Andělé na Andělu 2

10. března 2014 v 18:17 | Plačící anděl |  Fanfiction
Omlouvám se za nepřítomnost. :) Přináším druhou a poslední část Andělů. A tuhle je odkaz na první část.

"Jonáši, opravdu jsi cvok," prohlásila Helena panovačně.
Jonáš si povzdychl. "Proč mi nevěříš? Je to přece všechno docela jasný ne?"
"Jediný, co je na tomhle jasnýho, je, že nepatříš do normální školy."
Jonáš se hodně, ale hodně dopálil. Tváře mu zrudly do jasné červeně. Prohrábl si vlasy. Má riskovat, nebo ne? Mohli by oba zemřít... Nakonec se rozhodl.


"Heleno, teď mě poslouchej. Ještě chviličku tu vydrž, a já ti předložím ten nejlepší důkaz, jaký můžeš dostat."
Helena se na něj podívala s podezřením ve tváři. Vylákal mě sem, aby mi něco udělal, napadlo ji, ale nahlas nic neřekla. Rozhodla se, že bude projednou trpělivější.
"Turisti už si nás nevšímají," vrhl pohled za své rameno, kde se Japonci zase pustili do nepřetržitého hovoru. "Takže, až řeknu teď, mrkneme oba naráz. Musí to být ale jen chvilička, jen chvilka. Jinak jsme oba v háji."
Helena na Jonáše dál pohrdavě civěla. "Fajn," utrousila a zamávala svými řasami.
Jonáš si na chvíli pomyslel, že zase tak ošklivá není, ale rychle tuto myšlenku zase vyhnal z hlavy a soustředil se na svůj těžký úkol.
"Dobře. Takže až řeknu teď. Raz, dva, tři, TEĎ!"
Oba naráz mrkli. Bylo to jen na zlomek vteřinky, ale to stačilo.
Anděl se posunul. Stál teď asi dva metry od původního místa a už si tvář nezakrýval. Místo toho na ně civěl prázdnýma, šedýma očima.
Chvíli nic, ale potom Helena strašlivě zaječela. Jekot se nesl ulicemi a ztišil všechno kolem. Byl to řev čiré hrůzy, hrůzy z něčeho nemožného. I Jonáše, který to čekal, Helenin řev zaskočil.
Po děsivé chvíli ticha se k nim rozběhlo několik Japonců. Oba spolužáci jim vůbec nerozuměli, a stejně věnovali pozornost andělovi, který se najednou zdál nejvíce živý ze všech přítomných. Jonáše hrozně svádělo se mu podívat do očí, ale překonal to a upíral pohled na jeho nohy. Helena sledovala andělovy dlouhé prsty s ostrými drápy.
V tom jeden Japonec na něco ukázal a ostatní se tam podívali. Jonáš pověřil Helenu, aby dál sledovala anděla, a sám se taky podíval. To, co tam stálo, ho neskutečně vyděsilo. Další anděl.
"Heleno?"
"No?"
"Je tu další."
"Ne!" špitla Jonášova spolužačka vyděšeně.
Chlapec se otočil na nového příchozího a ujal se svého úkolu-nespustit ho z očí. Tak tedy dva kamarádi stáli zády k sobě a pozorovali živoucí sochy... Japonci jim v tom docela pomáhali-chodili k andělům, šahali na ně a fotili si je, takže mohli chlapec a dívka někdy na chvilku zavřít oči.
Oba usilovně přemýšleli, co dělat. Napadaly je různé možnosti, ale všechny byly buď strašně nebezpečné, nebo úplně nerealizovatelné.
Kolem dvou dětí jako by se zastavil čas. Nic nevnímaly, jen své oči a anděla. Zdálo se to jako minuty, a zároveň jako léta. Jako kdyby tenhle moment nikdy neměl skončit. Japonci se chystali k odchodu.
Tu si Jonáš vzpomněl na rodiče! Měl být asi před půlhodinou doma! Není to sice moc, ale stejně se po něm budou schánět. Jak to že ještě nevolali?
Pak si vzpomněl. Má celou dobu vypnutý zvuk. Vytáhl tedy mobil z kapsy a-
"Jon-Jonáši?"
Bylo to sotva slyšitelné. Na hranici absolutního ticha a tichého šepotu. A pocházelo to zezadu.
Jonáš si nejdřív vůbec nic neuvědomil. Nevšiml si toho hlasu, a chtěl pokračovat v činnosti. Pak mu ale něco řeklo, že před chvílí přece něco zaslechl, ne?
A tak se otočil. Za ním byla jen Helena. Otočil se zpět. Počítal s tím, že se anděl pohne. On však dál stál na místě.
Jonáš ho začal znovu sledovat.
"Jonáši! Jonáši!"
Tentokrát to bylo hlasitější. Jonáš využil příhodné chvíle, kdy si sochu, kterou měl na starosti, začali prohlížet náhodní kolemjdoucí, a otočil se.
Jen Helena. Nikdo víc. A Helena by přece-
Teď mu to došlo. Jak to, že jí před tím nevnímal? Jako by byla nepovšimnutelná. Obrátil se na Helenu.
Jistěže to byla ona. Ale tohle Jonáš nečekal. Dívka stála na místě a jen se třásla. Z očí jí tekly slzy.
"Co se stalo?" zeptal se Jonáš. Ve vzduchu viselo něco divného.
"Třetí." špitla.

A pak to začalo.
Ze všech stran se najednou začali blížit. Andělé. Bylo jich asi tucet. Jonáš a Helena nemohli koukat na všechny. Přibližovali se závratnou rychlostí, kdykoli se dívka a chlapec otočili, nebo mrkli.
A najednou zhasly lampy. Potom i okna ve všech kancelářích a pokojích. Všechny obchody, včechny podsvícené cedule, ozdoby. Najednou byla všude úplná tma. A andělé přicházeli.
---
Jonášovy oči byly slepené. Nemohl je otevřít. Co se s ním stalo? Je tu Helena? A co andělé?
Konečně otevřel oči. Všude byla zelená. A to oslňující světlo! Snad- Ne, ne, to se nemohlo stát!
Ležel na louce, po levé ruce les, a po pravé rybník či jezero. Nikde žádný anděl ani jiná příšera, ale taky žádné město. Nebyla tu jediná živá duše.
Jonáš zavřel oči a snažil se neplakat. Nešlo to. Byl pryč, nejen na jiném místě, ale pravděpodobně i jinde v čase. Nebyl tu nikdo, koho by znal.

Ležel tam ještě dlouho. Nevěděl, co má dělat. Signál neměl, natož internetové připojení. Nemohl nikoho kontaktovat.
---
Helena seděla u facebooku. Bylo večer před tím osudným dnem. Už se domluvila s někým, kdo se vydával za Jonáše, že se potkají, a Helena právě projížděla nejnovější příspěvky své kamarádky Anežky. Když tu jí přišla zpráva.
Jonáš píše...

Heleno, vím, že je to složité. Ten, kdo ti teď psal, nejsem já. Je to podvodník. Prosím, zapřísahej se mi, že na ten zítřejší sraz nepůjdeš. Prosím. Protože já vím, co se tam stane. Slib mi to.
Helena zmateně odpověděla:
co?
Musela dost dlouho čekat, než přijde od Jonáše odpověď.
Nebudeš tomu věřit, a asi to ani nepochopíš, ale prosím, pozorně si tohle přečti. Já a ty se zítra potkáme. V pět hodin na Andělu. Poté se tam objeví něco, a to nás zabije. Tedy spíš přenese do minulosti. Musíš se tomu vyhnout. Nechoď tam, prosím. Vím, že to zní jako úplná blbost, ale ty mi věříš. Já jsem Jonáš, ale nejsem takový, jakého mě znáš. Je mi už skoro sedmdesát let. Přenesli mě do docela blízké minulosti. A jestli tam zítra půjdeš, stane se ti to samé. Nechoď. Možná tím vytvoříme paradox, a celý vesmír se zhroutí, a nebo se to vyřeší samo. Jen mi prosím důvěřuj.
Jonáš měl pravdu. Helena z tohoto nesouvislého vzkazu nic nepochopila. Dokonce ihned zaklapla notebook a šla spát. Ráno ale vstala brzo a dlouho si nad tím vzkazem lámala hlavu. Když si teď vzpomínala, a znovu projížděla konverzaci na FB, přišlo jí, že s původními Jonášovými zprávami není něco v pořádku. Rozhodla se, že se nic nestane, když tam večer nepůjde, a i když tomu blábolu s minulostí nevěřila, nešla tam.
I Jonáš, kterému jeho staré já poslalo zprávu, jel domů ten večer jinou cestou. Ten, narozdíl od Heleny, všemu uvěřil, stejně jako uvěřil tomu, že vidí pravého Plačícího anděla. Ti dva se tedy na tom místě nikdo nepotkali. Nikdy si pro ně nepřišly sochy a nikdy tyhle zprávy tudíž vlastně nedostali.
Ale co vesmír? Zničil se tím paradoxem?
Ne. Čas může bát přepsán. A tak přepsán byl.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Můžete se do mě pustit, jen prosím, trochu opatrně. :)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Carol Carol | Web | 12. března 2014 v 17:14 | Reagovat

To je super! Líbí se mi to, a to jsem nečetla první část. :D Jsou různé styly psaní a některé příběhy - i přes dobrý děj - prostě nečtu, kvůli způsobu psaní autora. Ty ses naladila na stejnou "vlnu" psaní, kterou mám ráda. Navíc je to moc zajímavý příběh/zápletka. Jsi dobrá. :-)

2 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 12. března 2014 v 18:25 | Reagovat

[1]: Díky, to mě těší. :-) A mám to stejně-je spoustu skvělých příběhů, ale kvůli způsobu jejich psaní je prostě nečtu.

3 Chlapeček s plynovou maskou Chlapeček s plynovou maskou | 12. března 2014 v 20:11 | Reagovat

Teda Anděli, já zírám.
Nádhera a třikrát hurá tobě za perfektní příběh.
Nikdy tě nepřestanu obddivovat!!!!! :-D  :-D  :-D

4 Scrat Scrat | E-mail | Web | 17. března 2014 v 19:50 | Reagovat

Je to úžasný! Máš vážně talent, skvělá pointa, prostě boží! :D

5 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 18. března 2014 v 20:09 | Reagovat

[3]:

[4]:
Díky vám oběma, vážně moc jste mě potěšily a dodaly touhu zase něco napsat. :)

6 Pedrito Pedrito | 25. března 2014 v 21:19 | Reagovat

budu si dál číst vaše povídky a dál mě budete udivovat co se vám rodí v hlavě. Máte moc hezké povídky :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  super hezké

7 Pedrito Pedrito | 25. března 2014 v 21:22 | Reagovat

vy jste blázni do doktorů že jo?

8 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 26. března 2014 v 15:27 | Reagovat

[7]: Tvoje sestra moc být nemůže, když viděla asi pět dílů, ale já hodně. :-) Jsem ráda, že se ti to líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama