Strop mizí. Před očima mi víří vzpomínky. Vidím ze sedla koně. Je to tak vysoko. Děda a táta mě drží za nohy. Vím, kdy to bylo. Najednou si vzpomenu na ten den, když jsem zahlédla tu černou látku. Byla pryč. Po tváři mi tečou slzy. Anežka. Veselá, vtipná. Z Ameriky. Tahle dívka mi moc chyběla. Zaženu tu myšlenku. Nevím, co se dělo, když jsem byla malá. To bych si přála prožít. Nebo alespoň vzpomínat. Před očima se mi vynoří fialový poník. Ten mi stojí na stole! Seděla jsem v autě. Vedle něj. Moc se změnil. Já taky. Nevím, kdy to bylo. Nevím, kde. Pamatuji si jen jeho, poníka a bonbóny. Byla to krásná cesta. Vzpomínky utváří život. Bez nich bychom žili jen tady, teď a ve snech. Před očima se mi objeví ta tvář. Je plná slz. Naproti hrají kluci fotbal. On nesmí. Ta nemoc... Jdu dovnitř a povídám si s ním. Jsem jediná. Snad to byl soucit. Snad. V mysli mi plyne těch šest let. Proč si pamatuji jen to smutné? Prolhanou lásku do posledních detailů? Co ty fotky z dětství? Proč mi nic neříkají? Přeji si to žít. To štěstí. Přeji si pamatovat si to. Kdybych si pamatovala každý smích i pláč, každé nadechnutí, každou minutu života, přála bych si tolik to žít? Zůstat dítětem? Kdybych to znala, nebyla bych smutná z toho, jak moc smutného tam je? Neměla bych snad slzy v očích? Co by znamenalo to krásné? Ležela bych na posteli a snad po sté si přehrávala nudný a obyčejný život. Neměla bych proč se ptát a proč objevovat. Nemohla bych snít o šťastném dětství. Život by byl cesta sněhovou vánící. A světlo by nebylo vidět. Všechno šťastné by se ztrácelo. Nevnímala bych to. Smutek by mě ovládl. Nebyla bych vděčná za hezké chvíle. Měla bych o jedno přání o jeden sen míň. A svět by byl o něco smutnější...

Trochu jsem se v tom ztratila, ale asi proto se to jmenuje šílený sen

Je to pěkné, má to takovou smutnou atmosféru, úplně musím s tou holčičkou soucítit. Povedlo se Ti to