Leden 2014

Nějaké otázky?

27. ledna 2014 v 18:44 | Plačící anděl
Máš na nás nějaké otázky? Chceš povídku na přání? Nerozumíš něčemu v Doctorovi Who, nebo vůbec netušíš, co to je? Chceš spřátelit blog?
Napiš do komentářů. :)

Eallyn

27. ledna 2014 v 17:03 | Plačící anděl |  Vlastní tvorba
Teď jedna povídka bez Doktora! Má tři různé konce, tak se nelekněte. :) Hezké čtení.

"Mně se líbí Petr."
"Ne, to je takové moc české. Co třeba Artur?"
"Zní to moc vědecky. Chci, aby byl můj syn chytrý, ale aby se stal vědcem... to ne."
"A co když to bude holka?" zeptala se budoucí maminka. "Víš, tohle je pro mě těžké. Chce to víc času."
"Oli, v klidu," vzal ji za ruku. "Uděláme si rozpis." Vzal papír, přehnul ho na půlky a na každou z nich něco napsal: holčička a kluk. Dál obě popoviny rozdělil zase napůl a vzniklé sloupce pojmenoval: Oli, Karel.
"Tak kdyby to byla holčička, co bys navrhovala?" konejšivě se usmál na manželku.
"Emílie. Nebo Nikolka. To jsou hezká jména."
"A já bych řekl Marie, Jana, Jindřiška. Tak to zapíšeme... Teď kluci. Oli? Oli?"
Jeho manželka seděla shrbená v křesle a nepřítomně zírala na podlahu. "Oli? Olgo? Co se děje?"

Padající hvězda

25. ledna 2014 v 7:48 | Plačící anděl |  Fanfiction
Karolína ležela na trávě a nad ní se rozprostíraly hvězdy. Točily se ve vírech a tančily složité tance. Mrkaly na ni a pohazovaly dlouhými vlasy. Jejich dlouhé, bílé nožky jako z porcelánu cinkaly o poletující úlomky světla, které se následně odrážely a plachtily až ke Karolíně.
Tedy, tak si to dívka představovala. Jakmile zavřela a znovu otevřela oči, byly hvězdy vzdálené a neznámé. A chladné.
Najednou něco upoutalo její pozornost. Padající hvězda. Zvláštní padající hvězda. Ne jako ty, co se objeví a hned zase zmizí. Tahle letěla přes půl oblohy, pak zablikala a ztratila se. A nejzvláštnější bylo, že se až moc nápadně podobala té, co Karolína viděla včera. A před dvěma měsíci.
Dívka ale navíc netušila, že stejnou hvězdu uvidí ještě zítra. Zítra a naposledy.

Ležela na skoro samém místě, asi jen o pět metrů dál a asi tak ve stejnou hodinu. Bylo zítra. Zítra od včerejška. Takže dnes. Sobota. A hvězda tu byla zase. Udělala to samé. Přeletěla velkým obloukem, blikla a zmizela. Karolína zavřela oči a úpěnlivě si přála. Co? Tu samou věc, jako vždycky, když spatřila tuhle neobvyklou podívanou. Aby se něco přihodilo. Nějaká událost, nějaké zpestření. Dobrodružství, které ji alespoň na pár hodin vymaní ze světa, kde se žena musí starat o děti a o domácnost, a kde dívka pomáhá matce s prací. A krmí prasata.
Z přemýšlení Karolínu vytrhl zvláštní zvuk za jejími zády. Jakési strojovité sténání a bublání, postupně přecházející do uklidňujícího decrescenda a zase naopak. Než se Karolína stačila otočit, celá soustava zvuků skončila jedním hlasitým akordem. Akordem skřípajících dveří.
Dívka vykulila oči a chytla se za pusu. Plíce jí sevřel mrazivý strach a zároveň nadšené vzrušení z neznáma. Před ní stála prapodivná modrá krabice s okýnky a z ní vystupoval někdo... někdo, koho se Karolína strašlivě lekla.
Měl úplně divné oblečení-něco u krku, bylo to červené a vypadalo to jako mašle. V ruce držel nějaký pekelný přístroj a usmíval se od ucha k uchu. "Tak co, Karolíno, něco sis přála?"