Marie byla zoufalá. Její manžel ji před měsícem opustil a několik dnů poté ji vyhodili z práce. Rychle si sice našla novou-byla teď prodavačka v Lidlu, ale k uživení jejích tří dětí to nestačilo. Dostávali sice peněžní podporu od státu, ale chudák maminka stejně pracovala do vyčerpání, a připadala si strašně osamělá.
"Kéž bych tak mohla být aspoň na chvilku zase dítětem," povzdychla si nahlas Marie, když jednoho večera nemohla usnout.
"Žádné starosti o práci a štěstí svých dětí, o to, jestli se uživíme, jen nekonečná radost a dovádění. Růžové panenky, které na mě čekají vždy, když přijdu ze školky domů a teplé mléko s domácí buchtou od maminky. Tatínkovy vtípky na bratrův účet a uhihňané kamarádky." To všechno Marii tak chybělo. Jen kdyby mohla, alespoň na chvíli spatřit sebe, tak šťasnou, a nakazit se tou radostí. Ach jo.
S touto myšlenkou Marie usnula neklidným spánkem. Pod hlavou ji urputně tlačilo něco tvrdého a z pootevřeného okna foukal do jejího útulného pokoje mrazivý noční vzduch...
A vzduch najednou foukat přestal. Marie ležela v posteli, probuzená, ale ještě neotevřela oči. Vychutnávala náhlé teplo a sladký voňavý vzduch.
Voňavý? Ano, vonělo to jako... jako bramborový salát.
Marie se prudce posadila.
Nebyla ve své posteli. Tahle postel byla nějaká moc tvrdá. Kolem ní-no to snad ne! Kolem ní byly dvě stěny ze dřeva, ale zbývající stěny pokoje chyběly. Vedle ní byla jakási stolička, nebo jesle. Ano, byly to jesle a v nich leželo malinké dřevěné miminko. Co na tom miminku bylo ovšem zvláštní, byla skutečnost, že mávalo malinkýma ručinkama a od ucha k uchu se smálo. Nad miminkem se skláněli dva lidé, přibližně stejně vysocí jako Marie, kdyby si stoupla, ale též ze dřeva!
Žena nevěřila vlastním očím. Je v betlémě životní velikosti a nemá tušení, jak se tam dostala.
