Její jméno

8. prosince 2013 v 17:57 | Plačící anděl |  Fanfiction
"Její jméno" aneb další fanfiction na Doctora Who. Tentokrát něco jako vánoční díl. Pokusila jsem se to udělat k TT, ale moc to tak nnevypadá. Tak uvidíme.
Poněkud dlouhej, kdo to dočte, má ode mě klíč k TARDIS. A nebo záruku, že ho nepošlu do minulosti, když se mně dotkne. :D
:::::
Bzzz!
Uši mi plnilo neustálé nepříjemné bzučení. Asi to je moucha, řekla jsem si, a tak jsem se po ní ohnala rukou. Moucha to však asi nebyla, protože-
"Vidíš? Je naživu! Málem mě praštila," ozvalo se nade mnou. Pokusila jsem se otevřít oči. Nešlo to. Byly naprosto zalepené.


"Hej, co to mám v očích? Kdo jste?" zeptala jsem se. Začínala se mě zmocňovat panika. "Kde to jsem? Nejdříve mě něco pláclo přes obličej a potom... co bylo pak?"
"Pšššt. Klid. Bylo to takhle," ozval se znovu ten člověk. Snažil se mluvit klidně, ale postřehla jsem, že je rozrušený.
"Šla jsi po ulici, je to tak?"
"Jo."
"My taky. A v tom-mimochodem, jak se jmenuješ?"
Jako by mi vzadu v hlavě zablikala nějaká kontrolka s varovným signálem: "Je to cizí chlap, neříkej mu své jméno."
Ale jdi, zní mile, určitě mi nic neudělá, oponovala jsem sama sobě. I když mu věříš, bude lepší, když si jméno vymyslíš.
A tak jsem zakoktala: "Eh... Ruth. Jmenuji se Ruth. Teda... Ruth Williamsová."
Muž chvíli mlčel a já jsem si říkala, jestli neodešel. Tu však znovu, váhavě promluvil: "Dobře Ruth. To je hezké jméno. Zkrátím to. Všichni jsme šli po ulici, když tu najednou se mezi lidmi objevila... příšera."
"Příšera?" vzpomínala jsem si na ni.
"Co by to asi bylo jiného?"
"Já nevím, třeba... maska."
"Nene, tenhle tvor rozhodně nebyl pozemšťan. Pamatuješ si, jak vypadal?"
"Když myslíte. Já na ufouny nevěřím. A jinak byl hodně slizký. Měl takové žhavé oči a zelenou barvu."
"Neřekl bych zelenou. Řekl bych tyrkysovou," pronesl cizinec přemýšlivě.
"To je to samý," odsekla jsem a zkusila opět otevřít oči. Nic. "Kdo vy teda vlastně-"
"Až později," skočil mi do řeči. Potom se podle zvuku asi zvednul. Když jsem to chtěla udělat taky, jemně mě zatlačil zpět. Zezhora dolehlo k mým uším nějaké špitání. Hned nato někdo odešel. Muž si zase sedl a dopověděl mi celou příhodu.
"Tak, kde jsme to skončili... Byla tam ta příšera, všichni začali ječet a ona, protože se bránila, vystřelila sliz. Ten tě zasáhl takovou silou, žes omdlela a zalepilo ti to oči."
"Pitomec," rozohnila jsem se.
"Ruth, ona se bála. Měla strach stejně jako vy lidi. Bála se úplně stejně. Nemůže za to."
Zamračila jsem se. Nesouhlasila jsem s ním, ale co nadělám.
Teď už bych možná mohla koukat. Otevřela jsem tedy oči-šlo to! Zajásala jsem, ale hned poté mi srdce znovu pokleslo.
Bylo to, jako když dýchnete na zrcátko a ono se zamlží. Viděla jsem jen barevné fleky.
Cizinec mě chytnul za ruce a pomohl mi se zvednout. "Tak za půl hodiny znovu uvidíš. Je to jen otázka času, kdy se tvůj organismus vypořádá s pota-s tím slizem."
Vedl mě rychle z ulice do neznámé, teplé místnosti a pak po nějakých schodech nahoru. Normálně bych se cizímu člověku vysmekla, ale z nějakého neurčitého důvodu jsem mu naprosto věřila. Pravé jméno jsem si ale stejně nechala pro sebe. Měla jsem totiž nepříjemný pocit, že mě někdo pozoruje. Že tu je ještě někdo další. A tak mě muž dál vlekl vzhůru.
Zakopávala jsem o železné schůdky a bolela mě hlava. Viděla jsem jen nazlátlou mlhu a to mě dost deprimovalo. Každým krokem se mi zdálo moje tělo težší a navíc se podlaha poněkud třásla. Raději jsem se ale na nic neptala. Až budeme nahoře, dozvím se vše, říkala jsem si. Pak jsme konečně zastavili.
"Tady si sedni," řekl mi muž a já se posadila na něco měkkého. Výstup poslepu mě zdolal. Slyšela jsem, jak cizinec odchází, ale vzešlo ze mě jen slabé: "Počkejte!" jenže on na to nereagoval.
Zezdola se ozývalo všelijaké cvakání a řachání, cinkání a bzučení. "Co to tam děláte?" otázala jsem se po krátkém odpočinku. Dopotácela jsem se totiž k nějakému zábradlí a moje oči od slizu postřehly dole nějakou modrou záři.
"Analyzuji vzorky DNA toho tvora," zazněla odpověď.
"Kdo jste?" ptala jsem se už potřetí, odhodlaná vymámit z něj všechny možné informace. Mám právo vědět, co se tu vlastně děje a kdo mi pomohl.
"Říkej mi Doktor."
"Doktor kdo?"
"Jen Doktor."
"Vy jste mi ale podivný chlapík," řekla jsem potichu.
"Je podivnější, než si myslíš," zazněl najednou také zezdola další hlas. Byl to hlas ženy, asi stejně staré jako já. Tak to byla ta další existence! Ten člověk, co mě pozoroval!
"A kdo jsi ty?" zvolala jsem vítězoslavně.
"Rose Tylerová. Cestuju s ním."
Opřela jsem si hlavu o ruku. Asi pracují jako vědci. Kde jinde by sehnali přístroje?
Pomalu jsem začínala zjišťovat, že se mi zrak vrací. Mlha už nebyla tak hustá a barevné skvrny nabývaly na tvaru. Modrá záře se rozptýlila do jakéhosi kruhu se sloupem uprostřed. Kolem něj poskakoval Doktor a dělal při tom hrozný rámus. Rose, modrofialová čára, nahoře světlá stála pod dlouhým balkonem, na kterém jsem byla já.
"Vy jste vědci?" položila jsem jim tu otázku, ale znala jsem odpověď. Tedy alespoň jsem si myslela, že ji znám. Doktor totiž odpověděl: "No, vlastně ne. Vlastně vůbec ne. Asi bychom ti to měli vysvětlit. Rose?"
Dívka si povzychla a vyběhla za mnou nahoru. Posadily jsme se do křesel a já zavřela oči. Něco mi říkalo, že se mi tak zrak vrátí rychleji. Při tom jsem poslouchala Rosino neuvěřitelné vyprávění.
"Narodila jsem se tady. Teda ne přímo tady, ale v Londýně. Potkala jsem Doktora a teď spolu cestujem po různých planetách, časem a tak. Doktor je z rasy Pánů času, poslední. No a to, kde teď jsi se jmenuje TARDIS. Taková vesmírná loď, cestuje časoprostorem. Vypadá jako stará policejní budka a až budeš moct vidět, určitě poznáš, že-"
Najednou Doktor zvolal: "Mám to! Je to přesně tak, jak jsem si myslel! Je to Potgoxan!"
Otevřela jsem oči a uviděla, že se Rose napřímila. "To jsou ti přísní?"
"Přesně tak. Rose, Ruth, nevím to určitě, ale až se s naším milým Potgoxanem seznámíme, určitě nám to potvrdí:
Tenhleten... jedinec něco provedl. Ne nijak závažného, a ti ostatní ho za to potrestali vyhnanstvím. Normálně by ho asi jejich roboti naložili do vesmírné lodě a vyhodili do čistého vesmíru jen tak, ale on se zřejmě plavil s nimi na nějaké výpravě. Takže co udělají Potgoxané, ti zlomyslní, nekompromisní, trapní Potgoxané? Teleportují ho na Zemi jako předčasný vánoční dárek lidem."
"To je geniální!" vykřikla jsem a Rose se zasmála. "Doktore, tady máš další obdivovatelku."
Doktor se rozesmál, chytil mě za ruku, Rose mě uchopila za druhou a utíkali se mnou dveřmi z TARDIS ven.
Viděla jsem čím dál tím líp, ale pořád to nebylo ono a tak jsem klopýtala o dlažbu a smýkala se a oni mě zase vždycky vytáhle nahoru a běželi dál. Ani jsem neměla čas se jich na cokoli zeptat. Byl to podivný zážitek a tu zvláštní, "na slepo běhavou" atmosféru jsem cítila ještě hodně dlouho.

Stáli jsme všichni tři v jedné dlouhatánské slepé uličce. Viděla jsem teď už skoro normálně. Doktor nám holkám před chvilkou řekl, ať se skryjeme za něj. On sám stál v ústí té ulice a vyhlížel Potgoxana. Rose přecházela ode mě k Doktorovi a já se bála o svůj život. Už jsem totiž pochopila, že příšera je příšera, že se pod maskou neskrývá žádný člověk, protože maska není.
Doktor vysledoval mimozemšťanovu stopu a proto teď čekáme tady. Všude panuje taková zvláštní atmosféra. Čekání na smrt. Jistě, Doktorovi to tak asi nepřijde, ten se setkal s miliony jiných a mnohem nebezpečnějších příšer, ale já se bojím. Bojím se jak nikdy v životě.
Ozývá se dusot. Zničehonic je tady. Obrovský, opeřený a zelený. Ne, není zelený. Je tyrkysový. Kdyby necenil ty své strašně dlouhé a strašně ostré tesáky, asi bych se nad tou jeho barvou celá rozplývala.
Zařval. Ne jako lev. Jako drak. Zařval tak hrozivě, že mi ztuhla krev v žilách a naježily se mi chloupky na ruce. Doktor zvedl ruku a co nejhlasitěji a nejpomaleji řekl: "Hej, Potgoxane, poslouchej! Nech tyhle lidi na pokoji, slyšíš? Zalez si pěkně někam do kouta a já ti přivolám tvý kamarády. Vezmou tě zpátky na tvou planetu a všechno bude dobrý, jen prosím nech toho oslepování a zabíjení. Dobře jsem si všiml. Támhle za rohem jsi zlikvidoval pěkných pár lidí. Takže, rozuměls?"
Potgoxan vydal v odpověď zvláštní klokotavý hrdelní zvuk. Rose zaječela: "Ruth, utíkej. Tohle je jeho varovný signál. Ne řvaní, ale bublání. Brzy zaútočí!"
Okamžitě jsem se otočila a pádila směrem dál do slepé uličky. Ani jsem se neohlédla. Kdybych to však učinila, viděla bych Doktora, jak se sklání k Rose a šeptá ji něco do ucha, jak se Rose otáčí a smutně se za mnou dívá. Takhle jsem jen slyšela její výkřik.
Zastavila jsem se. Prudce jsem oddychovala a tu mě do oka uhodila červená záře. Koukla jsem se jejím směrem. V jednom z oken svítila vánoční světýlka. Pozítří je dvacátého pátého. Dnes jsme měly s mamkou kupovat dárky tátovi. Asi se po mně shání.
Vytáhla jsem mobil a zapnula ho. Dvanáct nepřijatých hovorů. Dva od táty, jeden od bráchy a zbytek od mámy. Mimoděk mi ukápla slza. Měla jsem zvláštní tušení. Zlé tušení. Zrak se mi totiž ještě úplně nevrátil. Viděla jsem, to ano, ale špatně. Hůř, než normálně.
Pohlédla jsem zpět. Doktor něco volal na rozzuřeného Potgoxana. Ten jen hrabal nohou do země. Obrovský pták s nohama. A na něj se právě snesla hromada soli. Doktor ji prostě vyndaval z kapsy a házel po mimozemšťanovi. Ten se začal svíjet v neuvěřitelné agonii. Řval a sípal. Pak se svalil na zem a třepal nohama. Doktor se k němu rozběhl a jedním rychlým pohybem mu přelomil něco na krku. Poté se k němu naklonil, pohladil ho a něco zašeptal. Potgoxan naposledy vydechl a z pusy mu vytekl sliz. Byl mrtvý.
Já i Rose jsme se rozběhli k muži, který ho zabil. Tvářil se podivně. "Nechtěl jsem ho zabít. Ale nešlo to. Měl příliš velkou zlost na to, aby rozumně jednal."
"Vy-tys-cos to udělal s tím krkem?" zeptala jsem se.
"Mají tam takový růžek. Když ho zlomíš, zabiješ ho. Je to rychlé a poměrně bezbolestné, jenže jak se k němu dostat? Jedině sůl pomáhá..."
Seděli jsme tam, tři udýchaní a zpocení lidé nad tělem monstrózního ptáka. Chtěla jsem něco říct, ale už jsem to nestihla. Zamžilo se mi před očima a upadla jsem na záda.

Otevřela jsem oči. Zase! Zase! Proč? Opět ta strašná mlha. Nademnou se asi někdo skláněl. Dva obličeje. "Doktore? Rose?" Můj hlas zněl strašně. Jako kdybych měla nejmíň patnáct uzlů na hlasivkách.
"Ano, Ruth?"
"Co se děje? Říkals, že se mi zrak vrátí za půl hodiny."
Ticho. "Doktore?"
"Ruth, je mi to moc líto. Ten Potgoxan byl tyrkysový."
Zlověstné tušení. Bylo tu zas. "No a?"
"Jsem hlupák. Nedošlo mi to dřív. Tyrkysoví mají silnější jed. Nezalepí ti jen oči. Leptá tě celou. Promiň."
Nedostala jsem ze sebe slůvko. "Ko-ko-ko-"
"Kolik ti zbývá času?" řekl potichu.
"Jo."
"No, já přesně nevím, u každého je to jiné. Podle toho, kudy jed prošel a co začne leptat první-"
"Doktore řekni jí to," zašeptala Rose.
"Pár minut. Ne víc než deset."
Slyšela jsem, jak mi buší srdce. Bylo to zřetelnější než kdy dřív. Hlasitější. A vzdálenější. Za chvíli bušit přestane.
"Ruth já..."
"Já vím."
"Promiň."
"To nic."
Zase. Zase my tři v tichu. Ale tentokrát už jeden nás nikdy nepromluví.
"Doktore, Rose, jsem ráda, že jste mě vzali s sebou."
"Neměla bys být," vzdychl Doktor. "Další člověk umírá kvůli mně! Kdybch byl rychlejší, kdybych si vpomenul dřív, mohli jsme tě ještě zachránit."
"Netrap se tím. Chci, abyste věděli něco důležitého." Najednou mnou projela ostrá bolest. "AU! Nejme-nejmenuju-" Jau! Moje noha sebou cukala sama od sebe. zatnula jsem zuby a zavřela oči. "Doktore, já nejsem Ruth. Jmenuju se-"
*
*
*
A byla pryč. Doktor si její tělo vzal do náruče. On i Rose mlčeli. Proč musí vždycky někdo zemřít? Možná jednou příjde čas, kdy se všechno změní. Kdy lidé nebudou muset tolik umírat. Možná...
Po velmi dlouhé chvíli se Rose zvedla. "Měli bychom s ní něco udělat."
Doktor přikývl a také vstal. "Rose, víš, co je na tom nejhorší?"
"Že zemřela o Adventu, těsně před Vánoci?"
"Ne. Zemřela, a my jsme ani neznali její pravé jméno."
------------
No, omlouvám se, že Desítka není moc desítkovatá. už jsem dlouho neviděla zádný díl, kde by byl. A možná je to moc klišé a přehnaně dojemný. Tak pardon. Pište, jak se vám to líbilo.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Chspm Chspm | 9. prosince 2013 v 18:07 | Reagovat

mám u tebe klíč od tárdis!!!!
Je to hustý. Mohl by to bejt jeden z dílů pána času:) :-D  :-D  :-D  :-D

2 Knihofil18 Knihofil18 | Web | 12. prosince 2013 v 19:47 | Reagovat

mne sa minule sníval CELÝ DW diel, moja vlastná verzia... do malého detailu... celkovo repliky, strihy, hudbu a všetko... aj flashbacky. zakončené cliffhangerom ako inak. na konci záverečné titulky a všetko. TOĽKO FEELS!!! bola som z toho snu väčšia troska ako po doomsday alebo angels take manhattan...

3 Plačící anděl Plačící anděl | Web | 13. prosince 2013 v 15:21 | Reagovat

[2]: Tak to je hustý! :D (Jak řekl jeden Sontaran: "Co tohle má s hustotou společného?" :D)

4 Nishanath Nishanath | Web | 30. ledna 2014 v 18:06 | Reagovat

[2]: aj mne sa už pár ráz takto snívalo, len nie celá epizóda , závidím ti  :D

5 Terry Terry | Web | 24. července 2014 v 20:03 | Reagovat

Náhodou desátého Doctora si podle mě vystihla dobře. Bylo to smutné, ale skvělé. Asi si budu muset přečíst i ostatní tvé povídky :)!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama