Sára

24. srpna 2014 v 12:31 | Plačící anděl |  Vlastní tvorba
Tma.
Světlo.
Tma.
Blikající zářivky na stropě. Světlo.
Stojím přivázaná k něčemu hladkému a černému. Nevím, kde jsem. Je tu jen šedá místnost. Bez oken. U dveří stojí postava. Bílý plášť. Vydá se ke mně. Nemohu přemýšlet. Právě jsem se probudila. Nic necítím. Jen zmatení. Je to sen?
Dojde až ke mně. Má mysl se pomalu zotavuje z úleku. Přemýšlím jasněji. Kde jsem se tu vzala? Co tu dělám? Nemůžu se pohnout. Postava vytahuje nůž. Je dlouhý a leskne se. Modře. Krásná barva... Co se to se mnou děje? Potřebuji myslet. Myslet. Pokouším se promluvit.
"Co?" Na víc se nezmůžu. Je to šok.
"Sklapni." Zní to jako zasyčení. Uvědomuji si, že to vyšlo z úst člověka v bílé kápi. Nevidím mu do obličeje.
"Kde to jsme?"
"Říkám SKLAPNI!" Druhé slovo se odráží od stěn jako gumový míček. Vibruje mi v uších. Jsem zmrzlá strachy.
Byla jsem v posteli! Doma, a teď jsem najednou tady. Všímám si, že to, k čemu jsem přivázaná, je černý kvádr kamene. Lesknou se v něm fialové žíly. To mi ovšem nepomůže.
Muž, hádám, protože hlas ženy zní jinak, odloží nůž na zem. Trochu, ale jen trošičku mě to uklidní. Nechystá se mě zabít v příštích několika vteřinách. Mám ještě trochu času. Začínám se vzpouzet. Ocelová lana kolem mě mi to ale nedovolují, a navíc mi bolestivě rozedírají kůži. Nechávám toho.
Muž jde ke mně blíže. Jeho bledý prst se blíží k mému čelu. Dotkne se mě.
Prásk. Mám pocit, jako by se mi měla rozskočit hlava. Jako by mě skenoval. Chytne mě vztek. Nenávist k tomuhle příšernému stvoření. Strach opadá. Zařvu: "Přestaňte!"
Bolest povoluje. Muž se stáhne. Potichounku, skoro neslyšně si pro sebe zašeptá. "Ty se nám budeš velmi hodit."
Hodit na co? Prosím, ne! Co se mnou udělají? Jsem snad v nějaké továrně? Jsem experiment? Pokusná myš?
Bílá ruka se obtočí kolem nože. Zvedne ho. Ostří mám teď přímo před obličejem. Zabije mne. Je to jasné. Smrt. Vím to. Z očí se mi začnou kutálet slzy. Jsou horké. Pálí. Jedna mu skápne na hřbet ruky. Zasměje se a přiblíží nůž ještě více k mému čelu. Mlátím hlavou o kámen za sebou, jen abych se dostala od té zbraně dále. Přes oči mi spadne kadeř hnědých vlasů. Mých vlasů.
"Nebude to bolet," řekne. A bodne.
Opravdu to nebolí. Projede mnou sladký klid. Nic se neděje. Mám v čele nůž. A co?
Celým tělem se mi teď rozlévá teplo. To jak mnou projíždí chladná ocel. Vím to, ale nic to se mnou nedělá.
Muž si strká nůž do kapsy. Už není modrý. Je rudý od krve.
A tu se něco mění. Teplo chladne. Tam, u mého pravého ucha. Něco se děje. Jako kouř se něco rozlézá ve mně. Pluje to, šedivé a drsné. Obklopí to pravou půlku mého obličeje. Najednou na jedno oko nevidím. Teplo je pryč. Zpanikařím. Snažím se bojovat. Křičím. Ječím. Řvu. Temnota si ale vždycky najde cestu.
Pravá polovina mého těla už mi nepatří. A přesouvá se to na druhou. Sevře se mi žaludek. Srdce bije pomaleji. Druhá plíce se zmenší. Ústa a nos přestávají fungovat. Nemohu dýchat. Nemohu dýchat! V hlavě se mi zatemní. Myšlení je tak složité! Proměna už je skoro dokončena. Cítím to. Teď už nevidím nic. Kouř se šine po mé levé tváři, chytá pramínky vlasů a pálí je. Dostává se až k uchu. Vím to. Vím, že až tam dojde, zemřu. Jistojistě.
Vím, že jsem bojovala. Právě teď vím, že bojuji. Vím i to, že budu bojovat ze všech sil.
Budu bojovat. I když už jsem prohrála.

---
Na tohle opravdu potřebuji něčí názor. Tudíž vám předem děkuju za každý komentář. Mám v plánu napsat pokračování, ale nejsem si jistá, jestli je to dobré.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 24. srpna 2014 v 15:43 | Reagovat

Co jsem říkala?
Přečtu si povídku a zůstanu nevěřícně zírat. Je to... geniální. Jen jsem to tak trošku hodně nepochopila (klid, to je u mě stálý stav)....
Strašně se mi líbí ten začátek.

2 chlapeček s plynovou maskou chlapeček s plynovou maskou | 24. srpna 2014 v 17:49 | Reagovat

Je to úžasný! Napiš pokračování. Třeba to víc pochopím. :-D

3 Scrat Scrat | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 19:34 | Reagovat

Je to děsivé, ale velmi zajímavé. Určitě piš dál, zajímá mě, co s ní udělají. :-)
Jenom, píše se to "sklapni" myslím :-)

4 Polly Polly | Web | 25. srpna 2014 v 21:53 | Reagovat

Jo, napiš pokračování, prosím :-D Strašně mě  zajímá, jak to bude dál :-)

5 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 26. srpna 2014 v 11:05 | Reagovat

[1]: [2]: [3]: [4]: : Děkuju vám všem, pokračování určitě napíšu. Jsem ráda, že se to někomu líbí (a nejenom někomu, líbí se to čtyřem skvělým blogerkám, to už je něco :D), myslela jsem, že to bude až moc kýčovité kvůli těm krátkým větám.
Jestli jste to nepochopily, ani se vám nedivím. Prostě se probudila, neví kde je, přijde k ní chlápek, rozřízne jí vejpůl ( :-! ), jí to překvapivě nebolí a pak se v něco promění. V co-to se dozvíte příště. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama