Blížící se Stín 3

27. srpna 2014 v 20:07 | Plačící anděl |  Fanfiction
Na povzbuzení jedné uživatelky na Wattpadu jsem se začala víc věnovat téhle povídce, takže to teď asi bude to hlavní, co budu přidávat. :)
Vyrobila jsem poměrně amatérský banner, takže kdybyste mě chtěli podpořit a čtete tuhle povídku, můžete si ho dát na svůj blog.
povídka je pod perexem



Hned jak mě Doktor pustil, vypískla jsem. "Doktore, půjdeme do toho Dáleka?" Ale to už mě táhl za ruku k té obří klouzačce. Běžela jsem za ním.
U kasy seděla příšera podobná té paní předtím, akorát to byl asi muž. Doktor mu zase ukázal psychopapír a oba zopakovali frázi s šachovým zápasem. "Doktore, co to má být s těma šachama a tak?" zeptala jsem se ho, když jsme stoupali výtahem vzůru na vrchol klouzačky. Výtah byl prosklený a kulatý, takže mi připadalo, že se vznášíme v bublině.
"To je kontrolní heslo," odpověděl Doktor.
"Proč? Vždyť stačí vstupenky."
"To je právě to. Vstupenku si koupí každý, nebo se proplíží jinudy. Tohle je heslo, které znají jen některé rasy. Nedávno se tu odehrálo několik nepěkných věcí, nějaká napadení a tak. Vždycky to byly příslušníci Taborgů. To jsou takoví masití chlapíci s černou kůží. Protože jsou lehko podplatitelní, používali se hodně ve válkách. Teď se už ale jen málokdy nechají naverbovat."
"Aha," odvětila jsem, protože jsem nevěděla, co jiného říct.
"Asi bych tě ho měl naučit, abys mohla chodit po areálu."
"Dobře."
Celý zbytek cesty nahoru mě Doktor učil. Mám dobrou paměť, takže mi to šlo docela dobře. Vždycky jsem se ale zasekla u té příšerné vědmy.
"Ilonská vědma vyhrála šachový turnaj."
"Ne ilonská, Inlonská."
"Inlonská."
"Jo."
"Inlomská."
"To je jedno, prostě něco řekneš," povzdychl si Doktor. A pak jsme vyjeli nahoru.
Vystoupili jsme z bubliny na (doufejme) pevnou podlahu. Pod námi se rozprostírala pouť plná barev a blikajících světýlek. byla až moc podobná té naší. Najednou mě na chvíli napadlo, jestli se ještě vrátím domů. Co když se mi na cestách s Doktorem tak zalíbí, že nebudu chtít zpět? Nebo co když někde zůstanu? Co když za dobu mé nepřítomnosti Dálekové rozbombardují celou Prahu?
Radši jsem toho nechala a podívala se na skluzavku. Byla v ní voda.
"Doktore, já se nechci namočit."
"Neboj, to je speciálně upravená látka. Nenamočí tě, ale pojedeš rychleji."
"Rychleji?" Začala jsem se bát. "Jak rychleji? A kam vlastně dopadnu?"
"Do bazénu, neboj. A nenamočíš se."
Trochu mě to uklidnilo, ale jen trošičku.
"Budeš se kochat výhledem, nebo pojedeš?" tázal se Doktor s úšklebkem.
"Pojedeš první?" vymáčkla jsem ze sebe.
"Neměj strach, nic se ti nestane," posadil se na klouzačku a odrazil se. Zmizel mi z očí jako blesk. k uším mi dolehl výkřik: "Allons-y!" a už byl pryč.
Uslyšela jsem kovový zvuk. Otočila jsem se. Za mnou vystupovala z výtahu rodinka Adiposů. Dětí mohlo být tak deset. Vypadaly strašně roztomile a pištěly. Jejich maminka obrátila svůj pohled na mě a pravila: "Mohla bys už jet?"
"Samozřejmě," odsekla jsem a sedla si na začátek klouzačky.
Bylo to tak vysoko! Co když vypadnu? napadlo mě, ale sebrala jsem všechnu odvahu a odrazila se.
VŽUUUM! To je rychlost, říkala jsem si. Projela mnou vlna nadšených pocitů. Neubránila jsem se zaječení. Super!
Jela jsem neuvěřitelnou rychlostí. Když jsem byla podle mého odhadu v druhé třetině, spatřila jsem před sebou sešup, prudký kopec dolů. Hrklo ve mně. Co když opravdu vypadnu? Zatím se cesta zdála bezpečná, ale co když je proud vody tak silný, že mě strhne pryč z koryta?
Už jsem najížděla na začátek sešupu. Zeshora viděla tu hloubku. Vlny, narážející o boky skluzavky. A tu přede mnou něco zasvištělo.
Strašně jsem se lekla. Z úst se mi vydral výkřik, já se zhoupla a -
překotila. Jedna noha mi vypadla z koryta, ale já jsem pořád jela. Uslyšela jsem Doktorův hlas jak volá: "Drž se Leio!" Neměla jsem sílu odpovědět. Řítila jsem se dolů jako raketa a čekala, až si rozbiju hlavu nebo zlámu všechny končetiny.
Naštěstí nebyl sešup tak dlouhý a na jeho konci mě něco lehce zpomalilo. Měla jsem tolik duchapřítomnosti, abych zandala nohu zpátky do koryta. Snažila jsem se uklidnit, zatím co jsem dojížděla poslední čtvrtinu. Na konci jsem pomalinku vklouzla do bazénu a pak už jsem se úplně suchá škrábala ven.
U schůdek ven z vody na mě čekal Doktor. "Jsi v pořádku?" ptal se starostlivě.
"Jo, jsem," rozesmála jsem se. Srce mi konečně přestalo bušit jako o závod. "Co byla ta věc, která proletěla kolem mě? Viděls' to odsud?"
"Ne moc jasně. Bylo to asi dva metry velké a černé, ale prohnalo se to tak rychle, že to asi nikdo neviděl. Mohli bychom se mrknout do bezpečnostních záznamů, jestli teda nějaké mají. Hádám že ano, vzhledem k těm incidentům..." tvářil se ustaraně.
"Neřeš," mávla jsem rukou. "Třeba to byl jen nějaký velký pták. Copak aspoň jednou nemůžeš přestat dělat si starosti? Třeba tu tentokrát nebudou žádné záhady a příšery," usmála jsem se, snažíc se, aby to vyznělo povzbudivě.
"Asi máš pravdu," uznal Doktor a taky se usmál. Ovšem něco pochmurného v jeho výrazu přece jen zůstalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Z Z | E-mail | Web | 27. srpna 2014 v 20:20 | Reagovat

Miluju Doktora :D :3
A miluju tvoje povídky :)

koukni se ke mě na blog, pokud se ti u mě bude líbit, odebírej! :)
styleandmacarons.blogspot.com

2 Anie Anie | Web | 28. srpna 2014 v 12:22 | Reagovat

Asi tuším, co byla ta černá věc, ale přeci jen se chci nechat překvapit ;-). Zase pěkná část, banner je náhodou pěkný, dám si ho na blog ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama