Andělé na Andělu

15. února 2014 v 20:22 | Plačící anděl |  Fanfiction
Schválně, jestli se povídka objeví ve starém TT, když je k němu přiřazená.
Tohle bude bohužel povídka na dvě části. Jen na dvě. Žádná "kapitolovka". Doufám, že si to přečtou i Newhoviani, protože by se to mohlo líbit i jim. Každopádně už vás nezdržuju. :-)


Stmívalo se a před východem ze zastávky metra Anděl se konaly trhy. Jonáš je neměl rád, stejně jako indiánské chlapíky, kteří celý den křepčili před turisty a dostávali od nich drobné. Dnes tu ale místo jejich přírodních chřestítek znělo "Sladké mámení". "Hrůza!" šeptal si Jonáš pro sebe, když vylézal z metra a snažil se co nejvíce vyhnout dřevěným budkám s nejrůznějším drahým zbožím. "Příšerné, opravdu hrůza."
Rozeběhnul se směrem od křižovatky kolejí a od všeobecného rámusu trhů. Když už byl v dostatečné vzdálenosti, zastavil se a chvíli oddychoval.
Už se rozhodl vydat se dál, najednou se však za rohem vynořila štíhlá postava nějaké dívky. Jonáš v ní poznal Helenu, svojí upovídnou spolužačku. Měla přes rameno kabelku a vůbec vypadala nějak elegantněji oblečená.
"Ahoj Jonáši," pozdravila a zastavila se u něj. "Tak... Cos mi chtěl?" zeptala se a malinko zrůžověla. Jonáš si všiml, že je namalovaná.
"Chtěl? Jak to myslíš co jsem ti chtěl?"
Helena se ušklíbla. "Ale nepovídej, vždyť tamto, no jak si mi psal."
"Co jak jsem ti psal? Naposledy jsem ti napsal asi před dvěma měsíci, ptal jsem se, co bude v tom testu z biologie."
"Nedělej, že to nevíš. Začínám bejt docela naštvaná. Ty mě pozveš na- na- no abysme se jako sešli, a teď řikáš jako že nic?"
Jonáš byl absolutně zmaten. "Cože? O čem to tady jako mluvíš? Vysvětli mi to, prosimtě. To bude asi nějaký nedorozumění."
"Včera večer jsi mi napsal na fejsu," drmolila už teď skoro s brekem Helena, "jestli bychom se nechtěli sejít dnes v pět hodin na Andělu. A já řekla ano. Myslela jsem," vzlykla, "že to má bejt jako no, to, rande."
"Proč bych tě já zval na rande? Na fejsu už jsem nebyl asi dva tejdny, a navíc sorry, ale nelíbíš se mi."
Hned si uvědomil, že to asi nebylo nejlepší, co v danou chvíli říct. "Promiň."
"No jasně. podvádíš mě, celou dobu mě podvádíš. Asi s Ilonou. Ne, s Terezou. To je přesně tenhle typ. Ona je úplnej sexuální maniak, rozejdi se s ní!!!"
Jonáš na Helenu koukal s otevřenou pusou. Co to tady ta holka žvaní? On přece s Terezou nechodí, každý přece ví, že Tereza je nafoukaná kráva. A on že Helenu pozval na rande? Pokud on sám ví, líbí se mu někdo úplně jiný.
"Počkej, Heleno, takže tobě někdo napsal zprávu na FB z mýho účtu?"
"Jo, a ty zprávy..." utírala si slzy, ale bezúčalně, protože jakmile setřela jednu, hned se za ní skutálela další.
Vytáhla tedy mobil a ukázala Jonášovi nějakou konverzaci na facebooku. Znělo to asi takhle:

Jonáš Kralovský: Ahoj ;D
Helík Telská: cus
Jonáš: Jak se máš?
Helena: super co ty
Jonáš: Dobře, když mám s kým si psát.
Helena: XD
Jonáš: Nechceš pozítří v sedm na večeři?
Helena: sry nemuzu mam aerobik
Jonáš: OK, tak někdy jindy. Nazdar.
Helena: papa

"Ale já OK neříkám, a nazdar už vůbec ne. To jsem nebyl já, vážně."
Helena už se s tím asi smířila, i když pořád vypadala vyvedená z míry. Oba se posadili na lavičku a Helena listovala dál, až našla konverzaci ze včerejška.

Helena: ahojki
Jonáš: Najdu už konečně termín, kdy můžeš?
Helena: doufam
Jonáš: Dlouho jsem tě neviděl, bylas nemocná?
Helena: jop
Jonáš: Jsi hezká.
Helena: diks <3
Jonáš: Prosím, udělej si na mě čas.
Helena: mam holt krouzky no ale s tebou rada
Jonáš: Zítra v pět na Andělu?
Helena: jj muzu :DDDDDDDD konecne!!!!!!!!!!!!
Jonáš: Tak se uvidíme.
Helena: ok uz se tesim

Jonáš odvrátil tvář, zrudl a neudržel se: "Ty vole! Jaks tomuhle mohla doháje uvěřit? Tohle bych ti nikdy nenapsal."
Helena se na něj nazlobeně zašklebila. Seděli tam, mlčeli, a nevěděli, co dál. Po dlouhé chvíli Jonáš řekl:
"To je hrůza, ten dnešní svět. Je tak jednoduchý si změnit identitu na internetu a někomu pokazit třeba i celej život. Proč to ten člověk vůbec dělal?"
"To nevim. Asi pro rozptý-" Helena zmlkla, protože jí Jonáš zarazil.
"Heleno, proč si s tebou asi dával schůzu zrovna sem?"
"Nevim."
"Já taky ne, ale může to znamenat, že tu někde bude. V pět na Andělu? Asi myslel na stanici metra. Tak jdeme." Vyskočil a běžel zpět, odkud přišel. Helena se nejdřív jen zmateně rozhlížela, ale nakonec vyrazila za Jonášem.

Doběhli k trhům. Sladké mámení už asi někdo vypnul, nebo bylo přehlušeno štěbetáním nějakých japonských turistů, kteří se potloukali kolem a zvědavě obhlíželi krámky.
Jonáš a Helena se vydýchávali u vstupu do metra. "A-jak-ho po...poznáme?" ptala se se mdle Helena.
"Pozná tebe," řekl prostě. Helena vykulila oči: "Jonáši, ty seš úplněj blb. Vždyť to je úchylák, co když mě unese?"
"Neměj strach."
Helena hystericky vyprskla. "Tak ty si myslíš... Ty si myslíš, že tu budu jako návnada? Tak to se pleteš."
Chvíli jen tak kroutila hlavou a tvářila se, jako by měla vybuchnout, ale potom vystrčila hlavu nahoru a pomalu odcházela k tramvajové zastávce.
"Heleno, počkej!" Rozběhl se za ní.
---
Jonáš se právě zuřivě hádal s Helenou. Oba byli růžoví ve tvářích a na domnělého úchyla zřejmě zapomněli. Chlapec právě dramaticky prohlašoval něco o nedostatečné velikosti spolužaččina mozku, když tu se zahleděl do temného zákoutí u bývalého obchodu Albert. Něco ho tam zřejmě upoutalo, protože ztichl. Toho využila Helena, aby protestovala, ale Jonášův zděšený pohled jí za chvilku donutil zmlkout. Zírala na spolužáka, který tam prostě stál a koukal.
"Jonáši?"
Nic.
"Co vidíš?"
"Znáš seriál Doctor Who?"
"Ne."
"Tak to mi asi neuvěříš. Támle v rohu-koukni!" A ukázal na něco šedavého.
"Co bych tam měla vidět? Myslíš toho-toho úchyláka? Někdo tam asi stojí, co?"
Vztek je oba přešel. Po zádech jim přeběhl mráz. Jako by se ochladilo.
"Baterku asi nemáš..." konstatoval Jonáš.
"Na mobilu jo."
"Dej jí sem."
Helena chlapcovi nedůvěřivě vložila do dlaně dotykový telefon. Neměla na něm žádný zámek obrazovky, takže ho Jonáš bez problémů odblokoval a zapnul svítilnu. Byli ale moc daleko, aby na něj dosvítili, a tak se pomalu plížili k tomu stvoření. Když od něj byli asi pět metrů, Jonáš bezděčně chytil Helenu za loket. Cukla sebou, ale když viděla, jak je Jonáš rozrušený, nevzpírala se dál.
"Co to-"
"Anděl."
"Neblázni, andělé nejsou."
"Tihle ano." A Jonáš pomalu namířil světlo na tu věc. Člověk to ani zdaleka nebyl.
Stála tam obyčejná socha anděla v životní velikosti. Anděla, který si rukou zakrývá tvář.
"ZPÁTKY!!!" zařval Jonáš a couval pryč. "A furt na něj koukej."
Helena se ohlédla. Spoustu lidí z trhů na ně pohoršeně koukalo. Něco si šeptali.
"Jonáši, jsi fakt magor. Trapnej magor. Šílíš jenom kvůli debilní soše."
"Nedělám si legraci. Příšery z tohohle seriálu prostě existují. Tohle je Plačící anděl. Dokud na něj koukáš, nic se neděje. Je to jen kámen. Jakmile ale mrkneš nebo se otočíš, prostě na něj chvíli nekoukáš, už to není socha. Stane se z něj stvoření, který se může pohybovat. Neuvěřitelně rychle. A když se tě dotkne, pošle tě do minulosti."
"Mimozemšťani neexistujou."
"Taky jsem si to myslel. Jenže pak jsem potkal Sycoraxe. A," řekl spěšně, když viděl, že Helena se chce zeptat," nemáme čas na tlachání. Co budeme dělat?"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Fredy Kruger Fredy Kruger | 16. února 2014 v 23:51 | Reagovat

" Věnujte pozornost, důvěru :
... já počítal, kolik že andělů
vejde se společně na špičku jehly  :

5600 ! ... a ani se nehli,
jak na sobě byli nacpáni !
... není - liž  toto k posrání ??

Můj výpočet, nechť ověří kdo chce !!"
... muž na ulici otravuje chodce ....

2 PsychoMonster PsychoMonster | Web | 2. března 2014 v 22:52 | Reagovat

Tohle mě donutilo se začít na ten seriál dívat :)

3 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 3. března 2014 v 18:25 | Reagovat

[2]: Oh, dobře! Další člověk do sbírky, díky. ;-)

4 Guizmo Guizmo | E-mail | Web | 20. března 2014 v 22:23 | Reagovat

8-O  8-O O_O  Děsivý

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama