Blížící se Stín 4

30. srpna 2014 v 13:25 | Plačící anděl |  Fanfiction
S touhle částí tak spokojená nejsem. Jsem si vědoma toho, že nepíšu nijak skvěle, ale nemám možnosti se zlepšovat, protože postrádám kritiku. :(
Ovšem tak špatný tenhle příběh zase není, takže se pusťte do čtení příběhu o Doktorovi a Leie a o nebezpečí, které na ně číhá na planetě Kochab v zábavním parku. Předchozí díly naleznete tady: 1 2 3


Přemluvila jsem Doktora, aby se mnou šel na Dálekovo oko. Cestou mi koupil nějakou specialitu planety Kochab. Bylo to zabalené v obalu a tak jsem ho začala otevírat.
"Ne, nedělej to," radil mi.
"Proč?" zatvářila jsem se zmateně. Když mi to dal, tak proč nechce, abych to jedla?
"Věř mi, bude ti to chutnat, ale vypadá to divně. Když to otevřeš ve tmě ve strašidelném hradě, neuvidíš to a nebudeš se zabývat tím, jak to vypadá."
"Já se nenechávám ovlivnit vzhledem," řekla jsem vzdorně a Doktor se usmál. "Fajn. Ale pak mi nevyčítej, že jsem tě nevaroval."
A tak jsem roztrhla barevný obal. Vykouklo na mě něco, co vypadalo jako lidský orgán na tyčce. "Fůj! Co to je? Neříkej mi, že tohle se jí?"
Doktor se upřímně rozesmál. "No tak vidíš." A k mému němému úžasu si uždíbl kousek té věci a strčil si ji do pusy. "Mňam. ochutnej."
"Nikdy v životě."
"To je tvoje první a poslední šance to sníst. Jinak si to vezmu já, protože je to vážně jedno z nejlepších jídel, co jsem kdy jedl."
"No jo, no," vzdychla jsem a sebrala všechnu odvahu a uloupla si kousek toho hnusu. Mělo to červenou barvu a když jsem se toho dotkla, rosolovitě se to zatřáslo. Strčila jsem si ten ždibeček do pusy. Po jazyku se mi rozplynula taková sladkoslaná chuť. Ne ale sladkoslaná jako sladký popcorn, ze kterého se mi dělá zle. Tohle bylo tak lahodné...
"Co jsem říkal?"
"Je to super!"
To už jsme došli až k Dálekovu oku. Byla to černá, do šíře roztáhlá stavba. Neměla žádná okna a jediný vchod byla modrá kulovitá věc na stopce, v průměru velká jako dospělý muž, do které se zajíždělo ve speciálních vozíčcích.
"To je hrozně podobný atrakcím na Matějský pouti," řekla jsem.
"Matějská pouť? To je kde?" zeptal se se zájmem Doktor.
"V Praze."
"V Praze? A to je kde?"
"Vždyť jsem tě tam potkala! To s tou tramvají, jak jsi jí zastavil a tak."
"To byla Praha? Já myslel, že jsme ve Vídni," Doktor nasadil zklamaný výraz.
Musela jsem se smát. "Dálek čeká," podotkla jsem pak, když se Doktor na nějakou chvíli zamyslel a koukal někam za obzor.
"Co? Dálek? Kde?" Trhl sebou a vykulil oči.
"Pojď," dotáhla jsem ho ke kase. Opět jsme použili psychopapír. Žena za okénkem nám řekla, že se máme posadit do vozíčku. Tak jsme taky udělali.
Na rozdíl od pozemských sedaček v pouťových vozíčcích byly tyhle vypolstrované a měkoučké. Jakmile jsme se usadili (já jsem ještě pořád držela tu strašně dobrou věc), vozík se s námi rozjel vstříc velkému, modrému Dálekovu oku.
Světlo nás pohltilo, ale naštěstí jsme měli ony brýle proti Kochabskému slunci, takže nám nijak neublížilo. Potom jsme najednou vjeli do úplné tmy.
"Sundej si brýle," řekl Doktor potichounku. Udělala jsem to a hned se všechno kolem trochu rozjasnilo. Jeli jsme, občas jsem zahlédla obrysy nějakých kabelů. Sem tam něco zašustilo, ale jinak tu panovalo hluboké ticho. Takové to ticho, co člověka pohltí, ticho, které člověk cítí, jako kdyby na něj řvalo.
"Jak to, že nás ještě nic nevylekalo?" zeptala jsem se po deseti minutách jízdy.
"Nevím," odvětil Doktor. "Možná je Dálekovo oko založené na jiných principech strachu než pozemské trakce na poutích."
Jeli jsme ještě kousek dál. Docela jsem se nudila, protože se opravdu vůbec nic nedělo. Vžžž, vrněla kolečka vozíku.
"Máš ještě to jídlo na tyčce?" zeptal se pak otráveně Doktor.
Podala jsem mu to. A pak se vozík stočil do zatáčky a řítil se z kopce dolů. Ječela jsem. "Doktore! Doktore! Co to je?!"
Žádná odpověď, jen vítr kolem uší. Netrvalo to však dlouho a brzy jsme zpomalili. Dál už jsme se zase šinuli tmou.
"To je všechno?"
"Asi ano."
"Fakt super. Ještě že jsme za to neplatili a ukázali psycho-áááá!" Zařvala jsem. Něco do nás totiž vrazilo. Cítila jsem to na kůži. Tvrdé dlouhé chlupy. Něco spadlo na zem. Vozík se zastavil. Rozsvítilo se modré světýlko a ozvalo se bzučení. Doktor něco dělal sonickým šroubovákem.
"Leio, jsi v pořádku?" ptal se přitom.
"Jo," pípla jsem. "Ta věc se mě dotkla. Bylo to chlupatý."
"Teď mě napadá," zamumlal Doktor, ale dál zřejmě pokračoval jen ve svých myšlenkách.
Tu se rozzářila malá žárovička na stropě. V jejím bledém sporém světle jsem uviděla koleje, po kterých jsme přijeli a chodbu. Všude kolem se po stěnách jako psí víno rozlézaly červené, šedé a zelené kabely. Když jsem se víc rozkoukala, uviděla jsem sliz tyrkysové barvy, přilepený úplně na všem.
"Ten sliz je asi součást atrakce," přemýšlel Doktor a vylezl z vozíčku, strkaje si sonický šroubovák do kapsy. Také jsem vystoupila, i když zdráhavě. "Doktore, myslíš, že to tu ještě je? Ta chlupatá příšera?" Neodpověděl. Přišel ke stěně a dotkl se slizu. Přičichl k němu. Pak si olízl prst.
"Blé," vyplázl jazyk. "Přesně jak jsem předpokládal. Ten sliz má svítit. Vidíš támhle v zatáčce ten trčící kabel?" Ukázal směrem, odkud jsme přijeli.
Zahleděla jsem se tam a opravdu tam nějaký byl. Doktor dál pokračoval vě věci, kterou dělá často a s oblibou. Mluvil: "Vsadím se, že když jsme kolem jeli, měl vypadnout nebo tak něco. Sliz má svítit. A kdybychom to tady prozkoumali, určitě najdeme ještě mnoho dalších věcí, které mají navodit děsivou atmosféru. Máme být uvnitř Dáleka. Jenže tam není jen samá tma a ticho. Máš nějakou teorii, Leio?"
"Někdo to všechno vypnul."
"Přesně. A ten někdo o nás před chvilkou zakopl, jestli se nemýlím. Takže tu ještě bude..." A posvítil sonickým šroubovákem do chodby před námi.
Než jsem si stačila něčeho všimnout, vyřítilo se odtamtud monstrum asi dva metry vysoké, černé a chlupaté a vrhlo se to na Doktora.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Scrat Scrat | E-mail | Web | 30. srpna 2014 v 16:05 | Reagovat

V takové napínavé chvíli! O_O Rychle další! :D Jinak, říkala jsi, že chceš kritiku, jenže mě se ta povídka líbí a nemám k ní moc co vytknout. Snad jen máš tam překlep: pozemské atrakce místo pozemské trakce :-)

2 kaja & sofi kaja & sofi | Web | 30. srpna 2014 v 19:15 | Reagovat

Ahoj nechcela by si spriateliť blogy ? :)

3 Ubauba Ubauba | 31. srpna 2014 v 11:00 | Reagovat

Úžasná povídka. Nedá se tomu nic vytknout. To s tou Vídní mě fakt dostalo...

4 Anie Anie | Web | 1. září 2014 v 16:45 | Reagovat

No k tomuhle nemůžu říct nic než: "Úžasné a úžasně napínavé!" Na další část se moc těším ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama