STĚHUJEME SE

29. května 2016 v 14:00 | Girri
Zdravíme vás všechny!
Možná jste si mysleli, že jsme zahálely. Ale my jsme nezahálely! :D Píšeme, i když už ne tak často, jako třeba před rokem. A hlavně ne tady, nábrž na našem novém blogu.
Proč?
Já osobně jsem potřebovala změnu. Nový směr, kompletně nový vzhled. Možná i trochu samostatnosti a volnosti, které na blogu.cz zas tak tolik nenajdete. Ano, změnily jsme i blogovací platformu. Jsme na Wordpressu a zatím docela spokojené. Obsah blogu se pravděpodobně nebude příliš lišit od toho, který byl doposud. Povídky, úvahy, stížnosti :D, občas snad nějaké obrázky, recenze na knížky a podobně. Zatím se ještě zabydlujem, upravujem, takže spoustu věcí chybí. V oblíbených odkazech je asi jen pět blogů, což hodláme napravit a přidat tam zbytek. Takže nezoufejte, pokud se tam nenajdete. :D Stránku O nás se nám taky ještě nepodařilo sepsat. Jedna novinka mi dělá velkou radost, a to je playlist. v menu najdete naše oblíbené album od úžasné japonské skupiny SEKAI NO OWARI. Rozhodně doporučuju si ho pustit.
Na našem novém blogu už jsou nějaké články. Dva už jste zde možná četli, ostatní kompletně nové. A jeden dokonce od Amit!
Tak že bych vám už tedy sdělila adresu?

Proč mi ta koza v Amitině článku přijde tak vtipná? Já opravdu nejsem Kozkfangirl.
Muunraito je vlastně slovo moonlight přepsané tak, jak by ho řekli v japonsku. Původně jsme chtěli, aby se náš blog jmenoval Hitori ja nai (čti "hitori dža nai), což znamená něco jako ne(být) sám, ne(být) jeden. (Omlouvám se za svůj neprofesionální překlad z japonštiny.) Tato slova se vyskytují v naší oblíbené písni RPG, která pro nás hodně znamená. Bohužel si tuto adresu zabral mnohem dříve někdo jiný, a tak jsme se uchýlily k jednodušší alternativě, která se taktéž pojí s písničkami od SEKAI NO OWARI, ale zároveň se zdá taková nejednostranná, ne spojená jen s jedním fandomem.
Přezdívky nám zůstávají. Nebudeme tak aktivní, jako jsme bývávaly, to vám říkáme rovnou. Naše osobní životy (a to myslím vážně) jsou komplikované a blog není naší prioritou. Budeme však rády, když si na naše články uděláte jednou za uherský rok čas. My se teď taky snažíme.
Tímto bychom vám chtěly poděkovat za čas, strávený zde na blog.cz s vámi. Děkujeme za vaše milé komentáře, které jsou jedním z důvodů, proč tenhle blog nezrušíme, leč necháme ho tu hnít až do konce internetu. Doufám, že se naším přemístěním nic nezmění k horšímu.
Přijdťe se podívat na Muunraito!

Mějte se hezky!
Girri a Amit

PS: Nemůžu si odpustit sem dát tu zmiňovanou písničku RPG. A je mi jedno, že to vypadá jako nějaká dětská kapela. To je prostě japonskej indie pop. A s touhle bombou se s vámi loučíme!

 

Zachránit sebe...

17. dubna 2016 v 23:35 | Girri |  Žijeme
Řeknu to hned, stručně a jasně: můj kamarád se pokusil spáchat sebevraždu. Byla jsem u toho a bezmocně jsem přihlížela, jak ho kamarádka zachraňuje.

Být středem pozornosti

1. dubna 2016 v 10:04 | Girri |  Žijeme
Někteří lidé si pozornost jiných užívají a jsou rádi, když se mohou ukázat. Jiní by se nejraději propadli pod zem, když na ně zírá větší množství lidí. Já patřím spíše k druhému typu. Teda, abych to uvedla na pravou míru, někdy jsem ráda, když můžu před celou třídou přednést povídku a slyšet, jak mi tleskají a jak mě učitelka chválí. Ve většině případů mě to ale znervózňuje, vidím, jak mě lidé soudí, jejich pohledy mě děsí. A nedávno to začalo být ještě horší, v mozku mi při každé trapné situaci začíná šrotovat a já ztrácím kontrolu nad tím, co dělám. Ale zpět k věci.
Posledních pár týdnů se na mě oči úplně cizích lidí upírají téměř neustále. A nejenom oči. Komentáře. Baví se o mně úplně cizí lidé. Prodavačky mají poznámky, když si u nich něco kupuji. A v tomhle článku vám povím, proč tohle všechno, jaké to je a s čím vším jsem se za tu dobu setkala.

 


Básnička: O boji s Morgothem

30. března 2016 v 16:56 | Girri |  Vlastní tvorba
Zdravím vás po tak dlouhé době! :D
Dnes jsem se snažila uklidit ve skříni a v rámci toho jsem procházela svou starou složku, kam jsem si dávala komiksy, básničky a všelijaké podobné věci, které jsem dříve tvořila. A co jsem nenašla! Asi čtyři roky starou básničku o boji s Morgothem, nedokončenou, načmáranou na kousku papíru. Silmarillion už jsem dlouho v ruce neměla, tudíž nemohu ověřit správnost děje, ale přišla mi docela vtipná a na to, že jsem jí psala já, taky celkem rýmovaná. :D Říkám, psala jsem to asi v jedenácti letech, takže žádnou kvalitu neočekávejte, spíše naopak, ale snad se pobavíte.

Děkuju za sebe, děkuju za svět...

6. února 2016 v 13:40 | Amit |  Žijeme
Nejsem hodně krásná. Nejsem chytrá. Nejsem nejmoudřejší. Nežiju v nejlepším světě. Nevím, co je nejlepší. Nemám na všechno nejlepší názor. A nic z toho ani jednou mít nemusím. Ale jedno bych opravdu, ale opravdu chtěla být.

Šrámy

4. února 2016 v 21:21 | Girri |  Vlastní tvorba
Na tvůrčím psaní jsme dostali za úkol vymyslet si a napsat životní příběh nějakého náhodného cestujícího v dopravním prostředku. Když jsem jela den potom tramvají do školy, zahlédla jsem z okna ženu, kráčící po chodníku. Byla to blondýna, těžko říct jakého věku, ale mladá. Pravou rukou si přidžovala tašku s notebookem na levém rameni a jak se tou rukou objala, vypadala, jako když se izoluje od okolního světa. V šedém oblečení vypadala strašně uzavřeně. A přestože nebyla v tom dopravním prostředku se mnou, rozhodla jsem se, že napíšu právě o ní.
Ať se vám to líbí,
Girri


Waiting here for...

31. ledna 2016 v 22:31 | Amit |  Žijeme
Ahoj lidi,
jak se tak dívám na naše rubriky, nevím, kam se ten článek hodí. Uvažujeme? To asi ne, moje proudy myšlenek úvahy nejsou. Milujeme? Upřímně, přiznávám, že pokud do něj napíšu, co mě jako první napadlo u tématu týdne, pod tohle by se to hodilo a byl by to kýč a pěkná blbost. Tak jsem to dala pod žijeme a budu psát hned o druhé věci, která mě napadá. Většinou se sice říká, že nejlepší jsou věci, které nás napadnou jako první, ale já se znám, vždycky je to prvé kravina.
Někdy i to druhé. A většinou mě nic použitelného nenapadne.


Čekáme

31. ledna 2016 v 16:20 | Girri |  Vlastní tvorba
Lavička na zádi trajektu byla mokrá, ale přesto jsem si na ní sedla. Jemně mrholilo. Moře kolem by bylo úplně neslyšné, nebýt lodního motoru, který hučel přímo pod námi a vytvářel na temné hladině šedivou pěnu. Za námi svítil vstup do hloubi lodi, kde spali všichni naši spolužáci. Vedle nás postávaly nějaké cizí holky a tiše mezi sebou promlouvaly cizí řečí. Už se úplně setmělo a na levoboku se střádaly bouřkové mraky jako veliká zeď.
"Bude nám to trvat ještě tak jedenáct hodin," prohlásila Anča unaveně.
Neodpověděla jsem. Zírala jsem na černou pevninu za zádí, jak se od nás vzdaluje. Možná by v té tmě ani nebyla rozpoznat od oblohy, nebýt všech těch světel. Na tomhle ostrově žijí milióny lidí. Doposud jediný způsob, jak se jim přiblížit, bylo přejíždět pohledem těch pár centimetrů na mapě a doufat, že jednou i já budu součátí té malinké inkoustové tečky s nápisem Londýn.
A teď jsem tady. Opouštím tuhle dříve nedosažitelnou zemi po několika dnech, které jakoby byly součástí jednoho velkého snu. Nemůžu uvěřit, že se to opravdu stalo.
Ale člověk očekává, že když se mu vyplní sen, jeho nitro bude naplněno a jeho neukojitelná touha zmizí. Vstala jsem a pomalu došla z zábradlí. S hrůzou pozorovala zmenšující se světla a... Něco mi došlo.
Tohle mi nestačilo. Odjížděla jsem, ale nějaká část mě samé zůstávala tam na obzoru. Nechci se vrátit, uvědomila jsem si. Začaly mě pálit oči. Rychle jsem zamrkala a snažila se myslet na něco jiného. Nechtěla jsem se rozbrečet před kamarádkami. Teď řekly mé jméno.
A tak, než jsem si sedla zpět na lavičku, jsem vyslala dopředu nadějnou myšlenku: "Já se vrátím."
A z šumění moře a pískání větru mi Anglie odpověděla: "Budu na tebe čekat."
Potom se pomalinku, jako by se jí nechtělo, přehoupla za obzor a ztratila se mi z očí.


Zdravím vás! Po delší době konečně přišla nějaká inspirace, a to zrovna v době, kdy máme tohle téma týdne. Povídka, nebo jak bych to nazvala, popisuje moje rozpoložení, když jsme odjízděli ze zájezdu do Anglie. V podstatě se všechno odehrálo úplně stejně.
Zjistila jsem, že čím více čtu, tím častěji mám chuť něco tvořit. Takže teď od sebe čekám trochu lepší výkony. Hmm, uvidíme. (:
Malá maturita je za námi, obě máme, až na Girriho matiku, nadprůměrně dobré výsledky. Jsme hrozně rády, že jsme přežily tohle šílené období ve škole, snad i vy se máte dobře.
Užijte si zbytek neděle,
Girri

Metaforické žvásty aneb Girriho "problém"

9. ledna 2016 v 18:29 | Girri |  Žijeme
Tak to tu teď vypadá docela vtipně. Plačící andělé a chlapečci s plynovými maskami na záhlaví, ale souvislost s blogem byste nenašli, divný názvy rubrik ("milujeme", co mě to zase napadlo, ach jo) a články v nedohlednu. Ale nálada na psaní je a snad vydrží.
Všimla jsem si, že přebírám od lidí styl psaní. Když si něco přečtu, automaticky pak stavím věty podobně, jako v onom přečteném textu a využívám i podobné výrazy, podobný jazyk. Třeba zrovna teď. Normálně píšu nespisovně, nejsem zdaleka tak náhodná, píšu systematicky. Teď se zase vracím do svýho stylu. Oukej, fajn. Já mám vůbec takovou zajímavou chameleoní schopnost. Rozpoznávám pravidla určitýho prostředí, vstřebám je a pak se podle nich, samozřejmě v rámci mý osobnosti, chovám. Prý to je pro INFJ docela typické. Ale o tom jindy. Dneska to bude spíš oddechový.

REBOOT

2. prosince 2015 v 20:00 |  Uvažujeme
Ahoj všichni!
Pravděpodobně zase čekáte nějaké nudné kecání o tom, jak nestíháme a jak jsme líné. Ale pozor! S tím my hodláme nadbro skončit. Jak to? Čeká nás totiž velká změna.


Kam dál