Únor 2014

Andělé na Andělu

15. února 2014 v 20:22 | Plačící anděl |  Fanfiction
Schválně, jestli se povídka objeví ve starém TT, když je k němu přiřazená.
Tohle bude bohužel povídka na dvě části. Jen na dvě. Žádná "kapitolovka". Doufám, že si to přečtou i Newhoviani, protože by se to mohlo líbit i jim. Každopádně už vás nezdržuju. :-)

Proč se bát stárnutí?

11. února 2014 v 20:59 | Plačící anděl |  Uvažujeme
Přemýšlím.
Proč lidi touží po nesmrtelnosti? Aby nemuseli zestárnout, aby zůstali věčně mladí.
Proč chtějí být věčně mladí a nestárnout? Protože se bojí stáří.
Proč se bojí stáří?

Ano. Proč lidi nechtějí stárnout? Proč jim to vadí? Proč je lepší být mladý?

Zima

1. února 2014 v 12:05 | Plačící anděl |  Vlastní tvorba
Jen jednou za rok dostanu svou šanci. Narodím se a tiše sedím, dokud nenastane Čas. Čekám tu úmornou dobu, kdy vládnou moji sourozenci. Ta jejich věčná pýcha! Snaží se mi zabránit dostat se na trůn všemožnými způsoby. Zabíjí mě dřív, než bych měla sama odejít. Moje svoboda volby už není svobodou. Spikli se proti mně, a kazí mé dílo. Občas se jim mstím, ale často na to nemám takovou sílu. Jsem nejmladší, a oni jsou mocní. Jak už se těším! Už jen pár dní a bratr mi ospale předá žezlo. Pak jim všem ukážu, kdo je tady výjimečný.
Sestra miluje teplo a zeleň. V době své vlády vždycky pomáhá mláďatům na svět, ochraňuje malé kvítky a fouká pryč mé krásné mraky. To ona vždycky přeruší mou vládu, to ona mě nenechá samoptnou doznít a bere mi žezlo z ruky. Touží po moci.
Bratr je příšerný. Je můj přesný opak. V jeho době se všichni lidé potí a on z toho má radost. Miluje večerní bouřky a pálivé slunce. Vedeme spolu tichou válku. On někdy napadá mě a já jeho. Moje ztráty bývají menší, jemu odumírají milované rostlinky, kdyžto moje běloba se vrací.
Poslední bratr, jehož vláda brzy skončí, je můj nejoblíbenější sourozenec. Nelpí na teplu jako ti dva, občas mi i dovolí přijít trochu brzy, když už je moc unavený. Má rád veselé barvy, je rozesmátý a večer smutný. Sestra ho občas utěšuje. Druhý bratr ne. Ten ho nesnáší.
---
Už je to tu. Držím v ruce žezlo. Jeho zlatavě oranžová barva se ztrácí, mění se v bílou a stejně tak svět pod námi. Nasadili mi korunu. Korunu z rampouchů. Moje bílá tvář, jemná, ale někdy krutá se směje. Modrými ústy, polibky rozdávám do všech stran, a lidi mrazí. Bojí se mne. Někteří. Ten zbytek mě miluje. Umožňuji dětem si hrát s mým závojem. Rozhazují ho do všech stran a vesele piští. Kloužou se po mých nalakovaných botách a nikdy mi je neodřou. Tvarují mé stříbrné vlasy a zapichují mi do nich klacíky. Jak jsou roztomilí!
Vždycky večer pak ulehnu na svou postel, plášť nad sebou rozestřu jako nebesa a pomalu, sladce si vyplétám větvičky z kadeří. Odhodím boty a mé prsty se vydají na cestu ke sklům. Tam teprve začne jejich opravdový, mistrovský tanec.