Připadali jste si někdy jako ošklivé káčátko? Možná, že to trochu posunuje smysl té pohádky, ale já ano. Je to takový ten pocit, když ostatní jsou lepší než vy. Jasně, není to tak, každý máme své chyby a své klady. Jenže občas (například v pubertě - jak já to slovo nesnáším) má člověk prostě krizi, depresi a připadá si neschopný. Méněcenný. Že si nezaslouží bavit se s tak skvělými lidmi, kteří jsou kolem něj a kteří se zdají tak dokonalí!
Samozřejmě dříve nebo později ten člověk musí poznat, že je to blbost. Přátelství si nejde zasloužit. Přátelé jsou tu od toho, aby nás měli rádi a bavili se s námi a drželi nás, když nám není dobře. Přátelé by nás neměli soudit. Ne kvůli tomu, za co nemůžeme, za vzhled, schopnosti. A když to dělají příliš často, nemyslím, že to jsou opravdoví přátelé. Kamarádi by vás měli buď ve věcech podporovat, a nebo říct, že si nemyslí, že to, co děláte, je správné. Rozhodně by ale neměli dělat neviditelné náznaky a skrývajíce se v anonymitě člověka urážlivě popohánět. Mají nám pomoci, když rodina, partneři, známí, nebo dokonce občejní lidé nejsou na naší straně. Tak by to mělo být. Ale není to tak vždycky.
Ošklivá káčátka se najdou všude. Ošklivá v pohledu jak svém, tak i okolním pohledu. Šikana. Když máte kamarády, tahle úloha není tak zničující. Když ale přátelé poleví, nebo se ukáže, že přátelé nikdy nebyli, co dělat pak?
Labuť. Najít tu labuť v sobě a zjistit, co vám vyhovuje. Jestli to utrpení přežijete a utlumíte, nebo jestli těm dokonalým, hezkým káčátkům nakopete zadky. A někdy je prostě třeba odejít. Sejde z očí, sejde z mysli. Ztratíte se a bude pokoj. Můžete najít hejno labutí a připojit se. Chce to jen kuráž vydat se do světa. Hodně štěstí, káčátka.
