupenky kupují, ale pak už můžou vycházet a vcházet jak chtějí. No a tenhle Taborg zřejmě vypojil čáru z provozu, aby mohl vejít dovnitř. Jak?
Málem tě shodil z klouzačky. Je nebezpečný a chce nás zabít. Jakmile vlezeme na nějakou atrakci, zaútočí. My ale chceme zjistit, proč je tak posedlý naší smrtí a jak se sem dostal. Takže co uděláme?"
Ne. To nemyslí vážně.
"Musíme se tam vrátit a on nás najde."
"Přesně."
"Ale vždyť nás zabije! Doktore, co když nás zabije?"
"Pak náš plán nevyšel."
A s těmito slovy otevřel dveře Tardis a pokynul mi, abych šla za ním.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ubauba Ubauba | 10. září 2014 v 15:06 | Reagovat

MOc hezká kapitola, obzvlášť ten konec... :D

2 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 10. září 2014 v 16:52 | Reagovat

[1]: Děkuju.

3 Irith Irith | Web | 10. září 2014 v 17:57 | Reagovat

Polly se také nejde přihlásit a ostatním rovněž ne. Někomu se to potom podařilo přes explorer. U nás teď všechno zveřejňuji já, protože mě to jde

4 Scrat Scrat | E-mail | Web | 11. září 2014 v 20:59 | Reagovat

[3]: Jo, je to tím prohlížečem, na google chrome to prostě nejde :/

Skvělá kaptola, proč jen vždy končí tak otevřeně? :D

5 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 12. září 2014 v 21:11 | Reagovat

[3]: Jo, mě to jde přes Firefox. explorer neuznávám. :)

[4]: Nechávám vás v napětí, abyste se vždycky těšili. *podlý pohled*

6 Anie Anie | Web | 14. září 2014 v 14:08 | Reagovat

Zase úžasná kapitola. Nejvíc se mi líbí konec. Moc se těším na další. Když tak čtu tvou kapitolovku, tak přemýšlím, že bych měla zapracovat na té svojí, ale škola mě vyčerpává a nedostává se mi času (vážně naléhavě potřebuji TARDIS :-D  ;-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama