close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Březen 2014

Na stromku

26. března 2014 v 19:55 | Plačící anděl |  Vlastní tvorba
Marie byla zoufalá. Její manžel ji před měsícem opustil a několik dnů poté ji vyhodili z práce. Rychle si sice našla novou-byla teď prodavačka v Lidlu, ale k uživení jejích tří dětí to nestačilo. Dostávali sice peněžní podporu od státu, ale chudák maminka stejně pracovala do vyčerpání, a připadala si strašně osamělá.
"Kéž bych tak mohla být aspoň na chvilku zase dítětem," povzdychla si nahlas Marie, když jednoho večera nemohla usnout.
"Žádné starosti o práci a štěstí svých dětí, o to, jestli se uživíme, jen nekonečná radost a dovádění. Růžové panenky, které na mě čekají vždy, když přijdu ze školky domů a teplé mléko s domácí buchtou od maminky. Tatínkovy vtípky na bratrův účet a uhihňané kamarádky." To všechno Marii tak chybělo. Jen kdyby mohla, alespoň na chvíli spatřit sebe, tak šťasnou, a nakazit se tou radostí. Ach jo.
S touto myšlenkou Marie usnula neklidným spánkem. Pod hlavou ji urputně tlačilo něco tvrdého a z pootevřeného okna foukal do jejího útulného pokoje mrazivý noční vzduch...

A vzduch najednou foukat přestal. Marie ležela v posteli, probuzená, ale ještě neotevřela oči. Vychutnávala náhlé teplo a sladký voňavý vzduch.
Voňavý? Ano, vonělo to jako... jako bramborový salát.
Marie se prudce posadila.
Nebyla ve své posteli. Tahle postel byla nějaká moc tvrdá. Kolem ní-no to snad ne! Kolem ní byly dvě stěny ze dřeva, ale zbývající stěny pokoje chyběly. Vedle ní byla jakási stolička, nebo jesle. Ano, byly to jesle a v nich leželo malinké dřevěné miminko. Co na tom miminku bylo ovšem zvláštní, byla skutečnost, že mávalo malinkýma ručinkama a od ucha k uchu se smálo. Nad miminkem se skláněli dva lidé, přibližně stejně vysocí jako Marie, kdyby si stoupla, ale též ze dřeva!
Žena nevěřila vlastním očím. Je v betlémě životní velikosti a nemá tušení, jak se tam dostala.

Potřebujeme lapače snů

22. března 2014 v 8:54 | Plačící anděl |  Uvažujeme
Proč jen nejsem tak chytrá? Dumala o sobě dívka při hodině matematiky. Proč jsem tak hloupá? Všichni moji kamarádi jsou tak chytří! Mluví spolu o rychlosti světla, o atomech, o nejrůznějších výrocích slavných géniů... A já? Nedokážu ani pořádně spočítat pár příkladů. Z matiky mám dvojku, a z fyziky mi hrozí trojka. Řečem kamarádů nerozumím a raději se bavím o tom, že možná všichni lidi vidí jinačí barvy. Nezapadám k nim. Měla bych se odstěhovat do Afriky. Tam bych si připadala chytrá, protože-
Z přemýšlení ji vytrhl chlapecký hlas. "Dáš mi prosím opsat ty příklady a potom úkol ze zemáku?"
"Jo," odpověděla bezmyšlenkovitě, dopočítala a odnesla svůj sešit ukázat učitelce.
"Super, bez chyby. Máš jedničku," usmála se učitelka. Dívka jí přinesla žákovskou knížku. Když do ní psala, všimla si učitelka, že její studentka má skoro ze všech předmětů samé jedničky.

Andělé na Andělu 2

10. března 2014 v 18:17 | Plačící anděl |  Fanfiction
Omlouvám se za nepřítomnost. :) Přináším druhou a poslední část Andělů. A tuhle je odkaz na první část.

"Jonáši, opravdu jsi cvok," prohlásila Helena panovačně.
Jonáš si povzdychl. "Proč mi nevěříš? Je to přece všechno docela jasný ne?"
"Jediný, co je na tomhle jasnýho, je, že nepatříš do normální školy."
Jonáš se hodně, ale hodně dopálil. Tváře mu zrudly do jasné červeně. Prohrábl si vlasy. Má riskovat, nebo ne? Mohli by oba zemřít... Nakonec se rozhodl.