Neočekávané setkání

26. dubna 2014 v 19:42 | Plačící anděl |  Fanfiction
Rozhodla jsem se po delší době napsat povídku do challenge/projektu od Scrat. Challenge se jmenuje One day with one Doctor. Byla bych ráda, kdybyste mi napsali o mém stylu psaní něco do komentářů, potěší mě to a pak svoje psaní ještě zlepším. :)
---
Seděla jsem na židli. Venku bylo ošklivo - teploměr ukazoval asi třicet stupňů, sluníčko pálilo a bylo strašné sucho. Nevylezla jsem ven celý den, jen jsem tak posedávala, jedla, pila a sledovala seriály. Mezi nimi byl i můj nejmilejší seriál Doctor Who. Právě jsem přerovnávala titulky a uvažovala, jestli si je spíš neodeberu a nebudu koukat jen v angličtině, když tu mě přemohla žízeň. Rychle jsem tedy vstala a utíkala do kuchyně.
Voda proudem stékala do vysoké skleničky. Přes její hukot jsem něco zaslechla. Znělo to tak přerývaně... Tardis! To je přistávání Tardis! Video se asi muselo spustit samo od sebe...
Okamžitě vypnout vodu a běžet do pokoje. Podívat se na obrazovku - "Co?"
Seriál byl stále stoplý tak, jak jsem ho zanechala. Ale zvuk Tardis zněl dál. Tu se kolem mě začalo něco zhmotňovat. Ne! Ano! To nemůže být pravda, prostě nemůže!

Doktor přistává a zřejmě nevědomky mě nabírá do svého úžasného stroje. Jaký Doktor to asi bude? A není to spíš jen žert? Určitě to je žert. Sen, nebo tak něco. Ale přece...
Zvuk ustal. To důvěrně známé sípání a přerývané skučený zadrhlých brzd, nebo co. Bylo pryč. A já stála uvnitř. Veprostřed řídící panel, zdi složené z jednotlivých plátů, ke stropu od podlahy pokroucené sloupy. Výběr se nám tím omezil na dva Doktory. Devátého, a desátého. Co když je to ale nějaká fanouškovská akce?
Sloup řídícího panelu, taková tlustá průhledná trubice Doktora zakrývala. Podle dusotu jsem slyšela, že běží ke dveřím. Otevřel je a ony se za ním zabouchly. Ani jsem se nestačila podívat, jak vypadal. Zůstala jsem v Tardis sama. Kde je společnice? Rose? Martha? Donna?
Neváhala jsem a vyběhla z té velkolepé dřevěné budky ven.
Stál tam, v našem skromném bytě. Nejdřív zády ke mně, pak se ale otočil. Desátý.
Koho jiného bych asi mohla potkat?
Jako vždy měl na sobě ten hnědý kabát, jaký bych si hrozně přála. A modré sako. Takže už je po Rose. Možná něž potkal Marthu. Možná už ztratil Donnu. každopádně, stál v mém pokoji, s jeho divnými skvělými vlasy a udiveným výrazem v hnědých očích. Někteří lidé by mu prostě řekli: "Čau". Jiní by utekli. Někteří by mu možná za něco dali facku a jiní by ho nejraději políbili. Já jsem prostě udivením zůstala stát.
"Ahoj," vzpamatoval se rychle a nasadil mě tak známý úsměv. "Hello," prohlásila jsem, než jsem si stačila uvědomit, že Tardis vyřeší všechny problémy s překládáním, a že mě vlastně také pozdravil česky. "Totiž a-ahoj."
"Měl jsem být na Appallapuchie," zamumlal si pro sebe a rozhlédl se. "Ty tu bydlíš?"
"Jo," odvětila jsem. A pak jsem dodala: "Doktore."
Vykulil na mě oči. "Znáš mě z mé budoucnosti? Jako to bylo se Sally Sparrowovou?"
"Ne. Víš, tady na Zemi o tobě máme seriál."
"Cože? To není možné!" Rozběhl se k Tardis, rozrazil její dveře tak prudce, až hlasitě zaprotestovala a začal něco mačkat na ovládacím panelu. "To není možné," opakoval. Rozběhla jsem se za ním.
"Myslíš že jsi-" přikývl.
"V paralelním vesmíru!" vyhrkli jsme oba najednou.
"Ale průchod do paralelních vesmírů byl uzavřen," protestuji.
"Přesně tak. Víš o mě vážně všechno?"
"Skoro!" ušklíbla jsem se a oběšla řídící pult Tardis. "Víš... " chtěla jsem se ho zeptat, o jakou společnici naposledy přišel.
"No?" opáčil, nespouštěje oči z pohyblivé obrazovky.
"Martha."
Obrátil se na mě rychlostí blesku. Po tváři se mu mihl stín. "Co je s Marthou?"
"Takže už jsi jí potkal?"
"A už odešla. Chudák. Byla to moje vina..."
Až teď jsem si uvědomila, že to není žádný fanoušek, ani sen. Ten výraz, ten pocit v Doktorově tváři byl příliš opravdový.
"A Donna?" "Co? Potkám ji snad ještě někdy? Tehdy o Vánocích vypadala tak-" zarazil se. To prostě není možné, říkám si. Opravdový Doktor. Tardis v mém pokoji. Zatočila se mi hlava a už se mi zavíraly oči, jako bych se měla propadnout do mdlob.
Doktor mě ale zachtil a posadil mě do křesla. Pak se dál věnoval svým výzkumům. Při tom si něco mumlal.
Po chvíli promluvil: "Vypadá to, že jsem se nějakou trhlinou dostal do paralelního světa, kde neexistuji, kde jsem jen postava v seriálu, ale ten seriál popisuje můj život bez sebemenších odchylek. Kdy ten váš seriál začal?"
Jako správný Whovian jsem samozřejmě rychle odpověděla, přesto, že se mi pořád malilinko motala hlava.
"Přece 1963."
Doktor se zatvářil, jako by se tím potvrdily jeho teorie. "To byl rok, kdy jsem se poprvé ukázal lidem. Sedí to. Barbara a Ian, jsou tam? V seriálu?"
"Jo."
Zhroutil se do křesla vedle mě. Rukávem si otřel čelo, jako by se snažil setřít všechnu tíhu posledních chvil. Kdo ví, co tu na něj čeká, a jestli se dokáže dostat zpět.
"Jak se vlastně jmenuješ?"
Odpověděla jsem slovem, které si nechávám na seznámení s novými lidmi. Nechci, aby mne oslovovali pravým jménem. Je moc obyčejné. "Leia." Néé, vůbec není podle princezny Leii ze Star Wars.
"Hvězdné Války," vzdychl Doktor. Náš svět asi není tak odlišný od jeho.
Chvíli jsme tam jen tak seděli. Skoro jsem cítila, jak to tomu prapodivnému mimozemšťanovi šrotuje v hlavě rychlostí větší než světlo. Já jsem také přemýšlela. Docela filozoficky.
"To nejde," prohlásil pak najednou a vyřítil se ven. Oh, come on! Prostě na mě nemůže počkat, nebo aspoň říct, co má v plánu. Prostě odběhne. Kosmonaut jeden! Běžela jsem za ním.
Přehraboval se na mém stole. Jako kdyby se nic nedělo, prostě bral roztříhané papíry a házel je na podlahu. Pastelky ocucal, a pak je vrátil zpět do hrníčku. Dopil zbytek čaje z hrnku, ale pak obsah zase vyplivl zpět. "Co v tom u všech Daleků bylo?" kuckal.
"Čaj," odpověděla jsem chladně, ale měla jsem co dělat, abych se nerozesmála.
"Asi dost starý."
"Tak trochu."
"Podle chuti asi tak... počkej... čtyři dny, dvě hodiny a pět minut."
Ohromeně jsem na něj zírala. Byl snad ještě víc doktorovštější, než ho v seriálu popisují. A trošinku jako Sherlock Holmes.
"Fajn, co tu vlastně děláš, na mým stole. Předpokládám," koukla jsem se na tu spoušť, co nadělal, "že neuklízíš."
"Hledám nějakou věc." Zvláštní. Slyšela jsem "nějakou věc", ale jako by v pozadí byl hlas s mírným skotským přízvukem, ketrý mumlal: "stuff..." Jsem moc zblblá.
"Nějak konkrétněji?"
"To nepochopíš. Je to komplikované."
"Chci to vědět. Celý tvůj život sleduji. Myslíš, že jsem nic nepochytila?"
"OK. Hledám rationický locus do pekunitního rera."
"Co?"
"Hraju si s latinou. Prostě dimenzní průchod do kapesního vesmíru," mrkl na mě.
"Ty myslíš, že je tu někde schován kapesní vesmír?"
"Ne. Myslím, že jsme v kapesním vesmíru. Malý vesmíreček, připlácnutý na ten reálný. Není to vlastně tak, ale pomůže ti to." Jako bych nevěděla z dílu Hide, co to je. Ale nechala jsem ho mluvit. Líbilo se mi to.
"Musíme být v kapesním vesmíru, protože je prostě nemožné, abychom byli v paralelním k tomu mému. To nedává smysl. Takže, až najdeme ten vchod, vlezeme ven a zjistíme, co se tu děje. Předpokládám ovšem, že až tohle malé dobrodružství skončí, ty-" zarazil se. Ne, ať mi to nedělá. Prosím.
"Co já?"
"Nic. Prostě, však víš." Chtěla jsem, aby se mi podíval do očí a potvrdil tím, že slovem ty opravdu nemyslel nic. Protože tohle Doktor dělá. Zatajuje a lže, aby ochránil. Aby neprozradil to, co má být skryto. Dělal to pořád a dělat to bude. Vždycky mi to přišlo šlechetné, ale teď se mě to dotklo.
Odvrátil se a zřejmě předstíral, že dál zkoumá. Nechala jsem ho. Urazila jsem se, a nejvíc mě štvalo, že jsem měla vědět, že se tohle stane. A tak jsem se zabavovala zkoumáním Tardis.
"Leio?" zavolal na mě známý hlas.
"No?" odpověděla jsem, vydajíc se za Doktorem.
"Našel jsem to."
"Bez sonického šroubováku?"
"Ten východ z kapesního vesmíru nenajde. Ani vchod do něj."
"OK. Takže, co uděláš?"
"Budu muset odejít."
Otevřela jsem pusu. "Já-chtěla bych cestovat s tebou, jestli můžu."
Usmál se. "Opravdu? To by sis přála?" Než jsem však stačila odpovědět, přistoupil ke mně. Byl o moc vyšší, víc, než můj táta. "Teď musíš být hodně silná."
Zatvářila jsem se nechápavě. Položil mi ruce na ramena. "Leio, ty se mnou cestovat nemůžeš."
"Jakto?"
"Tenhle kapesní vesmír byl vytvořen, abych v něm zůstal. Samozřejmě to byl dost neumělý pokus, vyřešil jsem to celkem rychle, ale pokud tohle je nějaký druh pasti, nebo věc, co mě má zdržet či naštvat, nebo snad rozesmutnit..."
"Tak já..." začínalo mi to pomaličku, jako když se lenochod plazí po chodníku, docházet.
"Je mi to moc, moc líto. Jsi jen výtvor. Přelud. Nic. Nejsi vůbec živá."
Vysmekla jsem se mu. "Ne! Ne! To nemůže být pravda! Nemůže! Lžeš! Jsem živá, jsem člověk! Vždyť se mě dotýkáš! Jsem hmotná, myslím, cítím. Nemůžu bejt přelud."
"Promiň. Teď musím jít. Až to zmizí-nebude to bolet."
"Co nebude bolet? Doktore, jsem ještě moc malá! jsem ještě dítě. Nenech mě tu."
S rychlou omluvou mě objal a naskočil do Tardis. Chvíli tam byl a já myslela, že už odletí. Pak ale naposledy otevřel dveře, povzbudivě se usmál a řekl: "Nechci ti dávat falešnou naději," jeho úsměv pohasl, "ale možná se mohu mýlit. Mysli na to, až budu odlétat." Předchozí úsměv jsem mu opětovala, a on, zřejmě spokojen, zavřel dveře. Já jsem ael naprosto přesně věděla, ž jenom nechtěl, abych umírala smutná. Tohle je jeho styl. A já umírat smutná nechci.
Zvuk Tardis zaplnil celoumístnost. Zpod mé postele vyletěl zaltý paprsek, který Doktor našel a napojil se na něj, a táhl Tardis ven. Ven z neexistujícího světa. A pak všechno zbělelo.
---
Kdybyste něco nepochopili, ptejte se. Mám v hlavě jakési pokračování, ale jen pokud budete chtít, ho napíšu.
A díky ti, Scrat, která jsi mi dala podnět k napsání této povídky. Tvůj projekt je super!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Scrat Scrat | E-mail | Web | 12. května 2014 v 8:11 | Reagovat

To je krása, škoda jen, že je to tak smutné :,(

2 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 12. května 2014 v 8:58 | Reagovat

[1]: Díky! Nějak se mi zachtělo napsat smutnou povídku. Ale nevyjdu z toho zase tak špatně, přemýšlím totiž o pokračování. :-P

3 Moon girl Moon girl | E-mail | Web | 20. června 2014 v 17:07 | Reagovat

Ta povídka mě úplně vtáhla a četla jsem to jedním dechem. ;-) Fakt, moc hezky napsané. I když ten seriál vůbec nesleduju, i tak se mi to líbilo. :-)

4 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 20. června 2014 v 22:09 | Reagovat

[3]: Díky. To mě těší. :-)

5 Anie Anie | Web | 15. září 2014 v 16:54 | Reagovat

Krásné a ten smutný konec byl úžasný, sice to čtu až po tom, co jsem přečetla část Blížícího se stínu, ale přesto byl pro mě ten konec dojemný. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama